Sen, který se jednou stane skutečností

20. Pár slov by stačilo

Pohled Willa

Nechoď, nechoď.. Tak málo Williame stačilo k tomu, aby neodešla, říkal jsem si pořád. Tahle věta mi leží v hlavě už od toho odpoledne, kdy jsem se pohádal s bratrem a Claru jsem nechal odejít..
Zklamal jsem ji. Pořád se ptala, jestli mi něco není, pořád a pořád dokola a já jako vůl mlčel a myslel si, že tomu tím pomůžu. Co jsem si sakra myslel, že na to jednou nepřijde? Že ji před problémama mého světa uchráním? Sám sobě jsem se musel zasmát nad svojí hloupostí.

Kdy si konečně přiznám, že bez ní nedokážu normálně fungovat. Clara vždy přijede na Siouxovi usměvavá, pozitivní... Můžu mít jakoukoliv náladu a s jejím příjezdem všechno zmizí.

Trávím s ní pomalu každý den a za celou tu dobu jsem jí nedokázal říct, jak moc si jí vážím. Bojím se, že až jí to řeknu, přijdu o ni. Co když má jiné pocity, co když jsem jí zklamal tak, že se mnou nebude chtít mluvit. Musím jí dát prostor a urovnat si svůj život.

Jako při každém problému jsem skončil ve stáji. U svého koně, schovaný před vším. Vždy tomu tak bylo, ale dnes ne. Do stáje vešel můj otec a mně konečně došlo, že se před problémy neschovám. Musím je začít řešit, nebo to všechno dopadne ještě hůř.

„Williame vím, že jsi tu. Potřebuju s tebou mluvit"

Vstal jsem, otevřel box mého koně a vyšel ven.

„Co potřebuješ?" řekl jsem otráveně a zavřel dveře boxu

„Proč jste se pohádali s bratrem?" zeptal se narovinu otec.

„Protože mi řekl, že se mnou v tenhle rok nepojede ani jeden jediný závod. Nešlo by ani o ty závody. Jde o to, že mě v tom vždy nechá. Vybere si cestu, která je pro něj lepší a mě už to nebaví, všeho už je nějak moc. Celý rok se dřu jako idiot, abych se ti zavděčil, ale je ti to pořád málo. Stále porovnáváš mě a mého bratra. Proč? Každý den slyším „Tohle by šlo udělat lépe" nebo „Ten kůň už na to nemá, koupím ti jiného".. Kdy už konečně pochopíš, že nejsme stroje. Kdy už konečně pochopíš, že nechci střídat koně jak na běžícím páse jen proto, že si myslíš, že Harry už na to nestačí. Ten kůň do toho dává srdce, stejně tak, jako já. Jenže ty místo toho, aby si nás pochválil, pořád hledáš chyby. Z toho co mám rád, děláš nutnost a mě už to fakt přestává bavit." konečně jsem řekl věci, které mám na jazyku už dlouho. Vyšlo to ze mě vlastně skoro samo a v tu chvíli, ač jsem si to neuvědomil se mi ohromně ulevilo. Odešel jsem ze stáje pryč.

„Williame stůj, ještě jsem tenhle rozhovor neukončil!"

Víc už jsem neslyšel. Neměl jsem náladu poslouchat ho. Pořád by to bylo to stejný. Už jsem se to s ním snažil vyřešit, nebo mu to nějak naznačit víckrát, ale nikdy to nepomohlo. Nevím, co chce ze mě a z mého bratra dostat, ale myslím, že na svůj věk jsme toho oba dokázali hodně.

Odešel jsem a sedl si do salónu. Otec sem nepůjde, musí jet do města. Má nějaké jednání,takže se vrátí až večer.

