Další ráno. Napadlo vás někdy kolik ran zažijete za celý svůj život? Ne? Mě právě teď ano. Po nekonečném zíraní do zdi jsem se konečně vyhrabala z postele. Čekal mě náročný den. Musela jsem přežít celý dne zavřená ve skleníku se svými nesnesitelnými spolužáky a noc zase u jednoho stolu s rodiči a Mattem. Což samozřejmě znamenalo nekonečno otázek a podezíravých pohledů. Povzdechla jsem si a zadívala se na sebe do zrcadla. Chvíli jsem se pozorovala, pak jsem se pořádně pleskla přes tváře, až jsem z toho sykla bolestí. Povzdechla jsem si a pustila jsem se do hygieny. Netrvalo dlouho a byla jsem připravená vyrazit. Ještě před odchodem z pokoje jsem si roztáhla závěsy a otevřela okno. Pak jsem se vydala dolu. V obýváku jsem potkala Kyla. Ležel na pohovce a zíral na televizi.
Pousmála jsem se a posadila se na opěradlo gauče. ,,Ahoj."
Kyle pozvedl hlavu a střetl se s mým pohledem. ,,Čau." Zakřenil se. ,,Připravená na výpravu do skleníku?"
Povzdechla jsem si. ,,Ani trochu."
,,Hmm... ale máte štěstí, že nemusíte tvrdnout ve škole. My jedeme až příští týden." Opět se zadíval na televizi.
Zkousla jsem si ret. ,,To je asi pravda, přesto..."
,,Přesto...?" Zopakoval po mně.
,,Nevím." Vydechla jsem. ,,Asi jsem nervózní."
Kyle přestal sledovat televizi a zaraženě ke mně zvedl zrak. ,,Jsi nervózní ze skleníku?"
Pousmála jsem se. ,,Jistě! Ty všemožný zelený rostliny mě strašně děsí." Zasmála jsem se. ,,Ne, spíš z dnešní noci."
Kyle prozřel. ,,Jasně... ta přesunutá večeře."
,,Pochopil si." Přikývla jsem a Kyle si založil ruce. ,,Bojím se, jak to celé bude probíhat."
,,Hmmm... Neměla by jsi být tak nervózní. Uvidíš dopadne to dobře." Jedním pohybem se posadil a zakřenil se na mě.
,,Jo... asi máš pravdu." Nadechla jsem se a vstala. ,,Tak já mizím." Sebrala jsem svou tašku. ,,Tak pa." Vyrazila jsem ke dveřím.
,,Užij si to."
***
Cesta ke škole byla, jako vždy stejná. Prostě se nic neměnilo. Někdy mi přišlo, že každý den je jen opak toho předešlého. Netrvalo dlouho a dostala jsem se ke škole. Na školním parkovišti postávali žáci. Na prohlídku skleníkem jsme měli jet dvě třídy. Zatím to vypadalo, že nás tu moc není. Zahlédla jsem naší profesorku na biologii. Vypadalo to, že odškrtává seznam lidí, které přišli. Šla jsem se tedy nahlásit. Po odškrtnutí mého jména na seznamu jsem byla poslána do autobusu. Už jsem chápala, proč venku stálo tak málo lidí. Většina totiž chytře seděla na svém místě uvnitř autobusu. Pohledem jsem hledala nějaké volné místo. Nakonec jsem ho našla v předposlední řadě, což bylo super. Tedy pokud jsem si odmyslela fakt, že za tímto místem seděla Crystel s Alexem a k tomu odečetla Miu, která posedávala přes uličku. Ne to se mi rozhodně nelíbilo... Ale bylo to jediné nezaplněné místo po dvou. Povzdechla jsem si a vyrazila k místu. Pohledem jsem se srazila s Alexem. Zamával mi. Ignorovala jsem ho a posadila jsem se. Pořádně jsem se zapřela do sedačky a vytáhla si sluchátka z tašky. Zapíchla jsem čudlík do telefonu a projela svůj playlist. Muzika jednoduše byla ráj. Pustila jsem si Starley Call on me...
