Střípky lásky [3/4] ✔

[0. Noc popela a ohně]

16. srpna 2004

Pennelope Mulettová se spokojeným úsměvem přikryla slabou přikrývkou svou pravnučku, která před pár vteřinami konečně zabrala a odebrala se - po dlouhém přemlouvání - ke spánku. Na malou chvíli si přisedla na postel sedmiletého děvčátka a pohladila ji po blonďatých vlasech. Od prvního okamžiku, kdy Marlowe Malfoyová už nebyla jen malé miminko v ní Pennelope dokázala spolehlivě rozpoznat spoustu rysů své zesnulé dcery, Aalyiah. Ať už to byly vlasy, nebo modrosivé oči, které měla i ona sama a i její vnučka, matka malé Marlee, nebylo pochyb o tom, že je skutečně své babičce podobná.

S námahou z postele vstala a upravila záclonu, která se jemně pohupovala vlivem letního větříku, profukujícího dovnitř skrz otevřené okno, než za sebou tiše zavřela dveře dívčího pokojíku a sešla po schodech zpátky dolů do obývacího pokoje. Byl podivně prázdný, ale tak jí připadal už od chvíle, kdy jí opustila Olivia, aby na ní mohla znovu čekat v jiném světě. Od té chvíle měla pocit, že nebýt svých vnoučat a ostatních členů rodiny, kteří jí zbyli, rozskočilo by se jí srdce a jen by se utápěla v žalu. Takhle měla alespoň nějakou činnost, která ji odvedla od pochmurných myšlenek, jako právě třeba hlídání jedné, nebo obou svých pravnuček.

Usadila se na pohovku a vrátila se ke svému hrnečku nedopitého bylinkového čaje, který už téměř vychladl, jak musela dlouho přemlouvat Marleowe, aby si šla lehnout a spát, neboť se nemohla zbavit zvyku, vypít před spánkem jeden šálek čaje pro lepší spánek, obzvlášť v posledních letech, kdy ji se zvyšujícím se věkem začala sužovat i nespavost, a po Oliviině odchodu obzvlášť. Cítila se ospale, ale zároveň spát nemohla, záviděla tomu děvčátku, spícímu nad její hlavou, že byla celý den živá a plná energie, jako by se snad nikdy nemohla unavit. Doufala, že jakmile hrneček vyprázdní, odebere se do své ložnice, kde se uloží k bezesnému spánku, ostatně jako každý jiný večer. Ale to jí dnes nebylo dopřáno.

O pár minut později začala klimbat a šálek jí pomalu klouzal z prstů. Zřejmě by spadl a roztříštil se o zem, kdyby jí neprobrala tlumená rána. Jako kdyby někdo dopadl z malé výšky na nohy a i ten nepatrný zvuk ji dokázal zpátky přivést k plné bdělosti. Zasténala, když donutila své nohy zdřevěnělé dlouhým sezením k pohybu, a vyhoupla se na ně, aby zjistila, co se děje. Delaney s Bartym to jistě ještě nejsou, neříkali, že by dorazili tak brzy, spíš je měla očekávat k ránu, a nikoho jiného nečekala.

Její nevítaný host nenechal blonďatou ženu dlouho čekat a hádat, kdo je to. Neměla daleko k srdeční zástavě, když její pohled spočinul na tváři povědomého člověka. Ačkoliv tváře měl pohublé a propadlé, za ty roky, co ho neviděla mu přibylo množství vrásek, vlasy měl až příliš dlouhé a blonďatá v nich značně prohrávala boj s šedivou, dokázala ho spolehlivě poznat. Přesto ale nevypadal nijak zničeně, jako by po devíti letech v Azkabanu měl být.

„Abraxasi," vydechla. Nedalo se přesně poznat, zda v jejím hlase převládá strach, vztek, či překvapení.

„Pennelope," oplatil jí oslovení a z jeho hlasu bylo jasně znát, že v sobě dusí vztek. Pennelope ten tón moc dobře znala, a aby taky ne, když ho podstatnou část svého života slýchala téměř denně. „Dnes jsi tu neměla být."

„Ty taky ne," odvětila blonďatá žena a rozhlédla se po místnosti, zda má po ruce hůlku. „Máš být v Azkabanu, už přes devět let."

