Střípky lásky [3/4] ✔

[14. Kdo vlastně jsi]

září 2014

Declan Rosier byl jeden z těch lidí, co rád poznával někoho nového a když se mu tedy naskytla příležitost, seznámit se blíže s Imogen Averyovou, tedy jednou z mála studentek Kruvalu, která si jako výměnnou školu vybrala Bradavice, neváhal a šel do toho. Dotter till döden, jak jí přezdívali někteří její spolužáci, byla totiž jedna z nejzajímavějších osob, jež měl tu čest za svůj dosavadní život poznat.

Ne, že by to poznávání šlo zrovna snadno. Imogen byla uzavřená osoba, nerada se svěřující se svými pocity, či tajemstvími, jak stihl za těch několik dní vypozorovat. Jakmile nahodil nějaké vážnější téma, narychlo se s ním rozloučila a odešla, aby se mu nemusela svěřovat. Něco tajila a Declan doufal, že se co nejdříve dozví, co to je. Ta nevědomost ho totiž ubíjela.

Rád věděl, že má navrch a nebo ví či zná něco, co lidé v jeho okolí netuší. Těšil ho proto i mimo jiné odznak primuse, který hrdě nosil a mohl si s ním dovolit takřka všechno, protože nejvyšší studentská pravomoc náležela jemu. Tudíž když se naskytla možnost, že může možná odhalit tajemství neznámé studentky, která mu navíc byla nějak podivně povědomá, dalo se čekat, že se té šance chytí a jen tak ji nepustí. Jistě, mohla to být jen nějaká malichernost bez nějakého většího významu, třeba šlo jen o ten vztah, co zřejmě měla s tím mladším profesorem, který přijel s nimi, ale zároveň tu byla šance na to, že tají něco velkého, co se Declanovi rozhodně bude hodit a bude to moci nějak využít pro svůj prospěch. Jenomže jeho nová spolužačka mu jeho výzkum příliš neulehčovala.

Zrovna teď kráčel vedle ní, ruce zabořené v kapsách, zatímco se Imogen smála jeho marné snaze o to, mluvit švédsky.

„Bože, jestli takhle zní i vám, když mluvím anglicky, měla bych s tím něco dělat," zažertovala jeho společnice.

„Ale ty nejsi rodilá Švédka, ne?" nadhodil ledabyle mladý Rosier. „Řekl bych, že ses je jen dost dobře přizpůsobila tomu prostředí a zemi, ale klidně bych tipl, že jsi britka."

Zatřásla hlavou a zrychlila krok. Nic jiného ani nečekal, proto zvládl hbitě zareagovat a popadl ji za zápěstí. „Nemusíš hned utíkat."

„Tak se mě na tohle neptej," odvětila. „Nemáš žádnou pravomoc vědět o mé rodině, nebo původu."

„Ale zajímá mě to. Chci vědět, s kým se to vlastně bavím," odvětil a přitáhl si ji blíž k sobě. Palcem ji pohladil po zjizvené kůži na hřbetu ruky, než pomalu svými prsty postupoval po její paži výš a zastavil se až v okamžiku, kdy ji jemně držel za bradu a tentokrát palcem jemně polaskal její rty. „Chci vědět, s kým mám tu čest. Kdo tu se mnou vlastně je."

Jeho hlas přešel do hrubého šepotu, zatímco palcem opakoval pohyb, jenž zavinil Imogenino zachvění. Netrvalo to ani minutu a z jejího drsného a odtažitého pohledu se stal pohled naprosto odlišný, který neměl s tím předchozím nic společného. Oči jí jiskřily v očekávání, co bude následovat, rty měla mírně pootevřené, kvůli čemuž cítil Declan na bříšku palce její horký dech. Měl chuť ji zatáhnout někam mimo dohled všech ve škole a zatímco by stále hleděl do jejích modrosivých očí, tak by z ní pomalu svlékal oblečení a následně rty poznával každou jemu nově objevenou část jejího těla.

„Proč mi to neřekneš, Gen?" naklonil tázavě hlavu na stranu a odhrnul jí část vlasů z tváře, aby viděl na její jizvami poznamenanou tvář. Ucukla hlavou do strany, jako kdyby nechtěla, aby ji takhle viděl.

„Přestaň," zašeptala, ačkoliv v jejích očích jasně viděl, že se musí ovládat, aby nežadonila o další jeho dotyky. Z zuřivé šelmy, kterou se mohla stát, kdyby pokračoval ve svých obvyklých otázkách, najednou byla přítulná kočka, stojící o byť jen zlomek jeho pozornosti. „Někdo...někdo nás uvidí."