When you're low
And your knees can't rise
You feel helpless
And you're looking to the sky
Some people would say
To accept defeat
Well, if this is fate then we'll find a way to cheat
Cause, oh, oh, oh, oh, we'll say a little prayer
But, oh, oh, oh, oh, if the answer isn't fair
You know you can call on me
When you need somebody
You know you can call on me
When you can't stop the tears from falling down, d-down
You know you can call on me
Call on me, darling
You know you can call on me
You can't stop the tears from falling down
When you're weary
And the road is dark
And I'll guide you
With the beating of my heart
And if the cavalry
And the help don't come
Well, then we'll find a way
To dodge a smoking gun
Najednou mi vypadlo sluchátko z ucha. Otočila jsem hlavu a uviděla Mattea. Pousmál se. ,,Ahoj." Strčil si sluchátko do ucha. ,,Co posloucháš?"
,,Ehmm.. nic. Jen tak něco." Co?? Větší blbost už jsem říct nemohla... Píseň hrála dál.
When you're, you need someone (Just call on me)
You need somebody to cling to (Call on me)
When you're, you need someone (Just call on me)
You need somebody to dry your tears
When you're, you need someone (You can call me)
You need somebody to cling to (Just call on me)
Just call on me, love (Just call on me)
Just call on me, love (Call on me)
Just call on me, love (Just call on me)
Just call on me, love (Call on me)
Just call on me, love, on me
Matteo se usmál. ,,Posloucháš takhle milostný písničky?"
,,Obvykle ne, ale tahle je hezká." Přiznala jsem.
Jemně se zasmál a opřel si hlavu o moje rameno. Sluchátko si samozřejmě nechal. Po chvíli byl autobus plný a my jsme vyjeli na cestu. Matteo se za tu dobu nehnul z mého ramene. Jednoduše si na něm klidně hověl se zavřenýma očima a se sluchátkem v uchu. Divím se, že si sluchátko nevytrhla s větou: To jako fakt! Přece jsem vůbec netušila, jakou muziku on poslouchá, ale tahle to určitě nebyla....
***
Cesta trvala asi hodinu. Autobus zastavil před nějakým místem, který vypadal, jako obří zahrada. Moment! To byla obří zahrada. No jo... intelektuál promluvil. Nesmějte se. Schovala jsem sluchátka i s mobilem do tašky a pomalu jsme se vypotáceli ze svých sedadel. Jen co jsme se vyhrabali ven, dostali jsme pokyny. Měli jsme se rozdělit do skupin a pak se přidat k jednomu z průvodců. Dotáhla jsem Mattea k Liamovi, Isabell, Quinn, Hannah, Adri, Charliemu a Kimovi. Společně jsme šli za vysokou slečnou v kytičkovaných šatech. Matteo mě celou tu dobu držel za ruku. Žena mluvila o různých věcech. Ale všechno se to týkalo kytek. Rozmnožování, pěstování, uchovávání, krmení a hnojení... Vážně věděla o čem mluví. Za to já byla dost zmatená. Když jsme se ocitli ve skleníku, začala opět hovořit o tom, proč a k čemu skleník vlastně je. Proč je tak potřebný a účinný. Jaké má výhody a nevýhody. Matteo vedle mě vypadal, že se unudí k smrti. Každý jeho následný povzdech byl hlasitější a unuděnější než ten předním. Když jsme si konečně prošli všechny skleníky a částečně i zahradu, dovolila nám průvodkyně se rozejít a porozhlídnout se na vlastní pěst. Matteo se vydal na WC a já šla zatím omrknout časti zahrady, které mě opravdu zaujaly. Nakonec jsem zakotvila u tulipánů. Byly opravdu kouzelné. Posadila jsem se do trávy a vylovila z tašky skicák. Pustila jsem se do kreslení. Přece jenom bylo to tu krásný a byl tu cítit čerství vzduch.
,,Můžu si sednout?"
Zvedla jsem hlavu od skicu a zaznamenala Masonovu tvář. ,,Jasně." Usmála jsem se a dál se věnovala kreslení.
Mason se posadil a nakoukl mi do nákresů. ,,Fakt ti to jde."
,,No nejsem nejhorší. Mimo to..." Podívala jsem se na něj. ,,... jak se máš?"
Mason se usmál. ,,Fajn. Vlastně skvěle." Natáhl před sebe nohy a zadíval se na oblohu.
,,Musíš být rád, že máš zase bráchu zpátky." Doteď jsem se s Masonem o Liamovi nebavila.
,,Jo. Mám asi štěstí." Stočil ke mně pohled a usmál se.
,,Liam je fajn kluk."
Mason se podrbal na rameni. ,,Jo... říkal, že ho máš ráda."
Zasmála jsem se. ,,Vejtaha."
