He is Me // DOKONČENO //

17.

Všichni mu ustupovali. Ale v jejich očích se nezrcadlil respekt byl to strach. Což mi dělalo starosti. Možná se ty ledy však daly zlomit. Možná se daly úplně rozpustit. Dveře se za ním jen houpaly a brzy i za mnou.

"Celkem blbý, když nevím jeho jméno." "Hm. Snow řekla bych, že to je momentálně náš nejmenší problém." Jakmile se za mnou zavřeli dveře byla jsem objata. "Mate" zašeptal. "Dělej." "Co?" "No přece taky ho obejmi a nestuj tu jak špalek." "Ne" A najednou jako by moje tělo převzal nějaký autopilot. Pomalu jsem mu dala ruce kolem břicha a opřela se o něj. Spokojeně zavrněl jako kočka. Musím říct, že jeho vůně byla dechberoucí. Dalo mi to pocit bezpečí. Něco co jsem už dlouho necítila a nepočítala, že se to ještě někdy stane.

"Počkat, počkat co to tady sakra dělám?" "Objímáš ho." "Ne Snow to by mě fakt nenapadlo." "Tak se neptej." "Snow to se mi nelíbí." "Ale mně jo." "Ne, rozkazuju tady já." Tělo se vrátilo do mých rukou. Přepnula jsem na bojový modus. Moment překvapení mi hrál do karet jak jen to šlo. Noha mezi nohy, pěst do obličeje, kolenem do břicha, znovu pěstí do nosu. Obličej se mu zkřivil bolestí ikdyž jen malinko. "Leo přestaň!" Kopla jsem ho do boku, vyskočila a znovu do obličeje.

Nebyl na to připravený a spadl na zem. Kdyby chtěl přepral by mě levou zadní, ale nechtěl mi ublížit, bylo mu to vidět na očích. "Leo proč? Řekni mi jeden dobrej důvod." Věděla jsem, že nebude mít problém se zvednout ,takže jsem zdrhala. Zdrhala ze školy. Zdrhala od někud kde jsem nikdy neměla být.

---
Viděl jste někdo z vás After?