Dopis mé milované Lil a Biance
Jeden moudrý spisovatel kdysi řekl, že sebevrah se nebojí smrti, ale bojí se života. A měl pravdu. Já, jako pětatřicetiletý muž, který nadělal spousty nehezkých věcí a který na ně teď také doplácí, bere smrt jako vysvobození z něčeho tak hrozivého jako je vlastní život.
Cítím se jako exponát v muzeu, osamocený v nějaké vitríně, kterého očumují lidé a jehož osud je předem předurčený. Jako duševně nemocný člověk bych neměl hezký život, ani kdybych opravdu chtěl. Denně slyším tisíce hlasů ve své hlavě, denně se mé pocity mění i mísí a vnímám to, i když to ostatním přijde nemožné.
Má drahá a krásná Lil, neviděl jsem tě spousty let a teď, v momentě, kdy jsou mé myšlenky nasměrované jen na jeden jediný pocit, a to na ten, že musím sepsat své poslední sbohem, bych ti rád vše vysvětlil, omluvil se i rozloučil. A moje milovaná Bianco, tobě bych rád představil člověka, který se kdysi nazýval tvým otcem.
Navzdory tomu, že jsem nemocný a že mi to denně všichni opakují i předhazují, si já v hlavě omílám jednu jedinou věc a to tu, že jsem zklamal a ani těžká nemoc mě v tom neomlouvá. Pokat se budu po celou dobu na onom světě, kde mě snad tahle prohnaná choroba opustí, a pokám se i teď, protože i přes následky nemoci si ústřižky ze své minulosti pamatuju.
Trestem mi bylo, že jsem nikdy neviděl svou dceru vyrůst, že jsem nikdy nemohl zestárnout po boku své milované Lil a trestem mi byl i ten chorobný strach z následného života, který bych nejspíš prožil zdlouhavým léčením schizofrenie.
Na světě přece nemůže žít člověk, který někomu, komu zaslíbil své věrné slovo, ublížil a zradil jej.
Jako otec i manžel jsem zklamal a zklamal jsem i jako samotný člověk. A nesvádím to na svou matku, která zapříčinila už i ty nejhorší rané vzpomínky, nesvádím to ani na otce, protože ten o mně donedávna nevěděl, a nesvádím to vůbec na lidi, kterých jsem se chytil a kteří mě po dobu let vytrvale ovlivňovali. Za vše si můžu sám, protože v momentě, kdy jsem vztahoval ruku na ženu, kterou jsem miloval, s tím, že ve vedlejší místnosti poslouchá má malá dcera, jsem stále mohl couvnout a vyvarovat se toho.
Jak bys řekla ty, Lil, mohl jsem bojovat.
Nebojoval jsem a to nebyl dobrý příklad tobě, Bianco. Bojuj za ty, které máš ráda, bojuj za ty, na kterých ti vážně záleží, ač to pro tebe bude mít následky jakékoli, protože ty lidi, které miluješ, by udělali to samé.
Svou šanci jsem promrhal, a tak moje duše odejde, aniž by na tom někomu záleželo. Možná tátovi, který mě navzdory tomu, co všechno jsem mu prozradil, nadále obohacuje svou přítomností a platí velké peníze za neúspěšné léčení. Je mi líto, že to přijde nazmar.
Omlouvám se Vám. Omlouvám se nejen za to, kolik bolesti jsem způsobil, ale také, že jsem tu nebyl v nejkrušnějších chvílích vašeho života. Doufám, že další jeho etapy a kapitoly budou natolik naplněné, že vyplní ty díry, které jsem zanechal, a zahojí jizvy, jež jsem sám způsobil.
Lil, doufám, že jsem nezatemnil v tvé hlavě všechny krásné zážitky, které jsme spolu kdysi prožili. Doufám, že jsem nezlomil tu křehkou dívku natolik, aby nezvládla ještě šťastně žít. Protože to bych se dokázal nenávidět ještě víc, než je možné.
A Bianco, doufám, že jsem na tobě nezanechal příliš velké újmy, které by ovlivnily tvé myšlení o životě. Život může být krásný, věř mi. Pro mě byl, když jsem po boku měl krásnou blonďatou dívku, která z rozbité hračky udělala novou. A byl pro mě krásný i tehdy, kdy ses narodila, Bianco.
