Střípky lásky [3/4] ✔

[20. Červené tváře]

listopadu 2014

 Ačkoliv týdny ubíhaly a Nicol byla v Bradavicích stále zahlcená úkoly, i tak si sem tam našla chvilku na to, aby se zamyslela nad Maximem. Nechtělo se jí věřit že ona, která považuje příslušníky mužského pohlaví za podřadnou skupinu, se dokáže tak dlouho trápit a myslet na jednoho kluka. Thea z ní kvůli tomu měla legraci, zatímco Brian jí přemlouval, aby došla do té zatracené kavárny a pokusila se ho tam potkat a začít s ním znovu. Chtěla to udělat, tak strašně moc ráda by si s ním někam sedla, poznala ho a na chvíli mohla úplně zapomenout na kouzelnický svět, ale na druhou stranu nevěděla, jestli dokáže svou hrdost odložit a skutečně to udělat. Nerada se omlouvala, za cokoliv. Bylo to, jako kdyby popírala svůj předchozí názor, nebo čin, ale někdy to zřejmě bylo potřeba. Sice jí to trvalo skoro osm týdnů, ale nakonec se rozhodla opět z Bradavic proklouznout a vrátit se do oné kavárny, kde ho viděla naposledy. Nezbývalo jí nic než doufat, že ho tam zrovna dnes potká a bude mít příležitost promluvit si s ním.

„Nemůžeš si brát osobně, že tehdy tak rychle zmizel, pokud ses chovala tak, jak ses chovala," uchechtla se Patience nad Nicoliným vyprávěním. „Max je fajn kluk, pokud ho do ničeho nenutíš. A má to tak i s holkama. Když se mu nějaká zbytečně moc podbízí, tak ji pošle do háje."

„Jo, tak na to už jsem taky přišla," zamručela Nicol a raději si usrkla ze svého šálku s černou kávou.

Blondýnka se zasmála. „Ale nesmíš to s ním hned vzdát. Ani nevíš, jak dlouho jsem ho uháněla já. Rozhodně bych to nevzdávala. Ty sis možná nevšimla, jak tě obdivoval, když jsi sem přišla v září, ale já jo a říkám ti, něco tam je."

Nicol jen zakroutila hlavou a snažila se na Maxima nemyslet. Ačkoliv ji Patience, s níž se dnes zapovídala a odvážila se k tomu, aby se jí svěřila se svým trapasem týkajícím se právě Patiencina bývalého přítele, jehož tady už dobrých patnáct minut probíraly, radila, aby to hned nevzdávala a zkusila to ještě jednu, tentokrát trochu jinak.

Otevírala pusu, aby nahodila nějaké jiné téma, ale její společnice se najednou šibalsky pousmála, mrkla na ní a zmizela vzadu, jako kdyby si náhle vzpomněla, že tam něco zapomněla. Zmateně nad ní povytáhla obočí, ale rázem pochopila, jakmile za sebou zaslechla povědomý hlas.

„Ale no tak, Pati, to my děláš naschvál!"

Otočila se a její čokoládové oči našly ty Maxovy, ještě tmavší barvy, než byly její. Několik vlhkých pramenů vlasů mu spadalo do čela a do očí, zatímco zkoumal pohledem tmavovlásku u sebe, podobně jako tenkrát v září, když ji viděl poprvé. Tentokrát měla vlasy rozpuštěné, vlivem deště ještě tmavší, než obvykle, svetr měla prakticky totožný, jen tentokrát byl v odstínu světlé šedé. Pořád stejně hezká, pomyslel si, ale potom zatřásl hlavou a natáhl ruku ke zvonečku, aby Patience zavolal.

„Maxime, počkej," zarazila ho a sama byla překvapená, že se k tomu donutila. Pohlédl na ni, čímž jí naznačil, že má jeho pozornost. Zhluboka se nadechla a na chvíli vstala ze židle, aby byla alespoň ve stejné výšce jako on. „Já bych se ti chtěla omluvit."

„Omluvit?" povytáhl obočí.

„Za minule."

„Za minule?"

„Prosím nedělej ze sebe blbce," povzdechla si. „Chci se omluvit za ty hlouposti, co jsem minule vyváděla. Já se takhle normálně nechovám, ale měla jsem pocit, že když jsem konečně potkala kluka, co vypadá fajn a sympaticky, musím ho nějak zaujmout a šla jsem na to blbě. Tak se chci zeptat, jestli bychom nemohli začít znovu."