Trailer by @PennyElle
Poprvé jsem se s nimi setkala krátce poté, co jsem se nastěhovala do moderní, bytové zástavby, v centru Londýna...
Krabice. Všude kolem mě, na zemi, na stole i na pohovce, se už třetím dnem povalovaly papírové krabice, plné mých nevybalených věcí. Rozespale jsem doklopýtala do kuchyně a cestou se v obýváku málem přizabila o nesestavený, televizní stolek, jehož jednotlivé části se povalovaly vedle kožené pohovky. S vynaložením nemalého úsilí se mi nakonec povedlo dostat až k ledničce, jejíž obsah mě nemile překvapil. „To si děláš legraci!" Zavrčela jsem nabručeně a prudce přibouchla dvířka ledničky, jejímž jediným obyvatelem byla krabice pomerančového džusu. Byl nejvyšší čas, vydat se na nákupy. Ještě stále v polospánku jsem otevřela jednu z horních, kuchyňských skříněk a natáhla se pro skleničku. Konečky prstu jsem zavadila o chladné sklo, ale kvůli mé výšce, která nepřesáhla sto třiašedesát centimetrů, jsem dál zkrátka nedosáhla. Otráveně jsem zaúpěla, postavila se na špičky a za doprovodu hlasitého hekání se snažila skleničky zmocnit, což se mi nakonec opravdu povedlo. Nalila jsem si džus a prázdnou krabici vyhodila do koše, už mi nezbyl ani ten oranžový humus, který mi stejně nikdy nechutnal. Povzdechla jsem, zády se opřela o kuchyňskou linku a sáhla po skleničce, z jejíhož obsahu jsem nakonec stejně nic neměla.
V první chvíli jsem si nebyla jistá, jestli onu ohlušující ránu způsobil výbuch, nebo snad ještě něco horšího, každopádně jsem se tak lekla, že mi sklenička vyklouzla z ruky a roztříštila se na dřevěné podlaze. Následně se bytem rozlehly první tóny songu Baby od Justina Biebera a mě došlo, že mé úvahy byly mylné. Žádný terorista, jen nadšená fanynka, která se rozhodla zbourat dům tím kraválem. „Tohle si někdo šeredně odskáče!" Procedila jsem skrz zuby a jen ve spodním prádle a vytahaném triku nasupeně vpadla na chodbu, míříc k sousednímu bytu, který jsem identifikovala jakožto zdroj Justinova řevu. Prudce jsem zabušila na dveře a netrpělivě vyčkávala, až se někdo laskavě uráčí mi otevřít. Byla jsem připravená na všechno, na šílenou třináctku, plánující Justinův únos, na Justinova dvojníka, který se marně snaží být jako on a dokonce i na postarší, zakomplexovanou dámu, která zoufale touží po návratu do dob, kdy sama byla poblázněnou teenagerkou. Jak se ale nakonec ukázalo, na všechno jsem rozhodně připravená nebyla.
Zelenkavé oči, svůdný úsměv a něco přes metr osmdesát dokonalosti. Pod bílým trikem se mu rýsoval vypracovaný hrudník a byl napasovaný v černých džínsech, kde nic neuniklo pozornosti. Prohrábl si divoké kudrliny, sjel mě zvídavým pohledem a věnoval mi okouzlující úsměv. „Ahoj." Na okamžik jsem zapomněla, jak se dýchá a jen jsem na něj vyjeveně civěla, neschopná slova. Harry Styles, lamač dívčích srdcí, zpěvák nejslavnějšího boybandu jednadvacátého století si tam jen tak stál, usmíval se a snažil se předstírat, že je úplně obyčejný kluk. Počáteční okouzlení ze mě naštěstí během chvilky opadlo a já byla opět schopná racionálně uvažovat. „Ty..." Zasyčela jsem výhružně a zabodla mu prst do hrudi. Povytáhl obočí a ušklíbl se. „Jsem Harry, kdybys to náhodou nevěděla." Představil se, uchopil moji ruku a lehce ji políbil. Překvapeně jsem zamrkala a stáhla ruku zpět k tělu. „Co to sakra děláš?!" Znejistila jsem. Nepatřila jsem sice mezi fanynky One Direction, ale přiznávám, že nad fotkami kluků jsem nejednou slintala, jako kdejaká Directionerka. Harryho neobvyklé, zastaralé gesto mě přinejmenším rozhodilo. „Seznamuji se s novou sousedkou? Jen hádám." Prohodil laškovně a svým pohledem se mi vpíjel do očí. „Jak ti můžu pomoct?" Zajímal se a ležérně se opřel o futra dveří. Během vteřiny jsem se vzpamatovala a nasadila lhostejný výraz. „Třeba tak, že ztišíš Biebra, rozbil mi už jednu skleničku a to stačí!" Odsekla jsem. „Kdopak se nám to tu mračí?" Ušklíbl se Harry pobaveně, což mě ještě víc naštvalo. „Tak ztlumíš to?!" Pokrčil rameny a neobtěžoval se mi ani odpovědět. „Běžně doma chodíš oblečená takhle? Jestli jo, tak se někdy rád stavím." Mrkla na mě a já si uvědomila, že tu před ním stojím jen v krátkém triku a černých, krajkových kalhotkách. „Prostě to ztiš!" Zakoktala jsem a raději se odtamtud klidila, rudá až na místech, o kterých vám nehodlám vyprávět.
