Před Morbusem možná nešlo utéct, protože ten mě pronásledoval v jakýkoli nevítaný moment, ale od stereotypu jsem se odpoutat mohla, a proto jsem za ten prodloužený víkend s partou byla vděčná.
Máma byla štěstím bez sebe, že se konečně na pár dní budu socializovat, takže mi obstarala tašku plnou dobrého a hlavně nezdravého jídla. Bylo to od ní milé, ale přišlo mi, že to s tím nadšením trochu přehání. Šlo přeci jen o pár dní s přáteli v lese, kde si postavíme stany a u ohně budeme kecat o nynějších náladách.
,,Bianco, a s kým budeš ve stanu?'' zeptala se starostlivě mamka, když jí došlo, že takovéhle vymoženosti se v naší skromné domácnosti nevedou. Zrudla jsem a snažila se v hlavě vymazat obličej Donathana, abych náhodou neplácla jeho jméno.
,,No, s Lenou přece,'' odtušila jsem přesvědčivým tónem a máma to sice nekomentovala, ale jen si tak zvláštně povzdechla, čímž ve mně vyvolala pochyby o tom, zda mi věří.
,,Hlavně nevyveď žádnou hloupost,'' pronesla káravě se vztyčeným ukazováčkem a já se nevinně zazubila. Nic takového jsem jí ale nemohla slíbit, protože s Campari jsme nic jiného kromě porušování zákonů a dělání kravin nedělali.
Lenino oznámení, že pojedu s ní, mířené konkrétně na Donathana, se uskutečnilo a ona už brzy ráno stála s autem před mým domem. Přivítala se s mamkou, ihned se jí vyptávala jak to jde se sexy doktůrkem a pomohla mi i nanosit věci do kufru. Vypadala natěšeně, takže jsem se pokusila vesele tvářit taky, i když mě pořád trochu po včerejšku pálila stehna. Naštěstí se ukázalo, že se jedná jen o to nejlehčí možné opaření, čili to za pár dní mělo být v pořádku. Stačilo si toho tolik nevšímat a dalo se to v pohodě překousnout.
Cestou jsme nabraly i Elmu s Nam a pak si v rádiu pouštěly nahlas ty nejohranější písničky, které jsme následně falešně zpívaly. Teda spíš jsme ječely a chechtaly se při tom, až okolní řidiči v kolonách protahovali obličeje, ale na to jsme nebraly ohledy, protože jsme si tenhle výlet chtěly naplno užít.
Byla jsem celá nesvá z toho, že zase uvidím Donathana po tom svém menším záchvatu v autě, a tak jsem neustále z nervozity poklepávala prsty o opěradlo dveří. Určitě jsi teď o mně myslel, že jsem nějaká psychicky narušená hysterka, která by se měla jít co nejdříve léčit.
,,Holky, víte, co je na tom všem nejlepší?'' položila nám řečnickou otázku Lena, když ztišila rádio, aby ji vůbec bylo slyšet. ,,Že si budeme moct dělat, co budeme jen chtít, když budeme úplně sami. Nikdo v okolí toho lesa totiž nebydlí.'' Lena se uličnicky culila a vypadala být tak moc spokojená, že jsem se za svou momentální pesimistickou náladu v duchu propleskla a nakazila se od ní úsměvem.
,,Já jen doufám, že neskončím ve stanu s Donem,'' povzdechla si Elma otráveně a já se při zmínce jeho jména zamračila. Chtěla jsem se zeptat proč, ale mohlo by to vyznít žárlivě a možná krapet dotčeně, a to jsem rozhodně nechtěla.
,,Buď v pohodě, ten už si zamluvil Biancu,'' zahihňala se Nam a já nad vzpomínkou hádky v čajovně protočila očima. Lena stiskla volant silněji a Elma se kousla do rtu se zamyšleným výrazem.
,,Bianco, nevím, jestli ti to už Lena řekla, ale ohledně Dona-,''
,,Už mě s faktem, že je to cynickej děvkař, seznámila, děkuju,'' odsekla jsem Elmě možná až moc nepříjemně a ona se po mých slovech zaraženě přikrčila na zadním sedadle. Nechtěla jsem na ni být zlá, ale vadilo mi, jak si všichni mysleli, že snad potřebuju jejich ochranu a péči. Vždycky jsem se s věcmi dokázala vypořádat statečně sama, takže jsem nechápala, proč by tomu teď mělo být jinak.
