Střípky lásky [3/4] ✔

[17. Co dokáže jedno kafe]

říjen 2014

Leslie Blacková nikdy pořádně nevěděla, co by chtěla dělat. Kdysi v Bradavicích měla jasno - chce dělat v novinách, ale jak postupně dospívala, tak zjišťovala, že mezi ty lháře z Denního věštce patřit rozhodně nechtěla a zase tolik po té práci netoužila, aby si procházela dlouhým procesem vymýšlením a zakládáním svého vlastního plátku. Takže od té doby, co se rozhodla, že tohle není kariéra pro ní, se životem tak nějak plácala a pracovala kde se zrovna naskytla příležitost, než před rokem převzala podnik, který dlouhé roky s láskou opečovávala její máma a konečně si po tolika letech našla stálou práci.

Její máma Charlotte už od svých mladých let, kdy pracovala jako výpomoc U Děravého kotle, toužila po tom, otevřít si jednou svou vlastní kavárnu. Nechtěla ji čistě kouzelnickou, zkrátka a dobře do ní mohl přijít kdokoliv a když si ve osmatřiceti letech sen konečně splnila, nadšení ji ani dlouhá léta poté neopouštělo, než si o dvacet let později usmyslela, že si málo užila života a Leslie měla od té doby příležitost každý měsíc závidět své mámě, kam všude se podle pohledů, které své dceři pravidelně posílala, dostala a užívá si důchodu spolu se svým manželem, zatímco její dcera už je dospělá a postará se o sebe sama a její druhý syn, Lesliin nevlastní bratr, studoval v Bradavicích. No a to je vlastně celý příběh toho, jak se Leslie dostala ke stálé práci a částečně podědila po své mámě její vysněný podnik.

Upřímně mohla říct, že tam byla spokojenější, než za posledních pár let, kdy si nikdy pořádně nedokázala najít práci, která by ji opravdu bavila a uživila by se tím, ovšem jakmile vyzkoušela tohle, měla jasno, že k téhle profesi přechovává stejnou lásku a vášeň jako její máma.

„No a představte si, Leslie, že mě ten můj blázen na naše výročí vzal na místo, kde mě požádal o ruku a potom jsme měli rodinnou oslavu a večeři tam, kde byla naše svatba," vyprávěla jí nadšeně jedna z jejích stálých zákaznic dojmy z výročí své stříbrné svatby, které oslavila se svým manželem o víkendu.

„To zní úžasně, paní Jonesová," usmála se na ženu Leslie a dolila ženě kávu do šálku. Mimoděk přitom pohlédla na vlastní prstýnek na své ruce. Třeba se toho taky jednou dočká.

„Ale vás svatba teprve čeká, viďte?" usmála se na ni paní Jonesová, jedna ze zákaznic, která sem chodila vysedávat už předtím, kdy podnik měla pod taktovkou Lesliina máma, a byla stejně povídavá tehdy, jako nyní. „Už máte s tím vaším snoubencem určené datum?"

Zakroutila hlavou s mírným povzdechem. „Zatím jsme to pořádně neprobírali, ale už jsem mu několikrát říkala, že bychom měli, protože další plánování bude ještě náročnější, tak abychom to stihli nějak rozumně všechno vymyslet."

„Do roka a do dne, jinak to neplatí," pohrozila ji přátelsky prstem žena.

„Určitě se mu nebude chtít kupovat nový prstýnek, tak mu to připomenu."

Její společnice se přátelsky zasmála a vrátila se k časopisu ve svých rukou, když zaregistrovala, že do kavárny vstoupil nový zákazník, zřejmě spěchající, soudě podle toho, jak nervózně poklepával nohou a sledoval hodinky na zápěstí. Po nakouknutí přes roh onoho časopisu si všimla, jak se Leslie široce usmála a zamířila k novému zákazníkovi. Že by nějaký starý známý? uvažovala nad tím v duchu, když Leslie nově příchozího s nadšením objala. Leslie je dobrá holka, ta by jistě neměla žádného milence. A její snoubenec to jistě nebude, ten je zrzek, přemítala dál, než zaslechla, jak onen muž prohodil "už tak dlouho jsem o tobě neslyšel" a o něco klidněji se vrátila zpátky ke čtení časopisu, zatímco Leslie se opodál dál vítala se svým dávným přítelem.