Nové mĕsto, noví lidé, nová šance, možná pro někoho, ne pro Leu. Její život je už moc zkažený na to, aby se dal slepit dohromady. Dylan, budoucí alfa Craigovy smečky. Výbušný, zabijácký, agresivní, nevyvážený a přesto jako by se v ní viděl. Přesto...
Dnes se konal ples na počest budoucí luny. Takže mě.
Ano slyšeli jste dobře. Mě. Já a luna před 2 měsíci nepředstavitelné. V dnešní době úplně normální. Kdybyste mi to řekli dřív, určitě bych se vám vysmála.
"Leo už jsi hotová?" Sophie v modrých šatech stála ve dveřích. "No jo." Naposled jsem se podívala do zrcadla. "Krása a teď už jdem." "Ještěty s tim začínej." "Copak můžu za to že ti to vždycky trvá hodiny?"
Červené šaty. (fotka) Byla to ta poslední věc co jsme s tátou vybrali. Dárek k mým sedmnáctým narozeninám. Poslední dárek. Bohužel už mě v nich nikdy neuvidí. Do očí se mi začali drát slzy. Ne nesmím brečet. Nechci aby moje hodinová práce přišla vniveč. Najednou mi strop přišel strašně zajímavý. Ani nevím kde jsem našla tu sílu je vytáhnout ze skříně. Prostě tam byli a vykouzlit k tomu pasující vlasy a make up šlo hladce. "Byl by na tebe pyšnej."
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Se Sophie jsme seběhli schody a nasadily si kabáty. Dylan trval na tom že pro nás přijede. My se rozhodly jinak a tak na nás venku čekala Denny. "Dámy máte minutu zpoždění." "Za to může Lea!" "Ne, ne." "Ale ano." Všechny jsme se smáli.
U vchodu do domu stáli Logan a Adél. On v tmavě modré, ona ve stříbrné. Krátce se s námi pozdravili. Uvnitř bylo spoustu lidí. Tolik jsem jich tu ještě neviděla. Většina dospělých v ruce drželi skleničku s alkoholem a bavili se spolu. Minimum jsem znala osobně jako Nicka, některé jen od vidění a ostatní vůbec. Věnovali mi velmi "nenápadné" pohledy.
V obzoru se objevila Ely. Objala mě "Dylan tě očekává vedle." a pak postupně i ostatní. U holek jsem se omluvila a zmizela jim.
Horlivě se bavil s Taylerem. A óó můj bože. Dylan sám o sobě byl něco, ale Dylan v obleku? !Volejte hasiče! Záhadně se mu povedlo si uchovat image nezkrotitelného vlka. Možná to bylo jeho rozcuchanýma vlasama. A možná to bylo posledním rozepnutým knoflíkem. Mohla bych ho sledovat celý den jak se jen směje.
Cítil mě. Jeho safírové oči putovaly po pokoji. Až našeli to co hledaly. Zjevili se na nich malé jiskřičky. Zarazil se když viděl moje šaty. Spodní čelist se mu zasekla. Jakoby jí chtěl pustit, ale potom si vlastně uvědomil co dělal. "Taylere děkuju. A teď běž." Ani nečekal a vydal se ke mně.
"Nemyslíš, že ty šaty jsou trochu vyzívavé?" Dal si ruce do kapes. "Ne." "Ale já ano." Významě se mi podíval do očí. "A já si zase myslím, že celý ty jsi vyzívavý." "To ovšem." Oba jsme se tomu zasmáli. "Sluší ti to." "Díky. Navíc dokud to co je pod tím, bude patřit tobě tak je to jedno."
-mind link: "Prosím přesuňte se do velkého sálu."
"Dokud?" "Pojď musíme jít." Už jsem se otočila a šla. "Leo dokud? Já si vyprošuju, že napořád."
Na pódiu: "Jsem rád že jste se tu tak početně schromáždily. Ale dnes tu nejsme abych povídal já. Dnes tu jsme abychom přivítali ve smečce budoucí lunu Leu Barettovou. Ať se jí daří." Všichni začali tleskat a hvízdat.
--- Takže je to tady konec této knížky. Chtěla jsem to nejvíce odsouvat, ale už to prostě nejde. No ikdyž asi ještě napíšu poděkování. Just in case: !Bude pokračování: We are Us!
