He is Me // DOKONČENO //

6.

Stále to ve mně bylo. Stále tam byl ten smutek, bolest a ten vstek. Nemám na vybranou musím ven.

Rychle jsem napsala Sophie na papírek, že jsem venku. Jakoby naschvál mi na lísteček spadla kapka krve, ale už jsem neměla čas, chuť ani trpělivost to znovu přepisovat.

Schody pod mýma nohama mizely po dvou. Běžela jsem ke dveřím. Ignorovala všechno kolem. Prchala jsem pryč, pryč z tohodle domu, pryč od mých démonů. Možná mě někdo viděl, možná ne, ale to mi momentálně bylo úplně jedno.

Jediné moje myšlenky patřili světu tam venku. Jakoby se můj mozek úplně vypnul, a přesto byl schopný se soustředit tak moc na jednu vec. Les mě úplně vábil, natahoval na mě svoje chapadla a chtěl mě přitáhnout blíž. A já je s chutí vzala.

Od domu k lesu to nebylo daleko a jakmile jsem si byla jistá, že jsem dost daleko, že mě nikdo nemůže vidět ani slyšet. Pustila jsem, probourala jsem všechny stěny a hranice co byli v mé mysli. Nechala jsem Snow aby nademnou převzala kontrolu.

Pov. Snow
Konečně. Zakřupali mi kosti. Zatáhlo to trochu, ale rozhodně už né tolik jako dřív. Přeměnila jsem se.

Běžela jsem lesem. Bylo to tak krásný a uvolňující po dlouhý době zase běžet lesem.

Pod tlapama cítit les, mech, klacky, jehličí, sem tam nějaký listí. Citit jak kolem mě proudí vzduch. Vysloveně vítr. Slyšet ty nejmenší maličkosti. To jak veverka skáče po stromě, tlapy jak dopadají na zem, to jak někdo běží semnou, datla na druhé straně lesa. Počkat cože?

---

Tak doufám, že je v tom už vidět nějaký trochu rozdíl.