,,Taky jsem si říkal. Copak je možný, abys ho měla radši než mě." Zakřenil se na mě.
,,No jistě. To by bylo skandální." Zakřenila jsem se tentokrát já.
Mason se zasmál a pak ho to přešlo. ,,Takže je to přece jenom ty a Matteo nakonec..." Zamumlal.
Usmála jsem se. ,,Hmm... život je divnej. Neustále očekáváš něco jiného, než ti ve skutečnosti chce opravdu dát."
Mason pokýval hlavou. ,,Pravda..."
Dokreslila jsem poslední část okvětních lístků a zaklapla skicák. ,,A co ty? Jak ti to jde s Isabell?"
Mason se na mě zaraženě podíval. ,,Jak.. jak to myslíš?"
,,Přece se ti líbí... Isabell." Mrkla jsem jeho směrem.
Mason si zkousnul ret. ,,Co jsem udělal, že si to poznala?"
Zasmála jsem se. ,,Nemusel si dělat nic Masone. To se jednoduše pozná."
Mason si mě prohlížel, jako bych představovala novou rasu. ,,Odteď si na tebe dávám pozor." Pomalu se zakřenil. Poté se nadechl a postavil se. ,,A pokud jde o nás jako o celek, tak se nic nezměnilo." Shlídl na mě a usmál se. ,,Jsme jen dávný přátele."
***
Uplynulo několik hodin od příjezdu. Zájezd byl u konce. Všichni jsem dostali to, co jsme potřebovali a byl čas vyrazit domů. Pomalu jsme se scházeli poblíž autobusu, který nás měl odvést zpět ke škole. Hrstka spolužáků se pomalu soukala na svá místa a mrzutě vzdychala nad tím, jak to zde bylo otravné. Popravdě já čekala něco horšího. Představovala jsem si den plný hrozných událostí, ale nestalo se nic. Nevěděla jsem, jestli se radovat nebo se spíš bát. Většinou pak nastala nějaká pohroma. To jsem vážně nechtěla. Mezitím co všichni ostatní nastupovali do autobusu, jsem čekala venku. Snažila jsem se ještě těch pár sekund nadýchat čerstvého vzduchu kolem. Hleděla jsem okolo a sledovala všechny ty skleníky. Vypadaly jako obří mléčné bubliny. Bubliny... Připomnělo mi to začátek mého pobytu v blázinci. Byl tam jeden chlápek, který neustále foukal bubliny. Jedině bublifuk ho dokázal uklidnit. Proto mu taky byl dovolen... Byla to taková jeho droga. Vypadal, že nedokáže žít bez toho, aby vyfoukl alespoň jedinou bublinku. Jako dítě jsem ho nechápala. Jednoho dne jsem sebrala odvahu a prostě se zeptala, proč pořád fouká ty bubliny. V ten moment se na mě dost šíleně otočil a řekl, že je fouká, protože to chtějí hlasy v jeho hlavě. Říkal, že udělá cokoliv jen, aby utichly. Řekl, že kdykoliv jedna bublina praskne, zmizí jeden hlas. Ten chlápek rozhodně nebyl normální. Jak divné, když byl v blázinci! Ale byla věc, v které jsem tomu muži dala za pravdu. V tu dobu bych také udělala cokoliv jen, aby zmizeli všechny ty věci, které jsem dokázala vidět a slyšet...
,,Snažíš se tu zem proklít?" Ozvalo se mi za hlavou.
Otočila jsem se a pohlédla Matteovi do tváře. ,,Jen jsem vzpomínala." Pousmála jsem se.
Matteo lehce pozvedl obočí. ,,Asi to nebyla hezká vzpomínka." Přešel ke mně blíž.
Usmála jsem se a lehce mu přejela po černé mikině. ,,Hmm... takhle bych to neřekla."
,,A jak bys to řekla?" Přejel mi rukou po vlasech.
Nadechla jsem se a zadívala se mu do očí. ,,Prostě jen vzpomínka na mou minulost. Nemám z ní žádný pocit."
Matteo mě chvíli sledoval, pak se pousmál. ,,Dobře." Políbil mě do vlasů a otočil směrem ke vchodu do autobusu. ,,Jdeme dovnitř. Už chci odtud vypadnout. Ty skleníky mi nedělají dobře."
Zasmála jsem se a pootočila na něj hlavu. ,,Copak? Viděl si snad sad okurek?"
,,Ještě to!" Lehce mě strkal do dveří.
