Sen, který se jednou stane skutečností

36. Časovaná bomba

O týden později už byl Pedro ustájený u Willa. Pomalu jsme si na sebe zvykali. Nenastal žádný problém. Při přejezdu na ranč, se choval ukázkově. Choval se přesně jako kůň, kterého bych koupila dítěti. Klidný a vyrovnaný valach. Všechno se ovšem změnilo na prvním tréninku.

Po nějaké době, co jsem s koněm pracovala a budovala vztah, jsme se rozhodli, postavit ho jeho největšímu strachu. Jeho slabině, o které jsem zatím jenom slyšela. Hana mi říkala, že kámen úrazu jsou boxy a přepravníky nebo jiné uzavřené prostory malých rozměrů.

Na parkovišti stál starý přepravní vlek pro dobytek. Dal se otevřít z boční, i zadní části, takže se z uzavřeného prostoru rázem stala poměrně vzdušná ulička o dvou stěnách.

„Vážně s tím nechceš pomoct?" zeptal se starostlivě Will, když jsem valacha vedla směrem k přepravníku.

Jeho starost mě těšila, ale byla jsem přesvědčena o tom, že je zbytečná. „Wille zvládnu to." ujistila jsem mého přítele a věnovala mu malý polibek.

Všimla jsem si jak je Pedro najednou napjatý. Stačilo se jenom přiblížit. Will seděl nedaleko se starostlivým výrazem, klepal nohou, což dělal vždy, když byl nervózní.

Začala jsem koně lonžovat na malých kruzích, jako jsme to dělávali pokaždé. Chtěla jsem jen, aby pochopil, že se neděje nic speciálního, zároveň však chodil okolo kovového strašáka.

„Myslím, že díky tomu, jak je přepravník teď průchozí si uvědomí, že to není nic tak hrozného. Nebude v uzavřeném prostoru." přemýšlela jsem nahlas, načež Will pouze pokynul hlavou na souhlas.

„Hou!" řekla jsem valachovi a on zastavil. Přišel ke mně a já ho za odměnu pohladila. „Hodný kluk." řekla jsem klidným hlasem. Will došel k nám a stoupnul si ke vchodu hengru.

Nastoupila jsem na rampu a pomalu pokračovala nahoru. Kůň přilepil čumák k zemi a nozdrami prozkoumával každičký kousek nástupní rampy. „Tak pojď." promluvila jsem. Nozdry se mu s každým nádechem zvětšovaly. Oči měl vykulené, často se otáčel nebo jenom neklidně zahrabal přední nohou. Will s vráskou mezi obočím sledoval naše počínání.

Předními nohami ve vleku, zadními stále na cestě. Bál se.

Buď silná, kůň je jako zrcadlo. Upozorňoval mě hlas v mé hlavě a připomínal mi slova mamky. „Musím být silná." řekla jsem potichu a udělala další krok vzad. Vodítko se naplo. Pedro se automaticky proti tlaku vzepřel. Očima kmital po prostorách přepravníku. Vlivem nervů se třásl. „V klidu, za chvíli budeme venku." dodávala jsem odvahy nejistému zvířeti, i když mi s velkou pravděpodobností nerozuměl. Alepsoň intonace hlasu mu mohla napovědět, že je vše dobré.

I poslední nohou byl v přepravníku, pořád stejně napjatý. Hladila jsem ho po krku. „Hodný kluk." chválila jsem Pedra. Udělala jsem pomalu další krok směrem k východu. Už už se mi do hlavy dostávala myšlenka, že jsem to zvládla. Když najednou kůň začal narážet do kovových stěn. Nevěděl, jestli se má pohnout dozadu a rychle vycouvat nebo vyběhnout kupředu. Zvolil tu druhou možnost.

Než jsem stihla cokoliv udělat, silně do mě narazil předními nohami, při pokusu vyběhnout ven. V panickém úprku ho nezastavil ani můj hlas, ani vodítko, které mi vytrhnul z ruky. Vlivem nárazu jsem upadla do rohu a praštila se hlavou do kovové stěny.
Will neváhal ani chvíli a přiskočil ke mně.

„Není ti nic?! " ptal se starostlivě a očima prohlížel snad každou část mého těla.

„Jsem v pohodě, musím pro Pedra." odvětila jsem a sykla bolestí, když mi při vstávání projela bolest hlavou. Chytla jsem si naražené místo a s pomocí Willa se postavila na nohy.