Střípky lásky [3/4] ✔

[34. Zabij]

červen 2015

Ředitelna Egora Chernyshevskyho byla podivně tiché a prázdné místo. Oproti té bradavické, v níž sídlila profesorka McGonagallová, byly zdi až na několik menších obrazů prázdné a dle jejich ošuntělých rámů a zašlé barvy už tu zdobily zdi pěkně dlouho. K většině stěn byly přitisknuty knihovny plné nejrůznějších svazků, jejichž hřbety a přebaly nevypadaly o nic mladší, než obrazy na zdech. Nejspíš jen díky kouzlům se nikde neudržovaly silné vrstvy prachu, protože místnost navzdory tomu, že byla zázemím ředitelům už od samého počátku školy, nevypadala jako kdyby ji někdo pravidelně navštěvoval a obýval. Má pro sebe Chernyshevsky vyhrazený nějaký pokoj, či druhý kabinet, podobný těm, jaké obývali profesoři a profesorky? A kde ten tajemný pokoj je?

Imogen sama nad sebou zakroutila hlavou, že v takové situaci řeší tyhle hlouposti, a sklopila pohled zpátky ke svým nervozitou zpoceným a roztřeseným dlaním. Ještě před pár minutami byly úplně klidné, prsty jí procházelo příjemné mravenčení, které jí způsobovalo ten příjemný pocit moci, s nímž měla pocit, že dokáže způsobit nepříjemnosti komukoliv, co si zamane, cítila se tak mocná. Ale co bylo hlavní, před několika minutami nebyla na její bledé kůži ani skvrnka. Teď byly potřísněné tmavou teplou tekutinou, která byla s každým okamžikem tmavší, jak pomalu zasychala a vpíjela se jí do kůže. Ruce měla potřísněné krví. Ale ne její krví.

Dveře zavrzaly, ovšem neobtěžovala se otočit k nim. Věděla moc dobře, že by se setkala pouze se zamračeným pohledem svého ředitele, na nějž tady čekala. Zůstala klidně sedět, jak jí to nařídili, s pohledem upřeným na své ruce. V duchu se částečně upínala k myšlence, že pokud bude hrát oběť a chudinku, nebudou ji soudit tak přísně jako měli, vzhledem k tomu, že v dubnu oslavila již osmnácté narozeniny a byla dospělá jak v kouzelnickém světě, tak v tom mudlovském.

Vždyť ty jsi oběť byla, připomněla si v duchu. To on tě už rok a půl znásilňoval, vyhrožoval ti, že tě napráská a ty poletíš, když mu nebudeš po vůli. Dostal co si zasloužil.

„Takže, slečno Imogen," povzdechl si ředitel a posadil se do křesla naproti blonďaté studentce, „profesor Löfgren je mrtvý, ale předpokládám, že to víte."

Imogen ani nedutala.

„Určitě vám je jasné, že tuhle situaci zkrátka nemůžeme nechat jen tak a budu nucen ji řešit jak s vaším dědečkem, tak hlavně s ministerstvem kouzel. A jelikož jste již dospělá, bude na vás tak i nahlíženo a budou tak posuzovat vaše činy," pokračoval ředitel, když se Imogen stále dívala jen na své zkrvavené ruce. „A než dorazí fångare, aby vás prozatím odvedli, rád bych vám tu otázku položil já sám. Proč jste to udělala?"

Znovu se neobtěžovala s odpovědí, alespoň první minutu. Dědeček bude už takhle zuřit, že nechala svou nevyzpytatelnou moc, aby někomu v takovém rozsahu ublížila, aby ho zabila, připomněla si v duchu. Bude zuřit, že se zbavila zrovna Eliase Löfgrena s nímž měla už za pár týdnů vstoupit do sňatku. Bude zuřit, kdyby se dozvěděl, že se o své moci rozpovídala a nechala cizí lidi ze školy a z ministerstva, aby se v jejich životech začali hrabat. Přesto však zvedla pohled a vzhlédla ke svému řediteli.

Egor Chernyshevsky s námahou vstal ze svého křesla, láskyplně a něžně posunul rámeček s tmavou stužkou v rohu, z nějž se na něj smála mladá pohledná žena s přibližně tříletým děvčátkem v náručí, aby se následně mohl opřít o pracovní stůl a vidět Imogen do očí, kdyby náhodou zvedla hlavu a rozhodla se mluvit.

Imogen k němu opravdu vzhlédla. Na čelisti měla další skvrnu krve, podobně jako na rukou. Nezdálo se, že by to brala na vědomí, přesto na něj vděčně kývla, když jí podal čistý bílý kapesník, aby mohla krev otřít. Sevřela ho v prstech a sledovala, jak se do něj vpíjí krev, když konečně promluvila.