Střípky lásky [3/4] ✔

[22. Pryč s tajnostmi]

prosinec 2014

Ahoj Talio," pousmála se Imogen na svou přítelkyni, za níž za následující tři měsíce docházela prakticky denně. Ačkoliv se zprvu sblížení s ní vyhýbala, jelikož se nezdálo, že by měla být příslušnice nějakého čistokrevného rodu, což byla podmínka, jakou jí už od dětství kladl na srdce dědeček, zjistila, že Talia je neskutečně milý a sympatický člověk a to, že nemá čistou krev ani v nejmenším nevadí.

„Co ten úsměv?" zeptala se s ještě větším úsměvem Natalia a poklepala na židli vedle sebe, aby se Imogen mohla posadit. „Kdo za ním stojí, povídej."

„Profesorka McGonagallová," odvětila pobaveně blondýnka.

„Takže ty řeči o vánočním plesu jsou pravda?" zaradovala se bradavická ošetřovatelka. „Slyšela jsem o tom spekulovat pár studentů, ale nevěděla jsem, jestli tomu věřit. No takže ses mi přišla pochlubit, že ty si na vánoce oblékneš princeznovské šaty a protančí celý večer v Declanově objetí? Pozval tě doufám on."

„Přišla jsem tě požádat o pomoc."

„Jestli se jedná o pomoc s výběrem šatů, tak říkám rovnou ano."

Zakroutila hlavou. „Ne, o šaty se nejedná, ačkoliv to s plesem souvisí."

Tmavovláska naklonila tázavě hlavu na stranu a všimla si, že její kamarádka viditelně znejistěla. Zamyslela se nad tím, co by mohla mít za lubem, když jedná tak opatrně a neřekla jí to narovinu, ačkoliv věděla, že Natalia jí vždycky se vším ochotně pomůže.

„Co se děje, Gen?" pohladila blondýnku po paži.

Imogen se obezřetně rozhlédla, aby se ujistila, že je nikdo neposlouchá. „Víš, jak ses mě jednou ptala na to, proč chci ten lektvar proti početí?"

„Potřebuješ další? Vždyť to nic není, můžu ti ho hned dát," usmála se Natalia v domnění, že se jedná jen o tuhle maličkost, sáhla do poličky za sebou, aby jí onen lektvar podala. Imogenino zakroucení hlavou ji ale zarazilo. „Tak to vyklop, Imogen. Co se proboha děje?"

„Ten profesor, kterého jsi se mnou jednou viděla..."

„To kvůli němu sis ten lektvar brala? No jestli s ním chceš být bránit ti v tom nebudu, ale v tom případě nechápu, proč jsi mi ještě pár dní zpátky nadšeně vyprávěla, jak se ti líbilo s Declanem."

„Přestaň mě přerušovat a dozvíš se to," napomenula ji přátelsky Imogen, v jejímž hlase ovšem nebyl ani náznak smíchu.

Tvářila se vážně, což bylo v Taliině přítomnosti neobvyklé. Zhluboka se nadechla a začala vyprávět. Od chvíle, kdy si jí Löfgren začal poprvé všímat, přes okamžiky, kdy jí zbytečně snižoval známku, či uděloval tresty jen proto, aby s ní mohl být o samotě v kabinetu a dělat si s ní, co jen bude chtít. Neodvažovala se jí svěřit s tím, proč to celé začalo, bylo by moc složité přítelkyni vysvětlovat, jak se to s ní ve skutečnosti má, co je schopná udělat, nechtěla o ni přijít. Vysoukala ze sebe cosi o průšvihu, který loni provedla, stejně tak prozradila, co se stalo ještě dříve, kdy byla jediná přítomná osoba, když jedna z jejích spolužaček zemřela a celé to spojila s tím, jak docílila toho, že kruvalský ředitel nic neví, protože by ji taky mohl vyhodit. Pokračovala i s onou nelichotivou zprávou, že bude muset za několik měsíců onomu profesorovi říct ano u svatebního oblouku, což není nic o moc příjemnějšího. Hlavu měla zahanbeně sklopenou a po tvářích jí tekly slzy, po celou dobu svého vypravování. Skončila v Nataliině objetí, pociťujíc, jak ji kamarádka konejšivě hladí po zádech.

Jen do toho. Řekni mi, jaká jsem běhna a štětka, když tohle dělám, pobízela ji v duchu plačtivým hlasem. Nechávám Declana, aby mi nadbíhal a sním o tom, že bychom to někdy mohli dát dohromady a přitom musím nadbíhat Löfgrenovi a být mu po ruce, kdykoliv si zamane.