,,Promiň, Bianco, já jen nechci, abys o něm měla nějak příliš hezký iluze,'' zašeptala zdráhavě a já si své ráno čerstvě nalakované nehty zaryla silně do dlaní. Okusovala jsem si koutek rtů a snažila se dívat jen před sebe, protože čelit třem soucitným pohledům mých kamarádek mi nepřinášelo zrovna dobrý pocit.
,,Já vím,'' povzdechla jsem si nakonec a promnula si stehna pod otrhanými džíny, jejichž pal mi byl stále ještě nepříjemný.
Chvíli bylo ticho, než si Lena rozpačitě odkašlala a napřímila se. Podívala se přímo na mě a z pronikavých očí jsem jí vyčetla sotva znatelné varování.
,,Pokud dojde k tomu, že se sama ocitneš s Donem ve stanu a on se k tobě začne až moc tulit, mysli na to, že to nedělá, protože by k tobě snad něco cejtil, ale jeho nádobíčko si žádá denní dávku sexu.'' Nakrčila jsem nos a pak pohoršeně mlaskla. Z jejích úst to vyznělo, jako by byl opravdu odporná osoba, a přitom Donathan sám o sobě byl vážně přitažlivý kluk. Jeho nabídku jsem navíc ještě stále přehodnocovala, ať už byla sebe bláznivější, protože jednu mou část to k němu neodbytně táhlo a zdála se být větší, než ta, co se pokoušela uvažovat o věcech racionálně.
,,Ne. Nedělej to, akorát toho budeš litovat!'' okřikla mě Lena a já zrudla, protože jsem se lekla, že mi vážně viděla až do útrob mých nevhodných myšlenek. Začínala mě s tím pěkně rozčilovat a hlavně děsit.
Naštěstí už jsme zajížděly do lesa, takže neměla čas na to zabývat se dál mou osobou. Zesílila jsem zase hudbu a za doprovodu drncání, které způsobil hrbolatý terén, jsme si všechny prozpěvovaly.
Lena zastavila uprostřed menšího plácku mezi stromy a vyhaslým ohništěm. Navigovala jsem ji více ke straně, aby na place bylo dostatek místa pro stany a naše věci. Kluci zaparkovali naproti nám, čímž uzavřeli poslední možný průchod na cestu, aby na nás neviděli náhodní kolemjdoucí, ač to moc pravděpodobné nebylo, protože průměrná návštěva lesa se dala odhadnout tak na pár desítek lidí ročně, a to převážně v létě.
Vyskočila jsem z auta a protáhla se po dlouhé jízdě, během níž jsem si nervozitou prokousla ret a v dlaních utvořila trvalé jamky po nehtech. Pak jsem se rozhlédla okolo sebe a vydechla úžasem. Nad krajinou se vznášel ještě mlžný opar a stromy se zbarvovaly do odstínů nejtmavšího smaragdu. Zatočila jsem se na místě a se slabým úsměvem na rtech zavřela oči, protože jsem se najednou cítila mnohem uvolněnější a všechny starosti odjely s negativní Biancou zpátky do města.
,,My půjdem na dřevo, vy zatím něco vybalte a zútulněte nám to tu trošku, ženy!'' rozkázal Donathan a já něj vrhla kradmý pohled. Podíval se na mě ve stejný moment a oba jsme raději dělali, že se to nestalo a že nás zaujalo cosi v trávě.
S holkami jsme okolo ohniště rozložily lehátka a na dvě provizorní lavičky z klád rozprostřely deky. Kluci mezitím začali rozdělávat oheň a nosit dřevo, při čemž vedli konverzaci o tom, že se přestěhují do Amsterdamu, protože tam ve restauracích nabízejí koláčky z marihuany. Pablo slíbil, že celou akci osobně naplánuje jako hlavní dealer tohohle spolku a já se tiše smála jeho ambicím.
