He is Me // DOKONČENO //

5.

"A co ty Leonie?" Tak a dost.

Třískla jsem příbory, co jsem mezitím vzala do rukou. Tohle bylo pro Michala osudný. Jak si dovoloval mě takhle nazvat?

Už jsem neměla chuť, ani jsem neviděla smysl u tohohle stolu sedět. Vstala jsem tak prudce, že židle za mnou spadla na zem. Pokud by pohledy uměly zabíjet oba by byli smeteni z povrchu zemského. "Nikdo ..... z ..... vás ..... mi ..... nebude ..... říkat ..... Leonie" zavrčela jsem se zatnutými zuby a odešla.

Máma na mě sice ještě něco křičela, ale to už mi do mysli neproniklo, šlo to úplně mimo mě. Vyběhla jsem nahoru a třískla dveřmi tak, že to určitě bylo slyšet po celém domě.

Potřebovala jsem se zklidnit a to hodně rychle. Neznala jsem okolní les, a noc/ večer mi nepřišla jako nejlepší doba ho jít prozkoumat, proto mě napadala jen jedna možnost, jen jedno východisko, jen jedno řešení. Žiletka.

Měla jsem jí vždy sebou, protože před lidmi jsem se přeměnit opravdu nemohla. Ohrozila bych jak sebe tak ostatní, ať už normální smrtelníky tak vlkodlaky. A byl to jediný způsob jak to ze sebe dostat.

Chvilku jsem sice hledala, kvůli chaosu v mé tašce, ale nakonec byla v mých rukou. Šla jsem do koupelny, přiložila ji na kůži k ostatním jizvám a cukla. Z rány začala vytékat rudá krev. Jako by část vzteku odešla. Jednou mi to ale nestačilo. Proto jsem se řízla podruhé, potřetí, počtvrté, poté už jsem to přestala počítat.

Nevím jak se to stalo, ale najednou jako lusknutím prstu byla moje ruka celá od krve. Všechny moje staré jizvy byly otevřené. Stále to ve mně bylo. Stále tam byl ten smutek, bolest a ten vztek. Nemám na vybranou musím ven.

---
Než vzniknou jakékoliv debaty, nikdy jsem se neřízla.