***
Když jsme dojeli ke škole, tak jsem se s Mattem rozloučila. Polovinu cesty autobusem jsme řešili dnešní noc a večeři. Byl to hlavní bod tématu hlavně z důvodu, že mě máma bombardovala zámožnými otázkami, na které jsem neznala odpověď ani já. Samozřejmě všechno se to týkalo Mattea. Bylo to samé: Co má Matteo rád? A jaké jídlo by jsi přál? Má rád rajčata? Jsi si jistá, že mu bude chutnat tenhle dezert? A nebude to pro něho moc sladké? Zeptej se ho jestli mu nevadí smetana? A není alergický ještě na něco jiného, než na jahody? Takže jak vidíte, o zábavu bylo postaráno... Matteo se při tom dost bavil. Vždycky ho další otázka fascinovala víc, než ta předešlá. Když mě máma konečně nechala vydechnout, tak jsem se pustila do rozhovoru s Mattem. Ani jsem se ho nezeptala, jaký na to má názor a jak se vlastně cítí. Matteo nevypadal nějak rozhozeně. Spíš jako někdo, kdo to dělá neustále. Ale určitě to dělal jen ten jeho nic neříkající pohled. Vyrovnaný a důstojný... Večeře byla domluvena na sedmou večer. Prvně se měla konat v šest, ale Matteo měl prý ještě něco v plánu, takže by to nestihnul včas. Když jsem dorazila domů, byly přípravy na večer v plném proudu. Máma lítala po bytě a uklízela, jako by jí měla každou chvíli přijít hygiena. Táta se radši zavřel do pracovny, kde se pral se svými papíry a vyřizoval ne moc milé hovory. Kyle byl ve svém pokoji a předpokládala jsem, že něco hraje. Já se také vydala do svého pokoje. Byl tu klid. Finn nikde... Melody nikde... Odhodila jsem tašku stranou a pustila se do úklidu. Ne, že by tu byl nějaký extrémní bordel, ale uklidit to trochu chtělo. Úklid mi trval asi hodinu, ale bylo skvělé mít opět vše na svém místě. Hlavně oblečení... Do večera zbývalo ještě spoustu času. Rozhodla jsem se tedy na chvíli prospat. Nařídila jsem si budík šest třicet a zachumlala se do peřiny. Zavřela jsem oči a pomalu usínala.
***
Když budík zazvonil, probudila jsem se okamžitě. Dlouho jsem se snažila popadnout dech. Měla jsem pocit, že moje plíce jsou zaplněné vodou, což nebyly. Pomalu jsem se vydýchávala ze své další noční můry. Tentokrát byla plná vody. Říkala jsem si, jestli tohle někdy skončí. Ten strach prožitý ve spánku... Zamáčkla jsem budík a rozhodla se vylézt z postele. Ještě před tím než jsem se šla připravovat, tak jsem sešla dolu. Domem se nesla krásná vůně. Ve velké kuchyni jsem narazila na mámu. Míchala něco v hrncích.
,,Hezky to voní. Co to bude?" Opřela jsem se o veřej dveří.
Máma lehce poskočila, ale hned se uklidnila, když mě uviděla. ,,Achh miláčku, lekla jsem se." Lehce se usmála. ,,A děkuji. Bude ratatouille, polévka a jako dezert brownies."
,,Brownies?! Bezva." Usmála jsem se. Pokud jsem se něco naučila milovat, tak to je tato hnědá dobrota.
Máma opět zamíchala obsah v kastrolu. ,,Radši už se jdi připravovat. Kyle už pomalu vyjel pro Selenu. Nebydlí zrovna blízko." Pootočila na mě hlavu a usmála se.
,,No dobře, ale nechceš pomoct?"
Máma vzala do ruky sůl. ,,Ale vůbec ne. Mám to tu celé pod kontrolou. Jen jdi."
,,Fajn." Pousmála jsem se a upalovala zpět do pokoje, kde jsem se zavřela.