Za chvíli už nám uprostřed kola plápolal malý ohýnek a Lena do malého repráku pustila svůj oblíbený playlist. Všichni jsme se pohupovali do rytmu známé hudby, smáli se a otevřeli si kafe v plechovkách na povzbuzení za to časné vstávání, při kterém jsme se mnozí nestihli ani nasnídat.
,,Jak zní plány na dnešní den, kluci?'' zeptala se Lena, zatímco tančila do rytmu právě hrajícího kpopu, který jsme my ostatní moc nemuseli. Dokonce ani Nam. Leně to ale připomínalo anime, kterým byla skoro posedlá, takže to často pouštěla a my byli nuceni tu hatmatilku poslouchat.
,,Tak slyšte,'' začal důležitě pronášet Pablo a stoupl si na pařez, aby tím tak zdůraznil svou momentální důležitost. ,,Zahrajeme si hru na týmy. Nejlépe dívka a kluk. Po celou dobu našeho pobytu v přírodě bude každý tým vše vykonávat společně. A věřte mi, že mám skvělý úkoly.'' Pablo se zazubil a já se plácla s tichým zavrčením do čela, protože jsem předem věděla, jak tohle párování dopadne. ,,Bude to taková tří denní flaška, řekněme.'' Vytáhl notýsek s fialovou vazbou a podíval se na Lenu. ,,Ty jsi se mnou, fialko. Při rozdělování partnerů jsem zatoužil jedině po tobě.'' Lena ho objala okolo krku a líbla na tvář. Ti dva byli ve všech akcích tak angažovaní, že se k sobě výtečně hodili.
,,Bianco, ty jsi s Donathanem. Je mi to líto, přitlačil mě pomalu na zeď, jak moc prahl po tom bejt s tebou v týmu.'' Pablo na mě vrhl omluvný pohled a já se obrátila k Donathanovi, který předstíral nezúčastněného. Jeho balící techniky a způsoby, jak mě mermomocí dostat do postele, mi už lezly krkem.
,,Co když nebudu souhlasit?'' otázala jsem se a na gotika se při tom nedívala. Periferně jsem však zahlédla, že se po mém dotazu zamračil.
,,No, můžu to ještě pozměnit, ale-,''
,,Nemůžeš. Zkrátka se s tím smiř, hysterko,'' přerušil ho chladným tónem Donathan a já rozčileně rozhodila paže do strany. Tak moc mě vytáčelo, jak jsi myslel, že se každý včetně mě bude řídit jeho slovy a jak byl přesvědčený o tom, že mě zná.
,,Proč máš neustálou tendenci si mě přivlastňovat, Chamberlaine?'' Přiblížila jsem se k němu až nebezpečně blízko a oči zúžila do tenkých štěrbin.
,,Možná proto, že vždycky, když máš problém, skončíš stejně u mě v náručí,'' ušklíbl se na mě triumfálně a já do něj prudce strčila, protože takovouhle podpásovkou mě neuvěřitelně dopálil. Zabolelo mě z toho na hrudníku a byla jsem o to vytočená víc. Trefoval slabá místa, za která jsem se styděla, a neohlížel se na moje city.
,,Už nebudu, neboj,'' odsekla jsem jedovatě a on se narovnal, aby tím tak dál najevo svou nadřazenost. Moje strknutí přešel akorát arogantním úšklebkem.
,,O čem to mluví?'' Lena na mě starostlivě prohlédla a věděla jsem, že kdybych se s Morbusem svěřila právě jí, možná by mě i pochopila, ač by jí to přišlo absolutně šílené. Ale Morbus byl jen a jen moje bolestné tajemství, o kterém neměl nikdo právo vědět.
,,Ale nic,'' hlesla jsem a podívala se někam za sebe. Vzdálila jsem se od kostrbatého kroužku a poslouchala blekotajícího Pabla, který byl chudák celý zmatený z předchozí hádky, za kterou se nejspíš teď vinil.
,,Aby to bylo spravedlivý, tak Grover s Elmou a Nam vždycky dostanou míň času na provedení úkolu. Jste s tím ok?'' Pablo se zadíval na smějící se trojici a ta naráz přikývla. Já si trucovitě založila ruce na prsou a usmyslela si, že s Donathanem nebudu spolupracovat po tom, co mi krutě vpálil do očí moji slabinu.