Život si prý píšeme sami a já tedy jako spisovatel selhal na všech frontách. Napište to za mě líp, prosím. Vím, že to dokážete.
Tenhle dopis mi trvalo napsat jedenáct dlouhých měsíců. Uchoval jsem si jen složku vzpomínek ve své hlavě, které jsou plné Vás, Lil a Bianco. A ty vzpomínky si beru s dovolením s sebou.
Posílám fotky, které jsem nikdy nevyhodil. V době, kdy jsem od vás odešel a kdy na mě vše dolehlo, jsem je procházel den co den a litoval. Vzal jsem Vám je a mně to moc mrzí. Jsou to společné vzpomínky, o které se musíme podělit.
Žijte blaze.
Žijte.
S láskou Váš milující Colton Duke. Mizerný otec, manžel a mizerný člověk.
Máma mlčela. Máma mlčela dlouhé hodiny. Rande s panem Culverem raději odvolala a dlouze se mu do telefonu omlouvala. A pak zase mlčela, seděla zabalená v dece na gauči a nechala chladnout šálek s čajem na jeho opěradle.
Chápala jsem ji a nenutila ji se k tomu vyjadřovat.
Sama jsem si prohlížela fotky, které táta nechal v obálce, a prožívala s ním všechna ta léta jeho příliš rychle skončeného života. Viděla jsem šťastnou mámu s rozevlátými blonďatými vlasy a modrým melírem, který za ty roky stihl vyblednout. Viděla jsem krásný mladý pár, kterému z očí mluvila radost a láska.
Našla jsem polaroidové fotky z koncertů, hotelových pokojů a různých míst. Máma měla na každé fotce džínovou nebo koženou bundičku a můj otec, který v té době patřil mezi velmi pohledné kluky, černá trička s drobnými nápisy.
Do očí mi vhrkly slzy při pohledu na snímek pořízený před několika lety. Táta mě choval v náručí a mámu stojící vedle něj líbal na čelo. Vypadali spolu tak moc šťastně.
Všemi fotkami jsem mrskla na postel, utřela si mokré tváře a zabalila se do mámina vytahaného bleděmodrého svetru. Zírala jsem na čisté plátno na mém pomalovaném stojanu a proklínala toho nahoře, že nás s mamkou uvrhl do takové situace. A proklínala jsem i otce, protože měl pravdu. Navzdory nemoci za to taky mohl.
Rozhodla jsem se ale, že se jeho slovy budu řídit. Že budu bojovat za ty, co mám ráda, protože rozhodně nikdy nechci dopadnout jako on.
///
Ráno jsem mamku nachytala, jak si fotky od táty prohlíží. Vypadala lépe. Byla sice bledá, ale jemně se usmívala a vlasy si svázala do nedbalého drdolu, který ji moc slušel.
,,Co pan Culver?'' zeptala jsem se jí váhavě a dala vařit vodu na čaj. Ze skříně jsem vytáhla kukuřičné lupínky a nasypala je oběma do dvou plastových misek.
,,Dnes mě vyzvedne a půjdeme na tu slíbenou večeři,'' zašeptala s pohledem upřeným na tu fotku, u které jsem se včera rozbrečela. Pohladila mou smějící se dětskou tvářičku a povzdechla si.
,,To jsem ráda,'' odvětila jsem a hned na to jen tak mimochodem dodala:,,Uhm, dnes mám něco jako rande, mami.'' Máma povytáhla obočí a podívala se na mě skrz přimhouřená víčka, což mě dost znervóznilo, protože dřív jsme na takové téma vůbec nezabruslily.
,,S kým? Jak vypadá? Je vysoký? Jaktože to nevím?'' vychrlila na mě nespočet otázek a já velmi pomalu pokrčila rameny.
,,Promiň?'' zareagovala jsem tiše otázkou a pak jí z povinnosti na vše odpověděla, aby v dalších náhodou dotazech nepokračovala. ,,Jmenuje se Nicholas Powley, je to fotbalista a chodí do vyššího ročníku. Je hezkej, docela vysokej a očividně se mu líbím.'' Prohrábla jsem si vlasy a zadívala se do malého zrcadla na stěně, jako bych se ho ptala, zda jsem vážně natolik pěkná, abych se líbila asi nejhezčímu klukovi ze školy.
