Střípky lásky [3/4] ✔

[27. Jak je na tom]

leden 2015

Bolest. Aline měla mozek zatemněný bolestí, nedokázala vnímat nic jiného. Bylo to jiné, než v uplynulých týdnech. Bolest byla intenzivnější, její zdraví se zdálo čím dál víc chatrnější a její tělo každým dnem chátralo. Netušila, proč se to děje. Z počátku to považovala za chřipku, u níž jí bylo řečeno, že během dvou týdnů zase zmizí a bude dobře, jenomže dobře nebylo.

V duchu se proklínala za to, že už tehdy v listopadu, kdy se jí udělalo tak podivným způsobem slabo na večeři u Philipovy dávné kamarádky, nezačala svoje zdraví více řešit a nestarala se o to, co se s ní děje. Nikdy předtím to nebylo tak zlé, necítila se tak hrozně, jako v tuhle chvíli. Co když se něco opravdu podělalo a ona to ještě zhoršila tím, že o sebe nedbá? Už ti je přes čtyřicet, Aline, nemůžeš si pořád hrát na to, že ti je dvacet a žádná nemoc tě nesrazí, promlouvala sama sobě do duše, zatímco se ztěžka opírala o pracovní stůl v kabinetu profesora Obrany proti černé magii, který stejně jako před lety neobývala sama. Zasténala a odkašlala si. Neudivilo ji, že v puse ucítila kovovou pachuť krve. Zvedl se jí žaludek a pocítila chuť vyvrátit všechen jeho obsah ven. Proč já?

Volala v duchu Philipa, naivně si myslíc, že by ji mohl zaslechnout a odvést si ji domů, kde by se z toho mohla klidně vyspat a několik dní si odpočinout. Potom to určitě bude zase dobré, tedy alespoň v to doufala. Ale marně svého milého volala. Myšlenky se jí už pomalu stáčely k otázce, jak dlouho může člověk vnímat bolest, než se dostaví smrt, když v tu chvíli prošel dveřmi do kabinetu její zachránce.

Remusovi stačil jediný pohled na jeho pobledlou kolegyni, aby pochopil, že jeho sýčkování o tom, jak tmavovlasá žena nevypadá dobře a možná by si měla zajít na ošetřovnu, a které ona vždycky tak razantně zamítala, se vyplnilo. Několika rychlými kroky překonal vzdálenost mezi nimi a Aline podepřel, jelikož hrozilo nebezpečí, že se zanedlouho odporoučí k zemi.

„Tenhle stůl," zasípala Aline a poklepala klouby prstů na dřevěnou desku, která byla spolu s Remusem její podpěrou, „už toho s námi zažil nějak moc. Asi bychom ho měli vyměnit."

„Najednou máš energii na žertování," podotkl Remus a popadl pohublou tmavovlásku do náruče, „když jsem si z tebe udělal legraci před pár dny po ránu, tak jsi mě málem sežrala a teď, když se skoro nemůžeš nadechnout, máš chuť vtipkovat. Jak je to možný?"

„Říká se přece, že před smrtí se člověku udělá trochu líp. Třeba to u mě vypadá takhle."

„Opovaž se takhle mluvit," napomenul ji Lupin a vyrazil s ní na ošetřovnu. Tušil totiž, že tohle bude přesně tak vážné, jako to vypadá a Aline nepřehání. Nepostěžovala si na bolest ani před dvaadvaceti lety, když jí na famfrpálovém zápase zaběhlý potlouk přelámal všechny prsty jednou ranou, kdy musela snášet celou noc bolest, když jí kosti opět srůstaly a najednou sama nedokázala ani stát, mělce dýchala a co chvíli zakašlala a obličej se jí zkřivil nechutí. Tady rozhodně bylo něco špatně. „Ty jsi ještě moc mladá na to, abys to tady zabalila."

Chraplavě se zasmála, což ale nezůstalo bez následků a vzápětí se opět rozkašlala a trvalo několik vteřin, než se znovu uklidnila. Remus obdivoval, že i přes to, jak zle se očividně cítí, se stále dokáže smát. Zakroutil nad ní hlavou a raději ji položil na jedno z mnoha lehátek, které bylo na ošetřovně, což přivolalo mladičkou ošetřovatelku, která tomuto místu kralovala a vystřídala ve funkci postarší a dobře známou Poppy Pomfreyovovu. Usmívala se, jak bylo jejím dobrým zvykem, ale při pohledu na pobledlou, ovšem stále se mírně usmívající Aline, se zarazila a úsměv jí z tváře sklouzl.