Ďáblův učeň ✔ | ᵖᵉᵖᵖᵉʳᵒⁿʸ ˢᵖⁱᵈᵉʳˢᵒⁿ ²

58.kapitola

Liz Toomesová nezažívala právě nejrůžovější období. Nejen, že byla nešťastně zamilovaná do Petera Starka, ale také přišla o otce, jehož poslali do vězení. Její matka Doris po domě chodila jako tělo bez duše a neustále plakala. Nakonec se rozhodla, že se odsud odstěhují někam do vzdálenějšího a klidného města, kde by nebyly veřejnosti tolik na očích. Liz věděla, že do školy bude docházet už jen několik týdnů, než bude muset přestoupit jinam. A to ji příliš nepotěšilo.

Vracela se domů ze školy a přemýšlela, zda by měla napsat Peterovi, či raději ne. Ode dne, kdy jej pozvala k sobě, se o přestávkách bavili jen minimálně, ale nyní, když byl její otec za mřížemi, jí přišlo, že se jí spíš záměrně vyhýbá, aby s ní nemusel mluvit. A tomu Liz vůbec nerozuměla. Lhala by, kdyby tvrdila, že naivně nedoufala v to, že se o ni nyní bude Peter víc zajímat. S jejím otcem se přece setkal. A od jeho uvěznění uběhlo už několik dní a on jí nenapsal ani hloupou zprávu, jak se má a jestli to zvládá. A Liz to mrzelo. Myslela si, že alespoň tahle šokující tragédie v něm probudí trochu zájmu, byl přece vždycky takový empatický a milý. Ale ne, on si všímal jedině Michelle. Liz jí vlastně docela záviděla.

Na půli cesty k domu přece jenom vytáhla svůj telefon. Odemkla ho a rozklikla si ikonku se zprávami. Sjela dolů až k Peterově jménu a klikla na něj. Nenapsali si toho moc. Liz se zhluboka nadechla a za chůze začala vyťukávat zprávu. Jenže cokoliv napsala, jí přišlo neuvěřitelně hloupé, dětinské a ufňukané. Nechtěla se Petera doprošovat a působit jako nějaká stíhačka. Chtěla, aby se zajímal sám od sebe. Nevadilo by jí, kdyby se spolu zase sešli. Jak to ale udělat, aby to dopadlo tak, že schůzku nakonec navrhne on?

Bohužel ji vůbec nic nenapadlo. Povzdechla si a ke svému zklamání začala psát jednoduchou zprávu. Ahoj, Petere. Napadlo mě, že bychom mohli zopakovat tu naši schůzku, a tentokrát už konečně se vším všudy a někam si jít sednout. Kdy bys měl čas? Napiš mi a

Tady zpráva končila. Liz, aniž by o tom měla tušení, právě střelili do zad šipkou napuštěnou do stejného séra, jaké před několika měsíci použili i na Spider-mana na omezení jeho schopností. Liz se v dalším okamžiku, co sérum začalo působit a pracovat s jejím organismem, zhroutila v bezvědomí k zemi.

Zpoza uličky vystoupil Quentin Beck, ostražitě se rozhlédl kolem a pak přeběhl na druhou stranu k nehybné Liz. Všechno muselo proběhnout co nejrychleji a také nejlépe bez párů slídivých očí zvědavých sousedů.

U chodníku zaparkovala bílá dodávka. Za volantem seděl Richard, který na Becka netrpělivě mávnul, a vystoupil z místa, aby mu mohl otevřít zadní dveře. Bylo dobře, že to udělal, protože Becka už v tu chvíli pálily na jazyku nadávky, jež mu za jeho ,,pomoc" toužil vmést do obličeje.

Quentin položil Liz na provizorní lůžko a připoutal ji. Liv na ně apelovala, ať tu holku přivezou nerozbitou a v co nejméně porušeném stavu. Než Beck zabouchl dveře dodávky, ušklíbl se. Konečně to začalo nabírat ty správné grády.

•••

,,Nikdo vás neviděl?" ptala se se zavrčením Liv, když s bezvládnou Lizzie přijeli do laboratoře a začali ji poutat na stůl, dokud byla ještě omráčená. Potom by mohla dělat problémy, a to nikdo z nich samozřejmě nechtěl.