,,Následující úkol je na tři hodiny. Pro Grovera, Nam a Elmu pouze na dvě. Každej tým secvičí nějakou scénku a svoje téma si vylosuje. Na konci se bude hlasovat pro nejlepší herecký výkony.'' Pablo nadšeně tleskl a vytáhl sáček s tématy. Vůbec se mi do ničeho takového nechtělo, takže Don vylosoval téma s povzdechem sám.
Šťastný pár konverzuje o proměnlivém počasí.
,,Sakra, Pablo, cos to vymyslel za sračku?'' osočil se na něj Donathan, když si lísteček přečetl, a já s ním výjimečně souhlasila. Absolutně mě nelákala představa hrát nějakou přihlouplou scénku s arogantním idiotem, ve které jsme měli hrát nadšené a zamilované meteorology, a secvičovat to ke všemu dlouhé tři hodiny.
,,Nestěžuj si, ano? Nebylo lehký vymýšlet aktivitu pro nevděčnýho snoba, jako seš ty,'' odplivl si popuzeně Pablo a mně ho v ten moment bylo skoro líto. Lena se na Donathana nehezky mračila, když mě za rukáv tahal dál od tábořiště a něco si pro sebe tiše mumlal.
,,Jsem zvědavá, co vymyslíš, pane všechno-vím-všechno-znám,'' pronesla jsem ironicky, když už jsme byli z dohledu ostatních. Donathan se ke mně bokem natočil a na rtech mu pohrával sebejistý úsměv.
,,Stejnak si štěstím bez sebe, že můžeš bejt se mnou, Bianco. Přestaň už si namlouvat, že se ti hnusím, když v každou volnou chvíli myslíš na to, jak se tě dotýkám a zajíždím ti pod kalhotky.'' Kousl se do rtu a já se neudržela a vlepila mu facku jako ještě nikdy nikomu. Nasupeně jsem pozorovala, jak se za zasažené místo překvapeně chytá a měla chuť to zopakovat klidně ještě desetkrát. Pálila mě tvář jako čert, ale nehodlala jsem uhýbat pohledem a dávat na sobě cokoli znát.
,,Proč si to udělala?'' dostal ze sebe s nepředstíraným šokem a já se sarkasticky zasmála a pokroutila hlavou, protože jsem jsi myslela, že mu došlo aspoň tohle.
,,Nemysli si, že když si mě několikrát načapal ve slabý chvilce, tak se hned zblázním z každýho tvýho slova. Jsi tuctovej kluk dnešní doby, o jehož pozornost fakt nestojím!'' vyplivla jsem podrážděně a Donathan zatnul pěsti i čelist. Najednou vypadal být mnohem děsivější. Už to nebyl vysmátý dobíravý kluk v černém oblečení. Skoro jsem se ho bála.
,,Fajn. Máš pravdu. Seru na tebe. Nechápu, že jsem se vůbec snažil ti pomáhat.'' Odkráčel a já byla ještě chvíli uražená a tiše na něj nadávala. Pak mě ale přepadl pocit provinilosti a cítila jsem se děsně. Věděla jsem, že je to jen kluk chtějící mě zatáhnout do postele, ale i tak se mnou strávil čas, kdy jsem se cítila mizerně, a já ho místo vděku za to fackovala a plivala na něj nadávky. Povzdechla jsem si a zakoulela nad tou stupiditou očima. Vrátila jsem se stejnou cestou na místo, kde jsme rozdělali oheň a měli věci, a vyhnula se zvědavým pohledům Pabla a Leny. Donathana jsem však nikde neviděla, a tak jsem se k nim zoufale otočila, že se zeptám, ale to už mi Lena odpovídala:
,,Vzal si vodku a cigarety a odešel někam tam.'' Ukázala opačným směrem, než jsme sem přijeli, a já v reakci otráveně zasténala. Poděkovala jsem jí a vydala se mokrým houštím někam do divočiny, ve které na mě čekal nabručený gotik s pár vybledlými proužky ve vlasech a alkoholem v krvi.