Zjištění, že vedle mě, z nějakého nepochopitelného důvodu, bydlí Harry Styles, mě natolik vyvedlo z míry, že jsem po návratu domů několik dlouhých minut jen zmateně hleděla na pyramidu krabic, tyčící se uprostřed obýváku a marně se snažila přijít na to, co tu do háje dělá? Neměl by náhodou bydlet v nějaké luxusní vile s obrovskou zahradou a bazénem? Tolik otázek a žádné odpovědi.
Spokojeně jsem se usmála a pověsila poslední obraz na jeho místo. „Perfektní." Špitla jsem a přesunula se do obýváku, kde na pověšení čekaly ještě tři poličky. Harry mi kupodivu vyhověl a hudbu opravdu ztišil, asi se bál stížností ostatních nájemníků. První hmoždinka lehce zajela do předem vyvrtané díry, stejně tak druhá a třetí. Čtvrté už se ale dovnitř nechtělo. Nesnížila jsem se k sprostým nadávkám a mlácení do zdi, jak to mají v povaze pouze muži, když náhodou odlepí svá pozadí od pohovky a začnou něco dělat, nebo primáti, když projevují své nadšení. Jednoduše jsem sáhla po kladivu, hmoždinku opatrně zatloukla a v duchu děkovala za to, že jsem se narodila s aspoň minimální zručností a schopností, se o sebe postarat. „Kdepak jsi? Pojď k mamince." Zoufale jsem se přehrabovala v krabici s nářadím a hledala vodováhu. Byla jsem si jistá, že tam někde je, jenže kde? Moji pátrací akci přerušilo až klepání na dveře. Napřímila jsem se a nejistě se zamračila, nikoho jsem nečekala. Váhavým krokem jsem zamířila ke dveřím a cestou vzala z jedné krabice baseballovou pálku. Stiskla jsem kliku, uchopila pálku oběma rukama a nohou odstrčila dveře. „Wow!" Vyjekl Harry vyděšeně, o krok ustoupil a zvedl ruce v obranném gestu. „Nejdu tě zabít, věř mi." Ujišťoval mě. Protočila jsem oči a odložila pálku. „Tak co chceš?" Povzdechla jsem. „Mixér." Nadzvedla jsem obočí. „To myslíš vážně, nebo slovem mixér označuješ nezávazný sex?" Ušklíbl se. „A máš i nezávazný sex?" Zajímal se. „Ne." „V tom případě si vezmu jen ten mixér, prosím." Nahodil štěněčí pohled. „Jak tě napadlo, že zrovna já, budu mít mixér?" Založila jsem si ruce na hrudi. „A nemáš snad?" Zamračila jsem se. „Mám. Ale hledat si ho budeš sám." Upozornila jsem ho a odstoupila ode dveří, aby mohl projít dovnitř.
„Páni, máš tu slušnej bordel." Zhodnotil Harry situaci, panující v mém bytě. „Nepovídej. Chci tě vidět, jak v tom bordelu budeš hledat mixér." Uchechtla jsem se a vrátila se k pátrání po vodováze. „Jak se jmenuješ?" Ozval se Harryho hlas, vycházející zpoza hradby krabic. „Andy." Odpověděla jsem mu a rozhodla se zariskovat, vykašlat se na vodováhu a doufat v to, že jsem poličky pověsila rovně. „A kdy jsi se přistěhovala?" Vyptával se dál. „Co tě to zajímá?" Odsekla jsem. „No promiň, ale zajímá! Chci vědět, od koho si půjčuji mixér." Ohradil se dotčeně, ve tváři mu ale pohrával rozpustilý výraz. Tohle naše dohadováni ho očividně bavilo. Povzdechla jsem a proti své vůli mu věnovala letmý úsměv. „Před třemi dny." Odpověděla jsem stručně. „Odkud?" Pokračoval ve svém výslechu. „Z Oxfordu." Obdivně hvízdl a vynořil se zpoza krabic, nesoucí můj mixér. „A proč?" Nadzvedla jsem obočí a vrhla pro něm výraz typu, to myslíš vážně? „Do toho ti nic není." Zavrčela jsem. „Jasně, promiň." Omluvně se usmál a nejistě přešlápl z nohy na nohu. „Díky za mixér sousedko, vrátím." Slíbil a zamířil ke dveřím. „Ou...málem bych zapomněl..." Otočil se ke mně s provokativním úšklebkem. „...to triko je krapet průhledný, ne že bych si snad stěžoval." Mrkl na mě a v rychlosti za sebou zabouchl dveře, aby tak unikl letícímu polštáři, který jsem po něm hodila...