Rozhodla jsem si dát ještě krátkou sprchu. Ať hezky voním. Čistota nadevše... Po sprše jsem se namazala kokosovým krémem. Prvně jsem chtěla sáhnout po jahodovém, ale když jsem si vybavila Mattea, rychle jsem ho zase vrátila zpět. V županu jsem usedla za svůj stolek a pustila se do úpravy na večer. Nějaký to líčení. Vlasy jsem si natočila a lehce je rozcuchala. Nakonec jsem se vrhla ke skříni. Hledala jsem nějaký v hodný outfit. Nic ležérního, ale ani nic moc formálního. Dívala jsem se do šatníku asi deset minut, než jsem konečně objevila svůj kousek oblečení. Sáhla jsem po světle růžových krajkových šatech s dlouhým rukávem a výřezem na zádech. Nasadila jsem si je. Šaty mě odepínaly a sahaly mi do půli stehen. Zavibroval mi mobil. Sáhla jsem po něm a přečetl si SMSku. Matteo psal, že už se chystá na cestu. Odepsala jsem mu a odložila mobil stranou. Posadila jsem se na postel a vydechla. Začínala jsem být dost nervózní ...
***
Okolo půl sedmé přijel Kyle se Selenou. Všichni jsme se pomalu chystali k jídelnímu stolu, který byl překrásně nazdobený. Dokonce i táta se podivil nad tou výzdobou. Všichni jsem se usadili a mezitím co máma dokončovala své večerní umění v krásným modrých šatech a s vlasy sepnutými do vysokého účesu, jsme si povídali. Selena byla docela legrační. Ze začátku vypadala hodně nervózně a plaše, ale tlak z ní pomalu upadal. Kyle ji pozoroval s laskavou tváří a s hřejivým pohledem. A kdykoliv se na něho podívala Selena, celá jakoby ožila. Byl na ně moc hezký pohled. Tak pěkný, že jsem začala uvažovat nad vlastním vztahem s Mattem. My dva jsme takhle nikdy nevypadali. My nevyzařovali na první pohled láskou. Neměli jsme k sobě ani takhle lehkou cestu. Trvalo nám dlouho než jsme objevili to, co máme teď. Ode dveří se ozval zvonek. Vyskočila jsem na nohy a oznámila, že jdu otevřít. Samozřejmě jsme čekali jen jedinou osobu, proto mi nikdo nebránil. Cupitala jsem po podlaze a došla až ke dveřím. Nadechla jsem se a s úsměvem otevřela. Matteo stál na prahu dveří s jednou rukou v kapse a s druhou za zády. Když mě uviděl, pousmál se.
,,Ahoj." Pozdravila jsem ho a udělala krok k němu.
Matteo mě napodobil a také se přiblížil. ,,Ahoj." Pomalu mě sjel pohledem. ,,Si opravdu krásná." Vrátil se pohledem k mým očím.
Odkašlala jsem si a lehce se poškrábala ve vlasech. ,,Ehmm... děkuju." Cítila jsem se trapně. Na tohle si jednoduše nezvyknu... Chtěla jsem rychle změnit téma. ,,Ehmm co to schováváš?" Nakoukla jsem mu za rameno. Matteo se usmál a vytáhnul ruku z úkrytu. V ten moment jsem zpozorovala červené růže. ,,To je květina?" Matteo přikývl. Zamrkala jsem. ,,Pro koho je?"
Matteo stočil pohled na květinu. ,,Je pro tvojí mámu." Znovu se na mě podíval. ,,Myslíš, že se jí bude líbit?"
,,Vážně tě to zajímá?"
Matteo zkroutil koutek vzhůru. ,,Samozřejmě. Musím udělat dobrý dojem, abych o tebe nepřišel."
,,Hmm..." Založila jsem si ruce na prsou. ,,Docela mazaný."
Matteo se zasmál a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. ,,Musím se snažit vším, co umím."
,,Ale mě si kytku nikdy nekoupil..." Zamumlala jsem a podivila se, jak otráveně to zní.
Matteo mi přejel prsty po tváři. ,,Neříkej, že si zklamaná?"
Povzdechla jsem si. ,,Nejsem..." Byla jsem ... Trochu... Jen trochu...
Matteo ke mně přešel úplně na těsno a zvedl mi bradu. ,,Víš proč jsem ti nikdy nekoupil kytku?" Zavrtěla jsem hlavou a Matteo se usmál. ,,Moc dobře víš, že na tohle já nejsem. Vyznávání lásky a tak... To jde mimo mě. Ale tentokrát jsem neměl odpor jít nějakou tu květinu koupit. Bylo v tom něco jinýho. Víš co?" Opět jsem zavrtěla hlavou. Matteo se pomalu opřel čelem o to mé. ,,Žádná ta květina tě nebylo hodna. Žádná nebyla dostatečně krásná, aby se k tobě hodila. Žádná nebyla ani dostatečně silná, aby s tebou vydržela dlouhou dobu. Žádná nevyjadřovala to, co bych chtěl, aby vyjadřovala. To proto jsem ti nikdy nedal květinu..." Opatrně se shýbl a políbil mě na koutek úst. Poté se zvedl do své plné výšky a usmál se na mě. V ten moment jsem věděla, proč jsem si vybrala zrovna jeho. Jen on dokázal ovládat a naplnit mojí duši.