S tátou jsme si byli hodně blízcí. S přibývajícím věkem ale rostly nároky na mě a náš vztah se začal pomalu ničit. Všechno to začalo gradovat až s odchodem Jeffa. Byl to můj kůň.. Provedl mě úplnými začátky rodeového světa. Naučil mě trpělivosti, vytrvalosti.. On byl ten kůň, se kterým jsem začal trénovat, on se mnou odjel moje první závody, on mě poprvé dostal na první místo v žebříčku.. Až jednoho dne, když jsme se na závodech rozjeli za teletem, Jeff o tele zakopl a my oba letěli k zemi. Nehoda, která nás oba stála hodně. Pro mě to bylo zlomené žebro a otřes mozku, ale u Jeffa si tato nehoda vzala daleko větší daň. Zlomil si nohu. V tu chvíli bylo mně, jakožto malému klukovi, úplně jedno nějaké zlomené žebro, nebo otřes mozku. Pro mě byl důležitý život mého koně. Běžel jsem z posledních sil za ním, klekl si k němu. Hluboce oddychoval a snažil se vstát. Přiběhli i rodiče a veterinární pomoc, všechno jsem viděl rozmazaně. Poslední věc, kterou si pamatuju byl pohled na veterináře, který se snažil Jeffa uklidnit. Poté jsem upadl do bezvědomí...

Od této události už uplynuly 5 let. Stalo se to když mi bylo 12. Jezdil jsem mezi juniory.

Probudil jsem se až v nemocnici, seděla u mě mamka. Hned po probuzení jsem se ptal, jak je na tom můj kůň. Řekla jenom, že zlomenina není vůbec hezká a že veterináři dělají co můžou.

Po pár týdnech se vše začalo zlepšovat. Ač jsem si to nechtěl přiznat, věděl jsem, že naše společné závodění je po úrazem u konce. Trvalo mi, smířit se s tím, ale zdraví mého koně bylo přednější. Jednoho odpoledne přišel otec s tím, že nechce koně, který prodělal zlomeninu a tím pádem se nemůže vrátit zpět do tréninku. Prosil jsem ho, ať mi Jeffa nechá, ale on byl rozhodnutý, prodat ho. Koupila ho jedna paní na rodinný ranč a já ho od té doby neviděl. Tím se nás vztah s otcem zničil úplně.

Trvalo mi dlouho, než jsem se přes to přenesl, ale teď mám Harryho a toho už pryč nikdy nedám.

_______________________________________________

V salónu jsem seděl už nejméně dvě hodiny. Vzal jsem kytaru a hrál. Struny mluvily za mě.

Kytara mě po nějaké době přestala bavit a tak jsem se rozhodl jít na místo, které mě nikdy neomrzí. Do sedla. Slunce už zapadalo a věděl jsem, že bude za chvíli tma, ale i tak jsem vzal Harryho a vyjel ven. Jel jsem na místo, na kterém jsme byli s Clarou při naší první společné vyjížďce. Do té doby jsem tam nikoho nevzal. Nevím, co mě vedlo k tomu, vzít tam tenkrát právě ji, ale v ten moment mi to přišlo jako správný krok.

V sedle vždy přijdu na jiné myšlenky, ale tentokrát jsem myslel jenom na svoji chybu a na pocity, které teď musí Clara mít. Dojel jsem na místo, ze kterého je vidět na celé město. Sesedl jsem z koně, jednu část otěže jsem držel a tu druhou jsem obmotal okolo hrušky, aby si na ni Harry nemohl šlápnout. Sedl jsem si na lavičku a pozoroval město. Všechno najednou se západem slunce utichlo. Světla z města zářila a já si užíval samotu. Neříkám, že bych nebyl rád kdyby tady se mnou seděla moje věcně usměvavá kamarádka, ale momentálně teď jsem byl rád i za tuhle samotu. Nikdo mi neříkal, co dělat mám a co dělat nemám. Bylo tu ticho a to jsem přesně potřeboval.

Přemýšlel jsem a došlo mi, že před každým problémem uteču.. Pořád se schovávám jako malý kluk, ale to už dávno nejsem. Lituju sám sebe místo toho, abych reálné problémy řešil. Místo toho, abych teď napravoval to, co jsem pokazil tu sedím a nedělám nic. Mohl jsem jet za ní, zavolat jí, napsat jí..

„Williame ty jsi nepoučitelný" řekl jsem potichu sám sobě.

„Three things cannot be long hidden: the sun, the moon, and the truth."
V hlavě mi proběhla věta z jednoho seriálu a já si uvědomil že pravdu o tom, jaký vlastně jsem nikdy neschovám. Musím si s ní promluvit..