„To víš, není to místo pro mě," odvětil zcela klidně. Jakmile větu dokončil, místností se rozeznělo křupnutí, jak přímo před jejíma očima rozlomil na dva nepoužitelné kousky její hůlku, kterou se snažila najít. Ve stejnou chvíli se ozval dívčí křik z horního patra.

„Marlee," vydechla vyděšeně.

Prudce se otočila a udělala několik rychlých kroků směrem ke schodišti vedoucímu nahoru. Otočila se ke svému bývalému muži zády, aby se vydala zjistit, co se děje jedné z jejích pravnuček, kterou měla dnešní večer na starost, ale to byla osudová chyba. Dospěla sotva k prvnímu ze schodů, než jí do zad udeřil paprsek zeleného světla - jev, který doprovázel osvědčenou kletbu, tak oblíbenou u smrtijedů. Ovšem ještě předtím než z ní zcela vyprchal život a její tělo bezvládně dopadlo na schodiště se jí oči rozšířily strachem, když spatřila, vrchní část schodů i téměř celé horní patro požírají plameny.

„Hloupá a impulzivní jsi bývala vždycky, Pennelope," pronesl Abraxas, který se k ní sklonil a chytil ji za pramen světlých vlasů, aby se jí naposledy podíval do tváře.

Její hlavu poté ihned pustil, až se zaduněním dopadla na jeden ze schodů, z nichž Pennelope Mulettová už nikdy nevstane, a po nichž starý Malfoy začal stoupat do horního patra, aby získal hlavní objekt jeho zájmu, pro nějž tu dnes byl. Hůlkou v ruce hasil plameny jen natolik, aby mezi nimi mohl projít bez úhony, jinak je nechal, ať vesele plápolají a ničí dům kousek po kousku.

Od dveří do dětského pokoje začala stoupat pára, když oheň uhasil proudem vody, který vytryskl z hrotu jeho hůlky. Pláč a křik slyšel už předtím, ale nyní našel i jeho původce. Blonďatá dívenka, natisklá v rohu pokoje, vyděšeně sledujíc, jak její pokojíček pomalu lehá popelem. Pohlédla na neznámého muže vyděšeným pohledem, uslzenýma očima - na pravé tváři měla nehezkou krvácející popáleninu, stejně jako na většině pravé paže.

„Marlowe," promluvil na ni klidným hlasem, přišel co nejblíže a mávnutím hůlky uhasil plameny. „Teď musíš jít se mnou."

„C-chci jít s babičkou, ne s vámi," vzlykla dívenka a bolestně vykřikla, když se slané kapky proudící z jejích očí dostaly do postižené části obličeje.

„Babička ti nemůže pomoct, ale já můžu, Marlowe," pokračoval Abraxas a napřáhl jejím směrem ruku. „Dostanu tě odsud a pomůžu ti od bolesti. A až to bude bezpečné, tak se sem zase vrátíš."

Nemusel ji přemlouvat příliš dlouho. Nikdo nemohl mít Marlowe za zlé, že tehdy v noci vložila svou zdravou ruku do té jeho a nezůstala se krčit v onom růžku, kde by si její tělo za chvíli vzaly plameny. Byla jen malá holka, příliš vystrašená na to, aby se zaobírala tím, proč pro ni přišel člověk, kterého v životě neviděla, namísto maminky, či babičky Pennelope. Netušila, že právě ona babička leží mrtvá ve spodním patře domu, kde na jejím místě zanedlouho stejně jako na místě domu, ve kterém se právě nacházeli, zbude jen popel. Stejně jako neměla ponětí o tom, koho se to vlastně chytila za ruku a kdo ji bude životem provázet dalších deset let. Nepřemýšlela nad tím, možná nad tím ani nechtěla přemýšlet. Chtěla se dostat pryč, daleko od neštěstí, které se tady událo, chtěla, aby ji někdo ukonejšil, zbavil ji bolesti a poté ji zase odvedl domů. A Abraxas jí tohle všechno sliboval a stačilo k tomu jen jedno. Bylo to tak jednoduché, že Marlee neuvažovala nad tím, kolik dalšího neštěstí tím napáchá.

A proto ho onoho večera chytila za ruku a nechala se odvést pryč. Daleko od rodiny, i všeho ostatního, co doposud znala.