Střípky lásky [3/4] ✔

[36. Lži a přetvářky]

červen 2015

„Uveďte své celé jméno a datum narození."

„Imogen Averyová, narozena prvního dubna roku 1997, ctihodnosti."

„Jaká je obžaloba slečny Averyové?"

„Dne osmnáctého června 2015, přibližně mezi šestou a sedmou hodinou večerní, v Institutu čar a kouzel v Kruvalu, obžalovaná Imogen Averyová způsobila těžká zranění profesoru Eliasi Löfgrenovi, který následně vinnou obžalovaná zemřel. Obžalovaná nejprve oběti zlomila ruku, následně ho několik minut dusila, při čemž mu vážně pohmoždila hrtan a následně mu způsobila hlubokou řeznou ránu na krku, která byla důvodem velké ztráty krve, což byla konečná příčina úmrtí. Svědci však tvrdí, že obžalovaná to všechno dokázala holýma rukama, bez hůlky či jiné zbraně."

Imogen se během předčítání její obžaloby nervozitou roztřásly ruce, které měla složené v klíně a dlaně jí zvlhly ledovým potem. Její zápěstí stále obepínala pouta, jako kdyby dokázala zabránit tomu, aby každému v místnosti zlomila vaz, kdyby chtěla. Snažila se svou nervozitu a strach maskovat, ale nemyslela si, že je v tom nějak úspěšná. Když na ní tolik lidí zíralo jako vlci na vyděšené malé jehně, jen těžko se dala nervozita skrývat. Přesto však nesměla povolit a musela udržovat svou přetvářku stále nasazenou.

Poslouchat výčet toho, co všechno provedla bylo děsivé. Více než děsivé. Cítila se naprosto příšerně. Nejspíš ještě hůř, než když ji odváděli v poutech ze školy a ona spočinula pohledem na Zoyině uslzené tváři a Majině kamenném výrazu. Ještě hůř, než když dorazil na ministerstvo kouzel její dědeček a rozkřikl se na ni, jak je neschopná, když to nedokázala udržet na uzdě.

Neřekla mu, že Löfgrenova smrt nebyla pouhou náhodou, jako smrt Nikoly Andreikova v šestém ročníku. Neřekla mu, že ten muž si smrt zasloužil a odešel by tak jako tak, i kdyby se o to nepostarala ona. Nemohla to říct. Musela spolehlivě sehrát roli dívenky, která svou kouzelnickou mocí trpí a neovládá ji ani zdaleka tolik, jako ta moc ovládá ji. To byl její nejdůležitější úkol celého dne.

Pohlédla na muže po svém boku. Netušila, kde se dědečkovi podařil sehnat jeden z nejlepších britských právníků tak narychlo, ale nemohla popřít, že jeho přítomnost by jí vadila. Doufala, že nebude jeden z těch několika případů, které prohrál. Jack Dankworth byl člověk s kupou zkušeností, určitě jí z toho dostane. 

Stočil pohled na ní a věnoval jí jeden jistý a uklidňující úsměv. „Nemějte strach, slečno. Nějak vás z toho dostaneme. Přece je nenechám, aby vás zavřeli."

Imogen se na tváři pokusila vykouzlit úsměv, aby mu dala najevo, že jeho slovům věří, ale netušila, jestli je toho v tuhle chvíli vůbec schopná. Hrozba v podobě uvěznění v Nurmengardu, nebo v Azkabanu nad ní visela jako gilotina, nedovolující jí myslet na nic jiného. Pochybovala o tom, že by dokázala na tváři vykouzlit úsměv tak klidný a sebejistý, jako to zvládl muž po jejím boku. 

Proč zrovna já? Proč sis vybrala zrovna mě? ptala se v duchu té věci s nadějí, že odpoví.

Nebylo to mé rozhodnutí, má drahá. Tuhle otázku bys měla položit někomu jinému, odvětil medový hlásek v její hlavě.

Donutila jsi mě k tomu, abych zabila Löfgrena. Kvůli tobě jsem zabila i Nikolu. A předpokládám, že ta smrt v mém druhém ročníku byla taky tvoje práce, podotkla Imogen v duchu. Proč? Proč jsi to udělala?

Protože přišel jejich čas, Marlowe. Každý člověk má vyhrazený čas na život a když ten čas uběhne, tak si pro ně přijdu a odvedu je do svého posmrtného království. Smrt je totiž součástí života a ty si na ni musíš zvykat. A ačkoliv jejich smrt nemusela vypadat zrovna takto, určitě jsi byla ráda, že jsi se opět nestala pouhou loutkou toho mladíka, nebo ses jednou provždy zbavila toho profesora, cítila jsem, jak sis užívala moc, kterou jsem ti propůjčila. Neberu si životy bezdůvodně, dcero.