Natáhla jsem k němu ruku a propletla si s ním prsty. Lehce jsem ho zatáhla dovnitř a zavřela za námi dveře. Ruku v ruce jsem nás táhla do kuchyně. Kde jsem Mattea musela pustit, jelikož začala uvítací část. Táta Mattea pozdravil první. Poté se přidala Selena. Kyle nic neříkal. Úplně poslední se na něj vrhnula máma. Když dostala květiny, vypadala, že se v ten moment rozpučí. Mattea jsme usadili vedle mě. Máma začala podávat předkrm. Byla to polévka. Byla docela dobrá. Při předkrmu vládl docela klid. Nikdo nic moc neříkal. Párkrát jsem cítila Matteovu nohu, která drncla o tu mou. Když jsme se nenápadně podívala pod stůl, všimla jsem si, že s ní docela neklidně šije. Moc jsme to neřešila. Dávala jsem to za vinu atmosféře u stolu. O dvacet minut později nám máma servírovala hlavní chod, ratatouille. Chvíli jsem všichni poklidně jedli, poté máma začala konverzaci.
,,Seleno, co vůbec dělají tvoji rodiče?" Máma nabodla kus lilku a usmála se na Selenu, která seděla naproti Matteovi v zelených šatech bez ramen.
Selena polkla. ,,Ehmm... Máma je učitelka v mateřské školce a táta pracuje na stavbách."
,,Ale... opravdu?!" Máma sledovala udiveně Selenu. ,,Tak tvoje maminka pracuje ve školce? To musí být pěkné a taky pěkně náročné." Lehce se zasmála.
Selena jí úsměv oplatila. ,,Ano. Často se domů vrací celá vyřízená, ale svojí práci miluje. Neskutečně miluje děti."
,,To naprosto chápu. Kdo by ty malé drobečky nemiloval?" Máma se pousmála s pohledem do svého talíře.
,,Také si myslím." Zamumlala Selena.
,,A co tvoji rodiče Matteo?" Máma přesunula pohled na naší stranu stolu a vyrušila Mattea od jeho pečlivého třídění zeleniny. Zvedl k ní pohled a máma pokračovala s úsměvem. ,,Víme, že tvoje maminka vlastní knihkupectví, ale tvého otce jsme zatím nepotkali."
Matteo se narovnal na židli a sledoval moje rodiče. ,,Moji rodiče jsou rozvedený. Žijeme zvlášť. Ale máte pravdu, máma vlastní knihkupectví a táta je právník." Skoro mi zaskočilo. Vybavila jsem si moment, kdy jsem potkala Matteova otce. Ten dobře vypadající chlap rozhodně, jako právník nevypadal. Svět je divný...
,,Ale propána, to jsme netušila." Máma skoro zděšeně odložila příbory. ,,Nevěděla jsem, že tvoji rodiče už nejsou svoji. Moc mě to mrzí."
Matteo se lehce zasmál. ,,To je v pořádku. Nedělejte si starosti. Nemám problém o tomhle mluvit."
,,Hmm... vycházíš se svým otcem dobře a s jeho novou rodinou?" Zeptal se tentokrát táta. Máma ho napomenula, že na takové věci by se ptát neměl.
Matteo se pousmál. ,,Abych pravdu řekl, tak můj vztah s mým otcem je dost komplikovaný. Jsou věci, které spolu stále nemůžeme vyřešit. A pokud jde o jeho rodinu, tak žádnou nemá. Po rozvodu s mou matkou se táta odstěhoval a od té doby žije sám."
,,Rozumím..." Vydechla máma tiše.
,,To je obdivuhodné." Dodal táta. ,,Jako muž mohu říci, že chlapi neradi žijí sami a navíc bez těch, které milují nejvíc." Matteo na to nic neřekl, jen opět uchopil své příbory. Nevypadal, že by se mu o tomhle chtělo bavit.
Odkašlala jsem si. ,,Mami máš to fakt dobrý." Usmála jsem se a pak se otočila na Matteo. ,,Nemám pravdu?"
