Sen, který se jednou stane skutečností

12. Pokroky..!

Po té události s pumou jsme dlouhé týdny nejezdili. Sioux musel být v klidu, aby se škrábance od pumy úplně vyléčily. Mě bylo už dobře, krom podchlazení, modřin a pár škrábanců se mi až tolik nestalo. Nejhorší u mě a myslím, že také u Siouxe byla naše psychika.. Byl to jistý šok a ačkoli jsem byla vždy zastáncem toho, že jezdec musí do sedla hned, co je toho schopný, protože čím víc se to bude odkládat, tím to bude horší a těžší, do sedla se mi zrovna nechtělo..

Neměla jsem strach, ten u koní mít nesmíte.. Měla jsem spíše respekt, ze kterého se u mě nechtěně stal jakýsi blok.

Do stáje za Siouxem, Rose a Sheylou jsem chodila každý den. Starala jsem se o ně jako vždy, ale sednout jsem si ani na jednoho z nich zatím nedokázala. Čas, který jsem netrávila u koní, jsem využívala na trénink s lasem. Jak už jsem říkala, ze dřeva jsem si s pomocí dědy a mého bráchy vyrobila „tele", které se běžně mezi repery využívá na trénink v dobu, kdy jsou telata odvážena do  zahraničí. Takovéhle tele se zapojí za auto, tříkolku, nebo další podobné stroje. Jezdec se za ním rozjede a chytá se stejně tak, jako tele živé.

Brácha malou tříkolku měl, ta tele utáhla a tak jsme společně začali s tréninkem, prozatím bez koně. Už jsem na to začala pomalu přicházet. Začalo mi to jít.

Brácha nastartoval tříkolku, já si připravila smyčku. Kola od tříkolky zahrabaly ve sněhu  a brácha se rozjel. Běžela jsem za ním a roztočila jsem laso. Brácha občas zakličkoval, aby co nejpřesněji napodobil nepředvídatelný pohyb živého telete. Smyčku jsem hodila, úspěšně. Laso obmotalo umělé rohy dřevěného telete, já smyčku lasa zatáhla. Povedlo se!

„Jacobe, moc děkuji za tvoji pomoc, díky tobě jsem zase o krok dál. Až bude Sioux stoprocentně zdravý, začnu nějakým způsobem trénovat i s ním. " řekla jsem s neskrývanou radostí v hlase.. Poslední dobou mi Jacob dost pomáhal.

„Za málo ségra, co bych pro tebe neudělal" řekl můj mladší brácha a typicky se usmál, jako vždy.

„Pro dnešek už to bude stačit, půjdu dát ještě koním seno, už je šero, běž domů a řekni mamce, že přijdu na večeři později. "

Koním jsem vyčistila box, nahrnula seno a nasypala granule.
Dnes byli ve výběhu jenom chvíli, mamka je poté zavřela do boxu. Mají tu všechno, ale hlavní je, že tu na ně nefouká. Vždy je takto zavíráme přes zimu, v noci je tu hodně zima. Ráno je zase někdo z nás pustí do výběhu, jsou spokojení. Všechny jsem podrbala na krku, jsou teď v zimě obrostlí srstí, vypadají jak medvídci. Ve stodole jsem zhasla, zavřela vrata, koním popřála klidné spaní, jak už u mě bývalo zvykem a šla domů.

Šla jsem směrem od stodoly já našemu domu. Když jsem procházela naší kamenitou příjezdovou cestou, uslyšela jsem mňoukání, nebo něco tomu podobné. Vydala jsem se směrem, odkud neznámý zvuk přicházel.
Leželo tam malé, špinavé a poměrně hubené koťátko. Pod špínou prokukovaly části bíle zbarvené srsti. Neváhala jsem ani chvíli, okolo nikdo nebyl, bylo mi jasné, že kotě se zrovna tady neocitne náhodou.

S malou bílou kuličkou, které jsem začala říkat Coco jsem právě ležela u našeho krbu. Očistila jsem ji a snažila se do ní dostat alepsoň pár kapek mléka. Povedlo se. U mě v pokoji jsem ji připravila místo na spaní, hned vedle mé postele. Nikomu z rodiny to nevadilo, byli rádi, že jsem tam Coco nenechala. Mamka pouze dodala, že počkáme, jestli ji někdo nebude hledat. Pokud ne, necháme si ji. Brácha z ní byl nadšený, vždy si přál mít kočku, nikdy k tomu nebyla správná příležitost.

Šla jsem spát, bylo už pozdě. Coco ležela na mém křesílku, které jsem měla vedle postele. Vypadala spokojeně, v poklidu podřimovala, já po chvíli usla také, stejně jako ona.

Ráno mi zvonil budík kolem sedmé ráno. Nevyspala jsem se až tak dobře, malá kočička  mě neustále budila.
Brácha přišel ke mně do pokoje, tohle většinou nedělal, ale dnes měl důvod, byla to Coco. Začal ji hladit a roztomile na ni mluvit. Brácha měl i za tu chvíli Coco moc rád, ona si ho také oblíbila.

Můj budík zazvonil podruhé, byl čas vstávat. Je pondělí, takže musíme do školy. Jezdíme tam autobusem, škola není úplně blízko. Mamka nemá každé ráno čas, babička s dědou také ne.

Oblékla jsem se a šla do kuchyně. Brácha už seděl u stolu a cpal do sebe toasty, které babička udělala k snídani. Hned jsem si všimla, že mamka není doma. Babičce jsem popřála dobré ráno, všimla si mého výrazu, vysvětlila mi, proč mamka není doma.

„Claro, mamka musela jet do práce dřív. Volal jí šéf, mám vám vzkázat, ať si vezmete z ledničky svačinu. Prý ti ještě během dne zavolá, aby tě informovala, kdy přijde domů."

„ Dobře, děkuji moc babi"

Brácha se stále ládoval svoji snídani. Dala jsem si taky, vzala jsem si toast a namazala ho marmeládou. K tomu jsem si dala pití, přesněji pomerančový džus.

Dojedla jsem, byl čas jít do školy.

Vzala jsem si tašku, popohnala bráchu, abychom stihli autobus. Rozloučili jsme se a vyběhli na autobus. Ve škole máme do půl čtvrté.. Dnes to bude dlouhé.

V autobuse jsem si všimla jedné holky, nikdy dřív jsem ji neviděla. Musela být asi nová, přistěhovala se? Vypravila jsem se za ní, nejsem moc komunikativní člověk. Mám ráda svůj klid, svojí zónu, do které mi nikdo nezasahuje. V tomto případě mě nová holka zaujala, na první pohled vypadala obyčejně, ale v něčem mi přišla podobná, jako já.

Seděla sama, v uších měla sluchátka. Aktovku měla na druhém sedadle,hned vedle sebe. Měla tmavě červené vlasy, asi po ramena, byla štíhlejší postavy. Na tváři měla úsměv.

„Ahoj, jsem Clara, můžu si přisednout? " zeptala jsem se malinko nervózně, nebyla jsem moc zvyklá komunikovat s lidmi v mém věku.