Sen, který se jednou stane skutečností

23. Neplánované pátrání

Ráno jsem vstala s tím, že se budím do normálního dne, jako obvykle. Pomazlila se s Coco, zavolala Gině, od které jsem měla snad sto zpráv o tom, že se mnou potřebuje mluvit. Volaly jsme asi půl hodiny a já pak šla na snídani. V kuchyni byla mamka, která evidentně pospíchala.

„Dobré ráno, spěchám do práce, vrátím se až večer. Babička s dědou vyjeli před chvílí taky pryč. Jeli na aukci a rovnou se staví i pro krmení. Budete doma dnes sami." řekla mamka.

„To nevadí, postarám se o zvířata a pak musím dělat něco do školy." dělat věci do školy se mi samozřejmě nechtějí a jsem si víc než jistá, že místo u stolu budu sedět u koní.

„Děda vyjel brzy ráno, a tak je na tobě dnes veškerá práce u zvířat. Musím už jít, nestíhám. Pozdravuj Jacoba." tohle byl velmi rychlý rozhovor, pomyslela jsem si. Mamka ještě mávla rukou na pozdrav a odjela. Jacob asi ještě spal, připravím si snídani a půjdu se podívat na zvířata.K snídani si vezmu rohlík se sýrem a rajčaty. Rychlá, ale dobrá snídaně.

Vzala jsem si jiné oblečení a šla ven. Jako vždy jsem pustila koně do ohrady, dala jim krmení, vodu a vyvezla boxy. Dnes bylo pod mrakem. Vypadalo to, že bude pršet. Poslední dobou je sucho a velké teplo. Déšť by se hodil, to bez pochyby.

Stodolu jsem zavřela a vydala se směrem k salaši, kde zkontroluju ovce a dám jim seno.
Salaš je trochu dál než stodola. Už z dálky se mi něco nezdálo. Bylo tam ticho, klid. U ovcí to rozhodně normální není. Zvlášť v době, kdy mají jehňata. Čím blíž jsem byla, tím víc jsem si uvědomovala, že to není jen tak. Běžela jsem a otevřela dveře od salaše. Nikde žádná ovce, ani v ohradě nebyly. Všimla jsem si, že je spadlý plot.. Jsou pryč, nikdo není doma a dlouho nebude. Musím je jet hledat.

V životě jsem se do takové situace nedostala. „Proč zrovna dnes" řekla jsem sama pro sebe. Jak tuhle situaci zachránit, co mám asi dělat? Mamce jsem poslala zprávu o tom, co se stalo a právě teď volám dědovi.

„Ahoj, děje se něco? " zeptal se děda.

„Ovce jsou pryč, všechny." řekla jsem rozrušeně.

„Jakto?!.. My se nemůžeme vrátit, musíš si nějak poradit. To zvládneš, jsi šikovná." vkládal do mě naději děda, ale ve finále mi vůbec neporadil.

„Musím si poradit." řekla jsem spíš pro sebe, než pro dědu.

„Volej mi, až bude něco nového. "

„Dobře" řekla jsem a telefon položila.

Nechci je jet hledat sama, opět jsem vzala telefon a vytočila Willovo číslo. Telefon zvonil jenom krátce.

„Ahoj Claro. "

„Ahoj Wille, omlouvám se, že volám tak brzo ráno, ale dostala jsem se do problému a potřebuju tvoji pomoc. Všechny ovce jsou pryč, nevím jak dlouho a už vůbec nevím, kde by mohly být. Sama je nezvládnu najít, a tak jsem tě chtěla poprosit....." vyhrkla jsem ze sebe, Will mě ani nenechal domluvit.

„Už jedu, během deseti minut jsem u tebe." řekl a mě to neskutečně uklidnilo..

Telefon jsem dala do kapsy, doma vzala nějaké jídlo a pití. Běžela jsem k ohradě, vzala Siouxe a nasedlala ho. V sedlovně jsem popadla laso, oblékla si australský kabát, protože to vypadalo, že bude pršet. Nakonec si vzala své westernové boty, na kterých byly ostruhy. Zavřela jsem stodolu, nasedla na Siouxe. Všechno se dnes ráno dělo tak rychle.. Za chvíli přijel i Will a my mohli vyrazit. Poradili jsme se, kam byl mohli jít a vyjeli směrem od díry, kterou ovce v ohradě nechaly. Nejspíš pokračovaly směrem, kterým moc často nejezdím. Jsou tam husté lesy. Napsala jsem zprávu i mému bratrovi, který po probuzení bude velmi překvapený. Vysvětlila jsem mu situaci a připsala, ať vezme čtyřkolku a jede se podívat po okolí.