Sekundu mě sledoval než se pousmál a přikývl. ,,Ano paní Summersová. Máte to skvělý."
Máma se usmála. ,,Děkuju mockrát Matteo."
Zbytek konverzace u hlavního chodu se linul plynule a bez jakýkoliv problémů. Ty nastaly až při dezertu. Kolem vládla dobrá nálada. Dokonce i Kyle prohodil několik slov s Matteem. Nevraživých slov, abych to upřesnila... Já se moc nezapojovala. Užívala jsem si pocit, že moje rodina a Matteo spolu vychází. Mojí náladu však přerušil zvláštní zvuk. Bylo to, jako by se pomalu otevíraly vrzající dveře. Zadívala jsem se za rameno, ale nic jsem neviděla. Až po chvíli jsem opět zaslechla nějaké zvuky. Tentokrát zvuk chodidel. Nemohla jsem prostor dál sledovat, jelikož na mě mluvil otec. Musela jsem mu tedy odpovědět, jako bych celou tu dobu poslouchala. Něco se přiblížilo. Cítila jsem to za svými zády. Jako by na mě něco koukalo. Pomalu jsem se podívala na Mattea. Ten se díval před sebe a jeho výraz byl strnulý. Náhle kolem nás něco proletělo. Oklepala jsem se. Když jsem znovu zvedla zrak, spatřila jsem to. Byla to lidská duše. Duch... Potetovaný muž asi okolo třiceti pěti let. Vyzařoval nečistotou, temnotou a krví. Nečistá duše... Muž stál za zády Seleny, která si protřela ramena, jako by jí byla náhle zima, ale nijak zvlášť nereagovala. Tak už to u normálních lidí bývalo.
Duch hleděl na Mattea. ,,Slyšel jsem, že u tebe můžu najít spásu." Matteo ho jen sledoval. Nic nedělal ani nic neříkal. Jak by taky mohl, že? V téhle situaci... Muž udělal krok. ,,Lituju svých činů." Matteo stále nic. Duch se zamračil a náhle zmizel. Vzápětí jsem ho cítila za svými zády. ,,Cítím z ní tvojí náklonost." Jeho obličej byl blízko mé tváře. Matteo se v ten moment otočil a zadíval se na ducha tak děsivými oči, že bych nejradši ustoupila i já, kdybych tedy neseděla.
,,Potřebuju si odskočit. Kde je tu prosím koupelna?" Mumlal Matteo nepřítomně s pohledem na duchovi, který stále ustupoval. Máma mu odpověděla a Matteo se zvedl. Poděkoval a rychle odešel. S ním i duch.
Já se nemohla na minutku hnout. Ten duch byl prorostlý zlem. Musel udělat něco hodně zlého. Zatím co byl Matteo pryč, tak jsem vůbec nevnímala okolí. Měla jsem chuť se zvednou a jít za ním. Věděla jsem moc dobře, co dělá. Trvalo docela dlouho než se Matteo vrátil zpět. Omluvil se s tím, že mu volali z domova. Prý se musí vrátit zpě. Rozhodně to nebyla pravda. Ale nechala jsem ho, aby se se všemi rozloučil. Máma mu ještě zabalila nějaké bownies sebou a pak jsme společně vyrazili ven. Promluvila jsem až, když jsme došli k jeho autu.
,,Si v pohodě?" Zadívala jsem se na jeho bílou tvář. Čím častěji jsem se na něj dívala, tím slaběji vypadal.
Matteo se pousmál. ,,Budeš se mě na to ptát vždycky?"
Přistoupila jsem k němu a chytla ho za cípy džínové bundy. ,,Budu, protože mám o tebe strach."
Matteo přimhouřil oči a lehce mi obtočil paže kolem boků. ,,Jsem v pořádku." Sklonil se ke mně. ,,Věř mi." Zašeptal.
Semkla jsem ruce kolem džínoviny pevněji. ,,Snažím se."
,,Já vím." Přiznal a schoval mě ve svém objetí. ,,Vím, že tohle není lehký. Být s někým, kdo má tuhle nepříjemnou moc."
Zavřela jsem oči. ,,Je mi jedno, že ji máš. Jen mi vadí co s tebou dělá."
Matteo si opřel bradu o můj vršek hlavy. ,,Ať už se mnou ta moc provede cokoliv, pamatuj si, že jsem to pořád já..."