,,To zní fantasticky! Ale, zlato, dej si pozor. Fotbalisti jsou nejhorší,'' zašeptala máma varovně a já protočila očima, protože se mi po jejích slovech ihned vybavila Donathanova otravná přednáška na stejné téma.
,,Ne, mami, věř mi, nejhorší jsou gotici,'' vypadlo ze mě bez uvážení a nad svým sdělením jsem se s hrůzou pozastavila. Máma se zatvářila stylem, že by o tom chtěla slyšet víc, ale já raději změnila v rychlosti téma, protože jsem opravdu neměla zájem o to, aby se tu diskutovalo zrovna o něm a mně. ,,No nic, přijde Lena, aby mi pomohla vybrat, co na sebe, takže aby ses nedivila, že nám u dveří zazvoní fialovlasá puberťačka s piercingem v nose,'' podotkla jsem zběžně a máma se zasmála mému sarkastickému tónu. Obě jsme chvíli mlčely a já se pustila do kukuřičných lupínků šťastná, že jsem situaci včas zachránila. Mámě jsem podala taky misku se skromnou snídání a na stůl položila konvici s ovocným čajem.
,,Ty znáš snad nějakého gotika?'' ozvala se za moment naprosto neočekávaně a já se zakuckala šokem. Celá rudá jsem se snažila pobrat dech a máma mi vystrašeně začala pomáhat dostat uvízlé lupínky z krku.
,,Probůh, Bianco,'' hlesla starostlivě a chytla se za srdce, když jsem se konečně mohla normálně nadechnout. Já nasadila pohotový úsměv, abych ji ujistila, že žiju a že jsem naprosto zdravá.
,,V tý naší partě je jeden gotik. Uhm, jmenuje se Donathan. Takže tak,'' dostala jsem ze sebe sekaně a máma si zaujatě podepřela bradu a kousla se do rtu s uculením stejně jako já, když mi oznámila, že ta krásná kytice je od pana Culvera.
,,Líbí se ti,'' sdělila mi to vševědoucně jako hotovou věc a já razantně zavrtěla hlavou. ,,No tak, poznám to. Jsi moje dcera. A seš úplně stejná jako já!'' Až na Morbus a pár dalších nedůležitých charakteristických znaků mé osobnosti, mami...
,,Mami! Nelíbí! Je to idiot, holky chce jen na sex,'' oponovala jsem a máma vytřeštila oči nad výběrem mých slov. Patřila odjakživa mezi ty prudérnější typy žen, což vypovídalo o tom, že jediný člověk, s kterým kdy spala, byl můj otec.
,,I tak mám pocit, že se ti líbí,'' zamumlala zaraženě. ,,Ale nebuď s žádným klukem jen na... sex, prosím. Pokud chceš s někým spát, tak si najdi někoho, kdo si potrpí na trvalém vztahu,'' vykoktala mamka celá nesvá z tohohle rozhovoru a já ji objala okolo krku, abych ji uklidnila, že budu v pohodě.
,,Mami, neboj. Žádnej kluk jen na sex.''
///
,,Ten růžovej top bych si určo vzala,'' rozhodla Lena a promnula si důležitě bradu. V černých úzkých džínách a podprsence jsem stála uprostřed svého pokoje a ona mi vybírala vršek outfitu na moje rande.
,,A nemá to moc velkej výstřih? Víš, nevadí mi odvážný věci, ale v tomhle mám děsně vidět prsa,'' řekla jsem nespokojeně, když jsem se nasoukala do růžového nic s mřížkami na hrudi, pod kterými mi byly jasně vidět oblé tvary mých ňader.
,,Hele, prsa v tom máš dobrý. Jsou od toho, aby se ukazovaly. Podle mě ti to sedí,'' zhodnotila můj zjev spokojeně Lena a pak mi ještě podala mou džínovou bundičku s výšivkami ,,S tímhle to bude naprosto dokonalý.'' Nadšeně tleskla a pak se rozvalila na mé skoro ustlané posteli. V puse měla žvýkací tabák od Pabla a nevzrušeně si začala lakovat nehty na nohou stejnou barvou, jakou měla vlasy.
,,Hlavně mi to tu neušpiň,'' varovala jsem ji, i když jsem sama vždycky temperami a olejovkami zaneřádila celý pokoj, a zhlédla se v zrcadle. Zjistila jsem, že mi to kupodivu vážně sluší a sama pro sebe se usmála. Lena kývla na malou taštičku se šminkami a já jí blýskavé pouzdro podala.
