Střípky lásky [3/4] ✔

[33. Na lepší zítřky]

duben 2015

Černá barva. Jakmile jí bylo příliš, Althee to ihned evokovalo něco špatného. Smutnou událost. Smrt člověka. Snad nikdo neměl rád pohřby, ovšem ona je vyloženě nenáviděla. Již od útlého věku, kdy jako dítě absolvovala pohřeb obou milovaných prarodičů, poté blízkého kamaráda ze školy a nakonec i pohřeb své mámy, se jí protivila černá barva a protivila se jí událost samotná. Proč si smrt někoho blízkého připomínat více, než je nutné? Vyjádřit smutek jde přece i jinak, než hromadným truchlením. Tak proč? 

Na tu otázku se jí dostalo různých odpovědí. Prý je takové poslední rozloučení s někým zesnulým nutné, prý by neměla o takových událostech tvrdit, jak je nemá ráda, že je to neuctivé, prý by to měla respektovat a chápat, že pozůstalí potřebují truchlit. 

Ale proč by měl být pro truchlení vyhrazení jeden den a člověk nemohl na zesnulého s láskou vzpomínat kdykoliv by chtěl? Kdykoliv by chtěl, mohl by za něj zapálit svíčku u náhrobku a pronést k němu několik slov, aby vyjádřil, jak mu chybí a nepotřeboval k tomu za sebou zástup lidí, kteří pro něj mnohdy byli neznámými tvářemi, jež v životě neviděl a ani netušil, že je zesnulý či zesnulá znali. Přesto se ale dnes na jednom z těchto smutečních obřadů ocitla.

Její účast na pohřbu tátovy přítelkyně nebyla povinná. Aline Chernyshevsky pro ni byla spíš profesorkou, než novou maceškou, jakou si její táta našel. Takřka ji neznala, nevěděla odkud je, co má ráda, jak se s jejím tátou seznámila. Nevěděla zhola nic a přesto na sebe dneska natáhla černé šaty a stála po otcově boku, když křečovitě svíral její ruku a sledoval, jak se rakev spouští pod zem. Měla pocit, že ačkoliv pro ni byla dnešní oplakávaná osoba téměř neznámá, její táta jí v tuhle chvíli potřeboval. Potřeboval někoho, kdo by pro něj byl v ten těžký den oporou a ona se o to mohla pokusit. Ačkoliv si nerozuměli tolik, jak by si možná oba přáli, když tu jeden pro druhého nebudou a nebudou se o sebe zajímat, jejich vztah se bude spíš zhoršovat, než aby se ho snažili udělat lepší.

Natočila hlavu do strany a zahleděla se svému tátovi do tváře. Za tu krátkou dobu, co ho poznala, nikdy neměl ve tváři tak zdrcený výraz. Jeho tvář snad neustále zdobil úsměv a trousil zábavné vtípky a poznámky jednu za druhou, v její přítomnosti ho zahlédla zamračeného jen několikrát během loňského léta, kdy ji a Nicol přistihl při nějaké činnosti, co se mu zrovna dvakrát nepozdávala, ale i ten se brzy z jeho tváře vytratil. O to hůř nesla to, že najednou byla tahle jeho veselá stránka pryč a najednou z něj byla jen schránka, z níž jako by utekla duše, to, co dělalo Philipa Philipem. Jako kdyby odešla spolu s Aline neznámo kam.

Stiskla Philipovu ruku a pokusila se na něj povzbudivě usmát, ve chvíli, kdy všichni smuteční hosté vyslechli poslední řeči, jimiž se blízcí loučili s Aline a jediný Philip stále postával u místa, kde se pod jménem Celeste Chernyshevsky-Delacroix zanedlouho objeví na náhrobku i jméno jeho zesnulé přítelkyně a datum jejího narození a úmrtí.

Aline Nadia Chernyshevsky
10/12/1973 - 08/04/2015
"Neodešla jsem, pouze jsem šla napřed."

Althea věděla, že tahle slova na náhrobku budou vyrytá už jenom proto, jak často je prý Aline během svých posledních dní opakovala. Philip se o tom zmínil před několika dny, když za ní byl v Bradavicích a oznámil jí onu smutnou novinu. Nemohla z hlavy vyhnat vzpomínku na jeho uplakané zarudlé oči a bolest v jeho očích. Z toho pohledu ji bolelo u srdce. 

A stejně tak o posledních slovech oné ženy mluvil i Alinin otec, ředitel Kruvalské školy, který postával o několik metrů dále vedle a při své smuteční řeči vzpomínal na to, že ta samá slova říkala jeho žena a následně i dcera.