Střípky lásky [3/4] ✔

[46. Začátek konce]

červenec 2015

„Už jsem si myslela, že jsi na mě zapomněla a nikdy sem nepřijdeš. To se dělá, nechat mě tady takhle neomaleně zavřenou?" vytkla Aalyiah Imogen hned co blonďatá dívka vešla do svého bývalého pokoje a zamkla za sebou dveře. „Chci vědět všechno o tom, co se venku děje!"

Imogen neřekla ani slovo, jen se posadila na okraj svojí postele a zadívala se na ní. Až v tu chvíli konečně promluvila. Praly se v ní dvě části jejího já, z nichž to první jí radilo, ať se s Aalyiah příliš dlouho nevybavuje, zatímco to druhé, pohřbené co nejhlouběji to šlo, toužilo po nějakém milém slovu, které by jí Aalyiah mohla dopřát. Nedovolovala tomu sentimentálnímu a hloupějšímu já procitnout a vyhrát. Nebyla tady, aby se s Aalyiah vybavovala. „K čemu ti to bude? Jsi mrtvá a jsi upoutaná k tomuhle pokoji."

Aalyiah se zatvářila skoro až dotčeně. „Poslední dobou to vypadá, že jsi milost sama, Imogen, to ti tedy musím říct. Co se s tebou stalo?"

„Lidi se mění," odvětila klidně Imogen, vstala z postele a přešla ke svému psacímu stolu, v jehož zásuvkách se poté začala přehrabovat. „Navíc jak už jsem řekla, ty jsi mrtvá, už ti neublíží, když s tebou někdo nebude mluvit s posvátnou úctou."

„Jsem mrtvá a přesto se mnou teď mluvíš, není to divné? Dost neslušně mluvíš, abych pravdu řekla."

Mladší z nich zakoulela očima a dál se přehrabovala v zásuvkách svého psacího stolu, aby našla knihu, pro níž přišla a zase rychle zmizela. Poté ale dlouze vydechla, opřela se zády o zásuvky a obrátila se na Aalyiah. Nezasloužila si, aby na ni byla zlá a nepříjemná. „Promiň, nechtěla jsem být taková. Je toho na mě poslední dobou moc."

Aalyiah přešla místnost a usadila se vedle ní, což bylo doprovázené závanem chladného vzduchu, jaký Imogen vždy cítila, když byla v její blízkosti. Zároveň s tím se však dostavil příjemný pocit toho, že má u sebe někoho blízkého a po několika dnech konečně změnila společnost.

„Tak povídej," pobídla ji blonďatá žena. „Co se děje?"

„Můj dědeček je mrtvý."

„To mě mrzí, Imogen. Ale-"

„Ani nemusí," zakroutila hlavou Imogen. „Pamatuješ si, jak jsi mi vždycky říkala, že tvůj otec tě trestal stejně? Že tě bil rákoskou, jako to dělal dědeček mně?" Aalyiah jenom přikývla. „Tak jsi nebyla moc daleko od pravdy. Protože můj dědeček, co mě celé ty roky vychovával byl Abraxas Malfoy osobně."

Jestli byla Aliina tvář bledá i předtím, v tuhle chvíli by dokázala spolehlivě splynout s bílou stěnou v pokoji. Pohledem spočinula na jizvách, rýsujících se na jejích dlaních a následně její pohled sklouzl i na ty Imogeniny. Mělo jí to dojít. Měla Imogen varovat, měla si uvědomit, že nikdo normální by malé dítě netrestal rákoskou. Mohla jí ušetřit tolik bolesti...

„Takže... teď je mrtvý?" vypadlo z ní poté a podívala se Imogen do tváře. Vypadala až překvapivě klidně a vyrovnaně.

„Je mrtvý," potvrdila Imogen. „Zavřeli ho do Azkabanu a dostal mozkomorův polibek." Nezmínila se o tom, že ho zabila ona sama.

„Vždycky, když mi ubližoval, když mě trestal... doufala jsem, že až bude umírat, tak u toho bude trpět. Jako trest za to všechno, co kdy udělal, jak ubližoval ostatním. Zasloužil si to, zemřít takhle," poznamenala nakonec Aalyiah.

„Byl to parchant, zasloužil by si horší smrt," odvětila chladně její společnice. „Tobě ubližoval celý tvůj život, ubližoval celý život všem, koho měl poblíž. Mě nevyjímaje. A navíc mi celý život lhal a tajil mi, kdo ve skutečnosti je."