,,Udělám ti černý linky, pusu namaluju narůžovo a taky trochu tvářenky, ale nic moc výraznýho, aby ses mohla líbat,'' houkla a já se uchechtla jejímu naprosto formálnímu tónu, i když mluvila o docela intimní věci, kterou jsem poprvé poznala pár dní zpátky.
Nohy s nalakovanými nehty si natáhla na posteli, aby opatrně uschly, a nařídíla mi, abych si sedla naproti ní. Pečlivě a bezbolestně mi rozčesala vlasy a pak mě opravdu jen decentně nalíčila. Na očích mi vykouzlila perfektní kočičí linky a rty obkreslila růžovou rtěnkou, až získaly plnější tvar.
,,Jako malá jsem si přála bejt po mámě. Malovala jsem se jako ona, oblíkala se do jejích šatů, taky jsem si vystřihovala články o ní v časopisech. Naučila mě se krásně malovat i oblíkat a já na to tenkrát byla hrozně hrdá. Těch momentů s ní mám děsně málo, ale tehdy pro mě byly těma nejvzácnějšíma v životě,'' promluvila zamyšleným tónem, zatímco mi líčka zbarvovala do světle růžové. ,,Už dávno nechci být jako ona, protože bych sama pro sebe byla akorát tak zklamáním.'' Smutně zvedla koutky nahoru a odložila šminky stranou. Podala mi malé zrcátko a já vydechla úžasem nad její pečlivou prací, kterou jsem si sama obvykle dávala s malováním obrazů.
,,Jsi vážně dobrá,'' složila jsem jí poklonu a pak se vrátila k jejímu předešlému monologu. ,,Víš, není nic špatnýho na tom, že si chtěla bejt jako ona. Je to tvoje máma. Někdo, ke komu si v dětství vzhlížela. Měla by bejt vážně hrdá na to, že seš její dcerou, protože lepší by jen těžko našla.'' Lena přitiskla rty těsně k sobě a očí se jí zaleskly drobnými kapkami. Přitáhla si mě do objetí a chvíli se se mnou pohupovala ze strany na stranu, aby nemusela nic říkat, protože by jistě neudržela pevný tón.
,,Znám tě krátce, ale seš pro mě tou nejlepší kamarádkou, jakou jsem kdy měla,'' zašeptala a mně se po těle rozletěly motýlci štěstí. Na tváři mi vykvetl ten nejzářivější úsměv, na který jsem se zmohla, a ucítila jsem najednou potřebu tuhle holku chránit za každou cenu.
,,Ty pro mě taky, Leno.'' Uslyšela jsem za sebou vrzavý zvuk otevírajících se dveří a hned nato vešla dovnitř mamka v obtáhlých safírově zbarvených šatech. Otevřela jsem pusu ohromeně dokořán, když jsem spatřila tu kočku před sebou, a ona se stydlivě usmála.
,,Mami, ten z tebe nespustí oči,'' vydechla jsem zasněně po nekonečné době a prohlédla si drobnou mladou ženu s ladnými křivkami a jemně nalíčeným obličejem, která se vždy šatila jen do vytahaných, nebo nudných hadrů. ,,Vypadáš tak krásně.'' Došla jsem k ní, chytla ji za ruku a nepřestávala si ji obdivně prohlížet. Snažila jsem si přesně tenhle obrázek vtisknout do paměti, abych si zapamatovala mámu napořád takhle krásnou a veselou. Lena se mnou souhlasila a mamka pod přívalem komplimentů rudla víc a víc.
,,Děkuju, holky,'' odtušila a pak si prohlédla i mě. ,,Páni, Leno, odvedla si skvělou práci! Bianco, jsi naprosto kouzelná,'' vydechla se stejným úžasem jako já při pohledu na ni, když vešla do pokoje, a několikrát jsem se otočila, aby si mě mohla celou pořádně prohlédnout.
,,Dnešek si užijeme, ano?'' Pohlédla na mě s natěšenými jiskřičkami v očích a já kývla na souhlas, čímž jsem jí dodala více odvahy, kterou za léta stačila poztrácet.
,,To si teda piš, mami.''