Střípky lásky [3/4] ✔

[29. Těžká loučení]

leden 2015

Imogen obvykle neplakala jen tak pro nic za nic. Její slzy se pravidelně objevovaly pouze ve chvílích, kdy jí postihl trest, ať už rákoska, trhající jemnou kůži na jejích dlaních, či nějaký trest, co si pro ni vymyslel její neoblíbený profesor. Dědeček to považoval za slabost, kterou by neměla před nikým ukazovat, pouze před sebou samou. Pláč v přítomnosti lidí vyvolá šťouravé otázky. Nebyla tedy patřičně připravená na to, že bude mít na krajíčku, když se bude na konci ledna, po čtyřech měsících loučit se svými novými přáteli, které si za tu dobu v Bradavicích našla. Nechtělo se jí do toho, nejraději by tu zůstala, ale neměla na výběr. Její pobyt se uchýlil ke konci a ji čekal návrat zpátky do chladné Skandinávie, kde měla dokončit svůj poslední ročník studia. V hlavě uvažovala, jestli je pláč na místě, ale jakmile ji Declan sevřel v objetí a ona si uvědomila, že následujících několik měsíců se jejich kontakt omezí jenom na dopisy, jelikož mudlovské telefony byly v Kruvalu zakázané, zabořila svou tvář do jeho ramene a měla co dělat, aby svůj smutek udržela na uzdě.

Setrvala v tom objetí možná déle, než bylo přijatelné, ale nechtělo se jí odtahovat. Nikdy si pořádně neřekli, co mezi nimi je a jestli to bral jenom jako záležitost na těch několik měsíců, chtěla si jeho blízkost ještě patřičně užít. A zdálo se, že on to vidí stejně, neboť jejich rty spojil hned poté, co se Imogen neochotně vymanila ze sevření jeho paží. Usmála se a dalších několik vteřin ho nechala, aby jeho rty laskaly ty její.

„Budeš mi chybět," zamumlala nakonec a bázlivým pohledem k němu vzhlédla, jako by čekala, že se jí vysměje a řekne, že jejich vztah nevztah stejně za nic nestál.

K jejímu překvapení jí mladý Rosier věnoval další, tentokrát jenom kraťoučký polibek na rty. „Ty mně taky. Ale jakmile skončí škola, zase se uvidíme."

Její tvář se rozzářila a jen neochotně pustila jeho prsty ze svého sevření, když se od ní vzdálil, aby dal šanci i ostatním, co se chtěli s Imogen rozloučit. Trochu se zachmuřil, když Imogen vklouzla do objetí Nicolette Malfoyové, s níž se, ačkoliv se tomu Declan snažil zabránit, spřátelila snad nejvíce. Musel si dávat pozor. Nedošel s Imogen takhle daleko, aby si to nechal zkazit tím, že by ty dvě odhalily jejich příbuzenský vztah a došlo jim, jak se to vlastně má s tragicky zesnulou Nicolinou sestrou. Že ve skutečnosti nezemřela, ale právě teď svou adoptivní sestru objímá ovšem aniž by cokoliv z toho tušila. Díky bohu.

„Uvidíme se v létě po škole, přísahám," usmála se zrovna Imogen na svou hnědovlasou kamarádku. „Ale doufám, že mi napíšeš i teď během roku. Kdykoliv by sis potřebovala s někým promluvit, ať je to cokoliv, můžeš mi napsat, dobře? A je úplně jedno, jestli se to bude týkat tvojí sestry, nebo toho tvého drahého chlapce."

Nicol se kysele ušklíbla. „Tak to tě předem zklamu, ale žádné pikantnosti o vztahu mě a jeho už zřejmě nebudou, potom, co mi před pár dny řekl. Zkrátka se musím smířit s tím, že Maxim Lebedov není nic pro mě."

„Lebedov?" zopakovala překvapeně Imogen. Mluvila o onom mladíkovi s Nicol několikrát, ale její kamarádka nikdy nezmínila jeho celé jméno, jenž bylo pro Imogen až příliš povědomé. „Řekla jsi, že se jmenuje Maxim Lebedov? A je to mudla?"

„No jo. Je na tom něco, čemu bych se měla divit?"

„Jak se to vezme. Maxim Lebedov byl můj o rok starší kamarád, z Kruvalu. Chodil o ročník výš, loni udělal závěrečné zkoušky a odešel. Po tom jsem o něm už moc neslyšela, ale prý si dodělával ještě mudlovskou školu," vysvětlila blondýnka.

Nicolette vypadala v tu chvíli dokonale zaražená. Takže Maxim je ve skutečnosti kouzelník? Není to mudla, jak si myslela? Proč se o tom nezmínil a tajil to před ní? Přece musel poznat její příjmení, mezi kouzelníky tak nechvalně proslulé. Nebo ji za nos tahal naschvál?