Sen, který se jednou stane skutečností

22. Divocí koně

Dojeli jsme na místo. Okolo nádherná příroda a potůček, který tekl hned vedle chaty. Bylo tam i místo na uvázání koní a lavička, na které si odpočineme. Vedle chaty stál zahradní domek a nad ním malá dřevěná ohrádka.

Will sesedl z koně, sedlo odložil na uvaziště, sedl si na lavičku a nechal Harryho, aby se pásl. Udělala jsem to samé a sedla si vedle Willa. Zelená travička musela být pro koně velmi lákavá.

Do brašny u sedla jsem si před výjezdem dala sušenky. Jediné jídlo, které tady mám. V břiše už mi slušně kručelo. Siouxovo vodítko jsem pustila, nikam neuteče. Zvedla jsem se a došla si pro jídlo.

„Koukám, že máš hlad" řekl Will a usmál se.

„Ani si nedokážeš představit jak velkej"

„Děda mi říkal, že nějaké jídlo by tu mělo být. Něco víc než sušenky určitě k obědu najdeme"

„I tak si ty sušenky teď dáme"

„Až budeme chtít jít na oběd, koně dáme do té ohrádky vedle zahradního domku."

Willovi jsem kývla na souhlas, vzala sušenky a šla zpět za ním. Sioux si právě užíval válení. Po chvíli vstal a oklepal se. Já rozdělala sušenky a nabídla Willovi.

Se slovy „Děkuju" si jednu vzal.

„Wille proč sem vlastně nejezdíš častěji? Je tady tak krásně."

„Není v tom žádný speciální důvod.. Nerad jsem tu sám. Jednou za čas se tady stavím, ale hlavně tady tráví čas můj děda." odpověděl poměrně stručně

„Aha, já mít takovou chatu, jsem tu snad každý den." usmála jsem se.

„Můžeme na chatu jezdit častěji. Před obědem bych ti chtěl něco ukázat. Doufal jsem, že se ukáží sami. "

„Kdo se má ukázat?"

„Pojď, koně dáme do ohrádky. V zahradním domku vezmeme seno a doneseme ho na tu louku nad ohradou."

Zavedli jsme koně do ohrady, vzali seno a šli na louku. Stála tam další ohrada, byl to spíš takový plot, který odděloval louku od prostorů chaty. Položili jsme seno, Will si stoupl směrem k lesu a zapískal. Pořád jsem nechápala, proč tohle všechbo děláme. Dívala jsem se na Willa nechápavým pohledem.

„Počkej chvilinku." řekl a stále se díval na les a louky před námi.

Povšimla jsem si našich koní, koukali stejným směrem, jako můj kamarád. A mě pomalu začalo docházet, pro koho jsme seno nesli.

Najednou slyším řehtání a dusot kopyt. Na horizontu louky se objevili koně. Celé stádo koní. Divokých koní..

„Wille, to jako vážně!? To je nádhera." řekla jsem s údivem. Nevím co mě to napadlo, ale opřela jsem si hlavu o Willa a pozorovala tu krásu před námi.

Celé stádo běželo údolím, prach se vznesl. Tolik nádherných koní pod vedením jednoho krásného silného vraníka. Byl tak...vznešený. Doběhli až skoro k nám. Před námi se hřebec postavil na zadní nohy a dal nám jasně najevo, že máme jít dál. Udělali jsme tak a stoupli si za plot.

„Tohle jsem ti chtěl ukázat. Stádo divokých koní. "

„Jsou naprosto nádherní. Komu patří?"

„Nikomu, patří sami sobě. Jsou divocí a nenechají si od nikoho nastavovat pravidla. Mají tam svoji hierarchii, kterou udržuje černý hřebec. Běhají volně. Sem k dědovi se chodí jenom nažrat. Teď na jaře jim není potřeba dávat tolik sena. V zimě je krmí děda poměrně často. Přijdou se nažrat a zase zmizí. Jsou nádherní. Podívej tamhle! " řekl Will a ukázal prstem.