Střípky lásky [3/4] ✔

[5. Jak chutná svoboda]

léto 2014

Měsíce plynuly, roční období se střídala a Imogen Averyová si skoro ani neuvědomovala, že už je v sídle svého pradědečka vězněná už něco málo před deset let. I když ono slovo vězněná zřejmě nebylo dobře zvolené, protože ona si rozhodně nepřipadala, jako kdyby ji někdo věznil. Ačkoliv se to mohlo zdát zvláštní, měla se dobře a nestrádala. A aby taky ano, když si jí Abraxas opravdu vydržoval a postaral se o to, aby nevzdychala po ničem, co předtím měla a teď už mít nemohla. Její vzpomínky na předchozí život byly pečlivě ukryté ve zkumavkách v jeho pracovně, kam měla zapovězený přístup i teď, jako dospělá, tudíž málokdy myslela na své rodiče, sestru, či zbytek lidí, kteří byli do jejích sedmi let nedílnou součástí jejího života a její rodinou se stal (mimo moratého kotěte, které našla několik let zpátky na zahradě sídla) Abraxas a ona blonďatá žena, Aalyiah, která byla Abraxasovou dcerou a byla zabydlená v Imogenině pokoji, ve svém bývalém pokoji, kde šestnáctého srpna sedmdesát osm zemřela. 

Popravdě si Gen ani neměla moc na co stěžovat. Její dědeček, jehož považovala pouze za svého nevlastního dědečka Averyho, jenž ji zachránil před sirotčincem, když jako dítě přišla ke svým jizvám a její rodina se jí chtěla zbavit, ji udělal co jí na očích viděl, aby si ji proti sobě nepohněval a udržoval si její přízeň, tudíž Imogen opravdu nescházelo nic, po čem zrovna zatoužila. Měla možnost studia, ačkoliv trochu litovala toho, že nemůže studovat v Bradavicích a navštěvuje Institut čar a kouzel v Kruvalu, přístup do ohromné knihovny, co se v jejich sídle nacházela, kde si mohla dle libosti číst i o té nejtemnější magii, která ji fascinovala už od útlého věku, mohla si v noci poručit, že má chuť na horkou čokoládu a dostala ji. Dobře, možná se dalo říct, že byla zbytečně moc rozmazlená, ale Abraxasovi to rozhodně nepřekáželo, pokud si zrovna nepostavila hlavu, ba naopak. Imogen moc dobře věděla, že za drzost a neuposlechnutí něčeho, co ji nařídí jí přinese jenom bolest a trest, to byla další věc, co zjistila už v útlém věku, zatímco pokud mu vyhověla a dělala co chtěl, Abraxas ji za to patřičně odměnil. 

Ovšem ani Abraxas a jeho důsledná výchova nedokázal zabránit občasnému projevu její vzpurné povahy, kterou jistě podědila po své matce a také babičce, s nimiž si Abraxas mnohdy nevěděl rady a nezbývalo mu než zuřit nad jejich drzostí. U Imogen to ale nehodlal do pustit. Nadbíhal si jí, staral se o ní a předstíral rádoby starostlivého a milujícího dědečka, a jelikož byl prakticky jedinou Imogeninou rodinou, odpouštěla mu i chvíle, kdy se rozčílil a ona si z toho odnesla drobné jizvičky na rukou. Ovšem ne vždy se tak snadno něčeho vzdala, navzdory tomu, že se to Abraxasovi nelíbilo. Pokud něco opravdu chtěla, byla schopná si za tím jít a tak to bylo i nyní.

„No tak, dědečku," vrhla na muže s kšticí šedivých vlasů prosebný pohled, „jaký je rozdíl v tom, studovat v Kruvalu nebo v Bradavicích? Navíc bych tam nebyla ani celý rok, takže na učení se na zkoušky budu mít dostatek času."

Abraxas se zachmuřil, zatímco pomalu žvýkal sousto a uvažoval nad prosbou, s níž ho Imogen obtěžovala už od konce jejího školního roku, kdy se ze Skandinávie vrátila zpátky domů. Už je to deset let od chvíle, kdy ji odvedl od její matky, jistě by ji nikdo jen tak nepoznal a ona by se neměla nikde prořeknout, když o ničem neví, ale stojí mu to za to riziko? To, že jí splní tenhle její rozmar může být taky jeho konečná - celý jeho plán, který už má v hlavě tak dlouho, by šel celý do kopru.

I kdyby si někdo z nějakého důvodu myslel, že je to ztracená Marlee, nemají jak to dokázat, připomněl si v duchu, zatímco zkoumal tvář své pravnučky. Už dávno to nebylo ubohé vyděšené děvčátko, které v té samé místnosti, kde se teď nachází, utěšoval a ošetřoval její spáleniny poté, co onoho srpnového večera zabil svou bývalou ženu a unesl právě Marlowe, jež o své minulosti neměla sebemenší tušení. Konečně polkl a upil ze sklenice s vínem.