Střípky lásky [3/4] ✔

[4. Měsíc, kdy poznala bolest]

31. srpna 2009

Bradavice byly snem mnoha dětí, které měly to štěstí, že byly obdařeny kouzelnickou silou. Byla to škola snů, kde jim bylo umožněno strávit sedm let života a během toho plně ovládnout kouzelnické schopnosti, jež byly od té doby nedílnou součástí jejich životů. Bylo skutečně málo dětí, které do Bradavic nechtěly odjet. Naneštěstí, Nicolette Malfoyová se počítala právě mezi ně.

Seděla uprostřed svého pokoje, přerovnávajíc všechny věci, které si s pomocí své matky, respektive které jí její matka sama, zabalila už před pár hodinami. Nechtělo se jí do Bradavic. Nechtěla odjet z domu, od svých přátel, které si našla v mudlovské škole, navíc se jí vůbec nechtělo strávit tolik let studiem jenom kouzel a ničeho jiného. Kouzla už ji ani zdaleka nefascinovala tolik, jako před lety, kdy po večerech spolu se svou sestrou nadšeně poslouchaly vyprávění jejich mámy o tom, jak kouzelná a úžasná bradavická škola je. Pohled jí slouzl na fotografii, kterou si schraňovala už spoustu let a vždycky, když někam jela, tuhle fotku vozila s sebou. Byla už několik let stará, ale přesto jí pokaždé pohled na obrázek, na němž spolu se svou sestrou sedí u vánočního stromečku a jedna druhé cpe do pusy kousek cukroví.

Marlee. Už pět let s nimi nemohla být, pět let už byla po smrti. Měla pocit, že i kvůli tomu už nedokáže kouzla tak obdivovat a zbožňovat. Marlee je vždycky milovala, už jako malá brala s jiskřičkami v očích do ruky hůlky jejich rodičů a s obdivným ocháním a acháním si je prohlížela a představovala si, jak jednou bude mít svou vlastní. Nicol si vzpomínala, jak jim maminka vždycky hubovala, když u své starší dcerky hůlku našla. Marlee se tomu jen smála a svým andělským kukučem se z jakéhokoliv průšvihu stejně bez úhony dostala. Někdy je vytáhla z maléru obě, když něco provedly. 

Povzdechla si a fotku přilepenou z vnitřní strany kufru přejela smutným pohledem, než se opět vrátila k přehrabávání věcí  kufru. Po tvářích jí přitom stekly slzy, které stihla jen tak tak otřít, než zaslechla zaklepání na dveře.

„Přemýšlíš, jestli ty věci z toho kufru nevyházet? To bych být tebou nedělal, měla bys vidět, kolik nadávek padlo při žehlení toho oblečení."

Zvedla hlavu a ubrečenýma očima se setkala s pobaveným pohledem, který se ale rázem změnil a zvážněl, jakmile Barty v čokoládových očích jeho adoptivní dcery zahlédl slzy.

„Co se děje, Nicol?" zeptal se vlídně a sedl si k ní na zem. Odpovědi se nedočkal hned, namísto ní totiž přišlo objetí.

Jedenáctiletá hnědovláska mu vklouzla do náruče a slzami mu promáčela domácí košili. Bartymu stačil jediný pohled na fotografii v kufru, aby pochopil, o co tady jde. S povzdechem pohladil svou dceru po zádech.

„Chtěla bych, aby mohla jet do Bradavic se mnou... Byla by z toho nadšená. Ne jako já. Nedokážu z toho být nadšená!"

Barty ji klidně kolébal v náručí a hladil po vlasech. „Já tě chápu. Vím, že se ti tam nechce, ale zároveň je to pro tvé dobro. Musíš umět s kouzly pracovat, když jsi čarodějka, to přece chápeš."

„Mamka to nechápe," zabručela Nicol a odtáhla se jen proto, aby si setřela neposedné slzy z tváří.

„Ale chápe," zastal se své přítelkyně Barty. „To víš, že tě chápe. Ale ztratit Marlee bylo těžké i pro ni, ještě k tomu jak se to stalo."

Nicol si povzdechla a mimoděk pohlédla dolů směrem k obýváku, kde zrovna její máma byla. Každou chvíli přicházela s teoriemi, jednou nepravděpodobnější, než tou druhou, jak vlastně Marlee ztratili a co se té noci stalo. Proč se to stalo. Cokoliv, co by jí pomohlo ujistit se, že její dcera je opravdu mrtvá, nebo dopomohlo k jejímu nalezení.