Střípky lásky [3/4] ✔

[6. Jak jsem poznal tvoji matku]

léto 2014

„Stejně pořád nějak nemůžu uvěřit tomu, že konečně poznám tvojí šestnáctiletou dceru. Je skoro starší než Nicol a my ji v životě nepoznali."

„Sedmnáctiletou," opravil svou sestru Philip bez většího zájmu. Podobné reakce už se během několika posledních dní dočkal už od tolika lidí, že ho rozhodně nedokázala rozházet. „A já jsem ji taky nepoznal, takže jsme na tom všichni stejně."

„No ještě k tomu!" zakroutila nad ním hlavou Delaney. „Proč ses nikdy nesnažil o to, starat se o ní?"

„Protože jsem pro ní skoro neexistoval," opáčil tmavovlasý muž a už poněkolikáté toho dne vyhlédl z okna. „Navíc Louise nechtěla, abych se do její výchovy zapojoval, takže jsem víceméně neměl šanci. Snažil jsem se, přísahám. Mrzí mě, že jsem ji nemohl vychovávat, nebo ji alespoň poznat a párkrát vidět, ale její máma rozhodla a mě nezbývalo nic jiného, než se přizpůsobit."

„Tak to teď můžeš napravit," povzbudila ho a stiskla mu rameno. 

„Vždyť já vůbec nevím, jak se taková dospívající holka vychovává," rozhodil rukama Philip. „Budu pro ní jen otec, co se o ní celý její život nezajímal, u kterého teď musí žít, dokud nebude podle mudlů dospělá. Kdybych se domníval, že si mě zamiluje a bude mě zbožňovat, byl bych víc než naivní."

„Alespoň jsi dostal šanci," pousmála se na něj jeho sestra, ačkoliv pro ni úsměv v tu chvíli nebyl zrovna jednoduchý. Myšlenky na malou chvíli vypustily Philipovu dceru, s níž se měla za několik minut seznámit, ale dovolila si do nich vpustit tu svou. Sedmileté blonďaté děvčátko, které se slovy, že do rána bude zase zpátky, políbila na čelo a už ji poté nikdy neviděla. Marlowe už by dnes dávno nebyla jen sedmiletým děvčátkem, ale byla by o pouhých několik týdnů starší než její sestřenice. Pár měsíců zpátky, v dubnu by oslavila svoje sedmnácté narozeniny a...

„Nemysli na to," broukl konejšivě Philip a sevřel Lanu v náručí. „Už je to skoro deset let, Lany, nemůžeš se tím užírat do konce života, už jsem ti to říkal několikrát."

Tmavovláska si z tváří otřela neposedné slzy. „Jen jsem chtěla říct... že máš štěstí, že ji pořád máš, i když ji poznáš až po takové době." Jako na zavolanou se ozvalo zazvonění zvonku, následované zaklepáním. Delaney se povzbudivě usmála na svého bratra a odtáhla se od něj. „Tak šup, jdi na to, táto."

Rychle jí líbl na čelo, aby zahnal její smutek a následně se vydal ke dveřím, za nimiž už snad opravdu stála jeho dcera. Jeho dcera. To spojení mu v hlavě znělo trochu zvláštně, jako kdyby k sobě ta dvě slova nepatřila, ačkoliv si uvědomoval, že kdyby Celeste tehdy nepoložila život v bitvě o Bradavice, tak by byl už šestnáct let otcem. A přesto, že jím byl už roků sedmnáct, tak se necítil připravený na to, stát svému potomkovi, svojí dceři opravdu tváří v tvář a čelit tomu, že ho možná bude nesnášet, nebude se snažit s ním vycházet, nebo zkrátka nebudou schopni najít společnou řeč. Všechno se to může pokazit a poté, co se dočká svých osmnáctých narozenin, tak mu zase zmizí z života tak rychle, jako se tam teď objevila. Zhluboka se nadechl, stiskl kliku a během několika vteřin se setkal s pohledem tmavovlasé dívky, zkoumající ho šedýma očima s nádechem zelené. Stejné, jako měla Lou, vzpomněl si Philip a než vůbec stihl cokoliv říct, jeho dcera ho předběhla.

„Takže," začala a stejně jako on před malou chvílí si dopřála hluboký nádech, tudíž ani pro ni to zřejmě nebylo úplně jednoduché, „předpokládám, že ty budeš můj táta."

Hlas jí na konci věty nepoklesl, ovšem nezdálo se, že by to vyslovila jako otázku. „To budu já," přikývl Philip a přejel ji pohledem od hlavy až k patě. Přes rameno jí vysela taška nacpaná k prasknutí, což ho zase tak nepřekvapilo, ovšem co si jeho údiv vysloužilo, byl bílý huňatý pes, sedící poslušně vedle její pravé nohy. Až moc mu připomínal psa, velkého bílého Huskyho, s nímž vyrůstal jako dítě i on, jelikož to byl milovaný mazlíček Olivii. „Moment moment, o tomhle mi nikdo neřekl."