He is Me // DOKONČENO //

42.

"Já ti to říkala." "Ale neřikala." "Poběž" Nohy mě nesly k té azurově modré vodě.

Zamnou se ozýval jen Dylanův smích. Vánek mě líbal na tváře. Cítila jsem se konečně po strašně dlouhé době bezstarostná, uvolněná. Zůstat v tom momentu napořád bylo jediné moje přání. A pokud za tohle všechno mohl Dylan možná stál za pokus. Možná. Možná stál za šanci. Snow začala výt. (Něco jako vlčí tleskání.)

Nějak záhadně se mi povedlo odhodit bundu. Musela jsem se smát. Voda mi sahala nad kolena, ale já ne a ne se zastavit. To už mě chytl Dylan za pas a zatocil se semnou. "Co to do tebe vjelo?" "Nevim"

pov Dylan
Lea. Smála se na celé kolo. Jiskřičky jí svítily v očích. Voda nám sahala zrovna ke kořenům. Ohlédla se na mě. Stála blízko, až moc blízko abych se zvládal ovládat, abych byl schopný smysluplně přemýšlet a moc daleko na to abych jí mohl líbat.

"Nekousej si ten ret." "Nebo co?" Odpor. Něco co už nezažívám a chybí mi to. Opřela se o můj hrudník. Čekala na odpověď. A já ji nemohl najít.

Obvykle bych něčim pohrozil, ale nebylo čím neby bych řekl nějaký hnusný slova. Nemůžu jí ublížit. Nesnesl bych to. Nezvládl bych to. Nebo bych jí řekl že jsem její budoucí alfa. Ale co řeknete holce, která je nerozlišuje, kterou to vůbec nezajímá? "Nebo co Dylane?"

Její ruce byly až nebezpečně blízko. Dala mi je kolem krku. A to byla poslední kapka do sklenice, která přetekla. Její vůně, celé její tělo bylo tak omamné. "Nebo" Nechal jsem se unést.

Pov Lea
"Nebo" Sklonil se ke mně. Vzal mi bradu a položil svoje rty na ty moje. Chytla jsem jeho vlasy. Byli tak jemné. V mém těle se rozpoutal ohňostroj. V břiše mi lítaly motýli a v hlavě bylo úplně vymyto. Jakoby nic kolem nás neexistovalo a ani na tom nezáleželo.

Všechno to sebeovládání, všechen ten odpor, všechno to odhodlání, který jsem si během toho vypěstovala bylo, jako lusknutím prstem pryč.

Chtěla jsem. Co jsem vlastně chtěla? Přestat? ne. Pokračovat? ne. Vzdát se? ne. Bojovat? Taky ne. Tak co? Sama nevim. Začal nám docházet kyslik. Každý jsme byli ztraceni ve vlastních myšlenkách.

Já sváděla vnitřní boj sama se sebou a Dylan? ... Ani nevim. "Už ti musí být zima." "Jo dobře, možná malinko." Usmál se a šli jsme ke břehu. Tam jsme se zabalili do deky, bavili se, házeli po sobě jídlo a smáli se. Bylo to moje jediný, nejlepší a taky poslední první rande.

---
Poslední normálka kapitola.