Beck si odfrkl a protočil oči. ,,Prosím tě, za koho mě máš? Samozřejmě, že nás nikdo neviděl, jsem důkladný a umím zametat stopy. Jen se podívej, dosud zatím nikdo z našich nepřátel nepřišel na to, že vlastně nejsem mrtvý," uchechtl se pobaveně, ale v ten okamžik Liv zvedla ruku, aby ho umlčela. Dívka se totiž začala probouzet a dezorientovaně se rozhlížela kolem. Nepoznávala to tady.

,,Mami?" hlesla ospalým a trochu omámeným hlasem. Liv se ušklíbla a sebejistými kroky přešla blíže k ní.

,,Máma tu není, holka, a ještě nějakou dobu ani nebude, tak si to v sobě rychle zpracuj," řekla jí místo pozdravu a Beck jen tlumil smích. Liz, která ještě nebyla napůl při smyslech, na ni jen nechápavě zírala. ,,Nějakou dobu teď zůstaneš tady, zlatíčko, než my rozhodneme jinak. Máme na tebe totiž spoustu otázek a chceme na ně znát odpovědi. Jistě sama brzy zjistíš, co je pro tebe výhodnější - jestli se všechno pokusit sabotovat, nebo raději neklást odpor a spolupracovat, abychom to všichni měli rychle a bez starostí za sebou a ty jsi mohla brzy domů. To přeci chceš, ne?"

,,Já... já ale nic nevím. Nemám tušení, co táta prováděl, na to vám nemůžu odpovědět," řekla jí Liz, která už se začínala trochu probírat. A taky panikařila. Ta ženská se jí vůbec nelíbila a naskakovala jí z ní husí kůže. Tohle vůbec nebylo dobré. Unesli ji? Kam? A proč?! Bezmocně zalomcovala rukama a zjistila, že je připoutaná tak pevně, že se sotva pohne. ,,Tohle nemůžete! Pusťte mě odsud!" zavřískla.

Světlovlasá žena nad ní otráveně protočila oči, a pak jí věnovala jedovatý úsměv. ,,Něco jsem ti říkala, holčičko. Buď s námi budeš spolupracovat, nebo se můžeš rozloučit se životem. Je to jednoduché."

,,Ale já o tátově práci nic nevím," zanaříkala bezmocně a po tváři se jí začaly koulet slzy. Liv se zatvářila zhnuseně a odvrátila od ní pohled.

,,O tvém otci nic vědět nepotřebujeme, informací o něm a jeho mimozemské technologii máme víc než dost," ušklíbla se žena se světlými vlasy. ,,Zajímá nás něco jiného. Respektive někdo jiný. Vzpomínáš si na jméno Peter Stark?"

Liz celá ztuhla a vytřeštila na ženu oči. ,,J-Já - co o něm chcete vědět? A proč vás zajímá právě on?"

Livia jen nespokojeně mlaskla jazykem a začala pomalu přecházet sem a tam podél jejího provizorního lůžka. ,,Řekněme, že k tomu máme určité důvody, proč se o toho kluka zajímáme. Důvody, které tě ale vůbec nemusejí trápit. Takže? Copak mi o něm řekneš?"

Tmavovláska bezmocně zavrtěla hlavou. ,,Já nevím. Je to jen můj spolužák. Nejsme si tak blíz-" Uprostřed slova přiletěla ostrá facka, jež jí hlavu otočila na druhou stranu. Lizzie zalapala po dechu a ucítila, jak ji v očích štípou slzy. Na tváři jí svítil rudý otisk ruky.

,,Nelži mi," zasyčela na ni Liv a zvedla její telefon. ,,Co ty vaše zprávy, hm? Randíčka? Dokonce byl u tebe doma! A ty mi chceš tvrdit, že si nejste blízcí?!"

,,Ale my opravdu - jak jste se mi dostala do telefonu?" vzlykla Liz, která začínala mít opravdu strach.

,,Prosím tě, taková jednoduchost. To by zvládlo i děcko," odfrkla si a zamračeně se nad ni naklonila, popadajíc ji za čelist. ,,Já poslouchám, Liz Toomesová. Co mi povíš o Peterovi Starkovi? A dobře ti radím; pospěš si. Nebudu trpělivá věčně. A ty určitě nechceš, aby se něco nepěkného přihodilo tobě i tvým nejbližším."