Kecky mi nasákly vlhkou trávou a bahnitá zem mi je zbarvila do nehezkých hnědých odstínů. Zanadávala jsem a vynořila se na malém plácku s velkým prohnilým pařezem, na němž Donathan vysedával a popíjel přímo z láhve. Chvíli jsem mlčky postávala v mokřině a rozmýšlela si, co mu řeknu, a pak jsem si k něm prostě sedla a nahlas vydechla, abych mu tím naznačila, že už se nechci dál hádat.
,,Hele, mrzí mě, co jsem ti řekla, ale můj život se absolutně nepodobá životu ostatních lidí. Nejsem k nikomu stoprocentně upřímná, protože lidem dvakrát nevěřím. A to, že jsi mě viděl ve chvílích, kdy jsem ztratila kontrolu a dovolila ti mojí důvěry zneužít, mě zkrátka děsí. Musíš pochopit, že-,''
,,Když mi bylo devět, naši se rozvedli. Mýmu bráchovi byly tenkrát jen čtyři roky. Soud rozhodl o střídavý péči, čili jsme čtyři dny trávili u mámy a tři u otce. Vůbec jsem naše nepoznával. Neustále se hádali a nedokázali se na ničem dohodnout. Ze dne na den jsem ztratil oba rodiče a od určitý chvíle je i nenávidím.
To proto jsem zdrhal ke gotikům. Protože u nich jsem vždycky našel oporu. Taky jsem nikdy nedokázal k lidem bejt upřímnej. V Campari toho o mně neví spoustu a gotikům jsem toho taky dvakrát moc nepověděl. Takže tě chápu. Chápu, že je pro tebe těžký říkat pravdu. I já mám spoustu nehezkejch tajemství, který nikdy nechci vypustit do světa, ale... ale někdy mám pocit, že by nevadilo to někomu říct. Že by nevadilo se zbavit tý tíhy, která mě den co den tlačí k zemi.'' Napil se destilovaného nápoje původem z Ruska a já párkrát zamrkala. S ohromením jsem ho poslouchala, protože jako bych slyšela svoje každodenní myšlenky z úst někoho jiného. Najednou jsem byla stoprocentně přesvědčená, že zrovna on by mi rozuměl.
,,Jsou ale věci, který by jen tak někdo nepochopil, Donathane,'' šeptla jsem i přesto a propletla si studené prsty v klíně. Dívala jsem se upřeně před sebe a přemítala v hlavě jeho upřímně pronesená slova.
,,Vždycky najdeš někoho, kdo ti bude rozumět. Někoho, kdo bude mlčet, když si to ty vyžádáš, a někoho, kdo bude mluvit, když si budeš chtít povídat i ty. Někoho, kdo bude rozumět tvýmu nevím. Na světě není skoro osm miliard lidí jen tak pro nic za nic, Bianco.'' S výčitkami se na mě podíval a já měla pocit, že mu dlužím vysvětlení. Měla jsem chuť mu to všechno vyklopit, ale nedostala jsem odvahu. Nebyl na to správný čas.
,,Nevím, Done. Teď opravdu nevím.'' Díval se na mě stylem, jako by to snad vážně chápal. Jako by on měl být tím jediným ze skoro osmi miliard, kdo mi porozuměl.
,,Já taky ne, Bianco.''
V tichosti jsme tam seděli, zatímco nám ubíhal čas, který jsme měli věnovat zkoušení Pablovy scénky, a Donathan ke mně natáhl krabičku cigaret. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem do rukou vzala jednu podlouhlou nikotinovou tyčinku a strčila si ji opatrně do pusy. Donathan se pokřiveně usmál a zapálil mi ji. Pak vytáhl jednu i pro sebe a spiklenecky na mě mrkl.
,,Věděl jsem, že seš zkažená.'' Uchechtla jsem se a nechala si ústa zaplnit tabákovým kouřem. Párkrát jsem si zakašlala, jak už to tak u první cigarety bývá, ale pak jsem nechala nikotin působit a uvolněně zaklonila hlavu. Cítila jsem na sobě jeho pohled zbarvený do hořké čokolády a olízla si spodní ret, abych na jeho poznámku mohla zareagovat:
,,Zkažená, to já jsem.''