V noci jsme se s Willem několikrát probudili. Bandita byl v pořádku, zkontrolovali jsme, jestli se napil a nažral. Po zjištění, že je vše, tak jak má, jsme znovu ulehli do slámy. V náručí Willa se dobře usínalo, takže upadnout do říše snů nebylo tak těžké.
Ráno jsme se vzbudili okolo páté ráno. Probudil nás pan Gillbert, který se starostí v očích stál u svého koně. Posadila jsem se a koukala na otce Willa. Hladil svého koně po krku a promlouval klidným tichým hlasem. Takhle jsem ho neznala. Vždy působil tak jistě. Neukazoval své city. Poprvé jsem ho pořádně poznala na kurzu. V sedle svého koně vypadal být šťastný, stejně jako jeho synové, kteří po něm lásku ke koním zdědili.
Will si sednul vedle mě. Pan Gillbert si nás všimnul. V jeho očích se objevil vděk, ale i pocit viny. Moc dobře věděl, že jsme mu volali a teď když viděl proč, uvědomil si jakou chybu udělal. Will vstal a vzal si boty. Já udělala to samé. Otevřeli jsme box, který nám byl dnes v noci postelí.
Bandita opřel hlavu o rameno svého pána.
„Kdybych věděl.. " začal pan Gillbert, ale Will ho hned přerušil.
„Kdyby, pořád jenom kdyby." řekl trochu naštvaně Will směrem k jeho otci.
„Poslouchej mě. " řekl rázněji pan Gillbert. „Chápu, že jsi naštvaný, máš k tomu důvod. Mrzí mě, že jsem se neozval. Chtěl bych vám ale poděkovat, protože bez vás by byla budoucnost Bandity nejistá. Díky Wille a.." nemohl si vzpomenout na mé jméno.
„Clara, jmenuju se Clara." odpověděla jsem rozpačitě, usmála se a stoupla si vedle Willa. Nevěděla jsem,jak se mám před našimi rodiči chovat. To, že jsme spolu, zatím věděla jenom Gina a David. Oba jsme tomu asi chtěli nechat volný průběh. Nepotřebovali jsme všem oznamovat, že spolu chodíme.
„a díky Claro. Jsem rád, že to všechno Will nemusel řešit sám, i když jsem si jistý, že by to zvládnul." dodal pan Gillbert a usmál se na svého syna.
Will se na svého otce podíval a očividně jeho omluvu přijal. „Banditu bych nenechal ve štichu a ty to víš tati." odpověděl Will a konečně věnoval otci úsměv. Všimla jsem si malého zlepšení jejich vztahu, dělalo mi to radost.
„Kdy jedete na závody?" zeptal se pan Gillbert,pohladil svého koně a vyšel z boxu ven, za námi.
„Za dva dny" odpověděl Will s klidem a mně se na chvíli zastavilo srdce. Očekávaná nervozita dorazila. „Cože už za dva dny?!" zeptala jsem se spíš sama sebe, ale bylo jasné že to slyšel i Will. „Ano už za dva dny." zopakoval s úsměvem nad mojí reakcí Will a dal mi ruku okolo ramen, čímž si mě přitáhl blíž k sobě.
Byla jsem jako opařená. Závody už za dvy dny. Nemám nic připravené, nejsem přípravná. Začala jsem v hlavě vyšilovat, možná trochu zbytečně.
„Vlastně jsem vám něco dovezl." přiznal Willův otec a zmizel někde venku.
S Willem jsme si vyměnili nechápavé pohledy. Pan Gillbert se vracel zpět s kusy látky, které držel v jedné ruce. Neměla jsem tušení co nese. Když došel k nám, podal každému jeden kus a já poznala, že to jsou košile. S úžasem jsem hleděla na černou košili. Byla u ramen prošitá bílou nití. Zvláštní ornamenty přidávaly na jedinečnosti. Nesměly chybět ani reklamy sponzorů ranče a v neposlední řadě obrovské logo ranče - Roping Valley - na zádech. Teď už oficiálně jezdím za ranč Willovi rodiny.
„Páni!" vypadlo ze mě nadšením. „Jsou nádherný." Podívala jsem se na Willa, který stále zíral na naše košile. „Díky" pronesl směrem otce. Určité napětí mezi nimi přetrvávalo. Dlouho se spolu nebavili. Teď se zdálo, že to chce pan Gillbert trochu napravit.
आप पढ़ रहे हैं
Sen, který se jednou stane skutečností
रोमांसVíš, už jako malá jsem milovala koně. Měli jsme je doma, neměli jsme jízdárnu, neměli jsme kruhovou ohradu, ani telata, ale i přes tohle všechno, jsem měla jeden velký sen už od doby, co jsem spatřila svoje první rodeo a práci s dobytkem. Snila jsem...
