Sen, který se jednou stane skutečností

38. Zpět do tréninkového režimu!

Po zhasnutí světel auta jsme oba vystoupili na příjezdovou cestu našeho domu. Byla už úplná tma. Samotná cesta autem byla poměrně zajímavá, protože Will trval na tom, že už mě nechce víc zatěžovat a ať ho tedy nechám spát ve stáji. Naštěstí mu v půli trasy došlo, že to nemá cenu, takže jsme poslední minuty v autě strávili v tichosti.

„Pojď, jdeme!" zavolala jsem od vchodových dveří. William spočíval pohledem na hvězdném nebi.

Otevřela jsem dveře domu a vešla do předsíně. Okamžitě jsem si všimla dědečka, bez kterého by tohle všechno nebylo možné. Jen chudák Will vstoupil do prostoru kuchyně v naprosté nevědomosti a přesvědčení, že už všichni doma spí.

„Jé, dobrý den, pane Reinoldsi!" vypadlo z něj trochu vylekaně, když dědu zpozoroval. Následně mi věnoval překvapený pohled.

„Ahoj Wille," řekl klidným hlasem děda a mírně se usmál.

Pokud do téhle doby Will nevystřízlivěl, teď už se to určitě povedlo.

„Chtěl bych vám a vlastně i Claře poděkovat." řekl upřímně.

„Mně neděkuj, já to jenom odkýval. Poděkuj především jí." kývl směrem ke mně a já se musela usmát.

„Tak už vím, po kom má Clara tu skromnost." dodal Will.

Ještě chvíli jsme s dědou mluvili. Chtěl vysvětlit, proč tohle Will udělal a následně nám nabídnul, že s námi zajede na chatu, kde se panu Gillbertovi jeho úraz stal. Zkontrolovat, v jakém je chata stavu a následně se stavit za Willovým dědou a ujistit ho, že je všechno v pořádku. Souhlasili jsme a rozhodli se, že pojedeme pozítří. To byl totiž jediný den, kdy jsme měli všichni tři čas.

Rozešli jsme se po schodech nahoru.

„Počkat, kam to jdeš, Wille?" otázal se děda.

„No, chtěl bych si jít lehnout." odpověděl nejistě Will a podíval se jak na dědu, tak na mě.

„Tak pojď zpět, už máš připravené místo v obýváku na gauči." pokračoval s mírným pobavením a zvedl jedno obočí.

Překvapilo to i mě. Cítila jsem se trochu trapně, naopak Willa to vůbec nerozhodilo. Sešel pár schodů a v doprovodu dědy zmizel v obýváku.

Konečně jsem ulehla do postele a nastavila si budík, protože mě ráno opět čekala škola. Zrovna když jsem chtěla vypnout telefon, mi přišla zpráva.

„Dobrou noc. " - Will

Pousmála jsem se nad jeho zprávou a stručně odpověděla.

„Ještě jsem ti zapomněla říct, že se mamka vrací kolem půl páté. Dobrou."

Ráno druhého dne mě probudil nepříjemný a moc dobře známý zvuk budíku a taky Coco, která se snažila dostat pod mou ruku, abych ji podrbala.

„Ahoj zlatíčko! " pozdravila jsem bílou kočičku, která už neodmyslitelně patřila do naší rodiny.

Měla jsem na spěch, takže jsem Coco dala do pokoje k bráchovi, čímž jsem ho i probudila.
Věnoval mi otrávený pohled a schoval se zpět pod peřinu.

Doběhla jsem do obýváku, který už byl prázdný. Po Willovi nebylo ani stopy. Vše bylo uklizené, takže mamku by ani nemohlo napadnout, že jsme tu měli návštěvu.

Šla jsem do kuchyně, kde jsem si připravila svačinu. Mamka spala po noční, a tak jsem se snažila všechno dělat potichu, abych ji náhodou nevzbudila. Měla toho moc. V jeden čas se práce zlepšila, takže s námi mohla být doma, ale teď přicházela domů vyčerpaná. Viděla jsem to, i když se to snažila skrývat.