Ďáblův učeň ✔ | ᵖᵉᵖᵖᵉʳᵒⁿʸ ˢᵖⁱᵈᵉʳˢᵒⁿ ²

21.kapitola

Tmavovlasý muž stál opřený o starý oprýskaný sloup a se zájmem sledoval bandu lidí, kteří se rozhodli pomstít Anthonymu Starkovi. Technologie jej fascinovala už odmala a jako hrdý absolvent MIT musel uznat, že byl opravdu nadšen tím, co tady dělali. Jen ho trochu znepokojovalo to, jak snadno se sem dostal a že si jej ještě nikdo nevšiml. To od nich příliš chytré nebylo.

Pomalým krokem se rozešel k nim a ruce už preventivně držel nad hlavou. Nepřišel sem jako jejich nepřítel a nerad by to schytal jednou z těch mimozemských zbraní. Byl si jistý, že to už by nerozchodil. Byl v půlce cesty, když si ho konečně všimli a okamžitě na něj namířili své zbraně. Ihned se zastavil a čekal, co se bude dít dál.

„Dávám ti pět vteřin na to, aby ses otočil a odkráčel pryč," promluvil chraplavým hlasem Adrian Toomes. Podle jeho průzkumu to byl vedoucí celé této záležitosti a právě s ním potřeboval mluvit.

„Nejsem váš nepřítel. Právě naopak, troufám si říct, že jsem váš fanoušek," promluvil s úšklebkem na tváři.

„Tak to ti dávám pět vteřin na to, abys vyklopil, co tady děláš," řekl mu se stejným úšklebkem.

„Potřeboval bych od vás menší laskavost. Když mi ji prokážete, ministr vnitra se nemusí vůbec dozvědět o tom, co tu provádíte. A věřte mi, byl by vaší prací nadšený. Je skoro až škoda, že se s ním nespojíte, ale chápu to. Taky to není můj oblíbenec," sdělil jim nonšalantně. Vždycky to byl tak trochu sebevrah. Dráždit hada bosou nohou dokázal odjakživa excelentně.

Toomes se mu vysmál do obličeje a jeho stisk na spoušti zesílil. „Proč bychom to měli dělat? Prostě tě tady zastřelím. Vyřešeno."

„Myslíte si, že jsem tak moc hloupý, abych sem přišel jen tak? Bez pojistky? To bolí, chlapi, to opravdu bolí. Nicméně, pokud odtud neodejdu v pořádku, Thaddeus Ross se o vás dozví, takže bych vám doporučil vyjít mi vstříc," obeznámil je s fakty. Nikdo na to nic neříkal a tak to bral jako jejich souhlas. „Určitě už jste slyšeli o Spider-manovi..."

„Něco málo. Další magor, co si myslí, že je hrdina," utrousil suše Toomes. Ještě neměli tu „čest" se s ním setkat.

„Jistě, jistě. Problém je, že náš pavouček zmizel z radaru a já bych potřeboval, aby vylezl ze své skrýše. Poznal jsem jej osobně a věřte mi, mimozemská technologie, která ohrožuje jeho město, jej nenechá v noci v klidu spát."

„Když ho znáš, tak v čem je problém? Prostě si ho najdi, ne?" poznamenal. Aby byl upřímný, příliš se mu do toho nechtělo. Proč by na ně měl strhávat zbytečnou pozornost? Ale pokud muž před nimi nelhal a vážně si svůj příchod sem pojistil, nic jiného mu nezbývalo. Přece jen měl rodinu.

„To by nešlo, ne, ne. Potřebuju, abyste to udělali vy a potřebuju, abyste to udělali rychle. Jen ho vylákejte, to je všechno. A hlavně se ho pokuste příliš nezranit, potřebuji ho živého a schopného akce," řekl jim poslední instrukce a otočil se na odchod. „Věřím, že jsme domluveni, pánové," dodal ještě, než úplně opustil starou budovu.

•••

Natasha si opatrně přisedla k Pepper. Ta jí věnovala pohled a nalila jí hrnek zeleného čaje, ale nic neřekla. Rudovláska věděla, že teď je to na ní. Celou noc přemýšlela o slovech jejího starého přítele. Samozřejmě, že měl pravdu! Ale ona už věci v Rusku jednou provždy skoncovala. Hned poté, co opustila Steva, se postarala, aby už Rudá místnost nikdy víc neexistovala. Skoncovala to, ale neposunula se dál. Neudělala to proto, že to bylo až moc skutečné a ona se bála. Na skutečný život vycvičená nebyla. Co když to pokazí? Co když udělá něco neodpustitelného? Co když ztratí svou rodinu?

„Omlouvám se za ten byt," šeptla s pohledem upřeným na hladinu čaje. Hrnek pevně svírala v rukou, jako by na to závisel její život.

„Kašlu na ten byt. Ten se dá nahradit, ty ne," řekla pevným hlasem a nespouštěla z ní oči.

„Myslíš, že bych dnes mohla jít do práce? Tentokrát už oficiálně? Už žádná postranní dvířka."

„Samozřejmě, že můžeš," odpověděla už jemnějším hlasem. Do očí by to rudovlásce neřekla, ale její přítelkyně vypadala hrozně. Nikdy takhle Natashu neviděla a do dnes by ani nevěřila, že ji v takovém stavu vůbec uvidí. Kůži měla bělejší než obvykle a pod očima se jí rýsovaly obří černé kruhy. Bála se zeptat, co stalo. A proto se nezeptala. Věděla, že až jí to bude Natasha chtít říct, řekne jí to.

„Přemýšlela jsem, že bych mohla jet navštívit Clinta. Chybí mi," svěřila se jí.

Pepper nevěděla, co se mezi nimi tehdy přesně stalo, ale z Tonyho vyprávění věděla, že Clintova rodina byla také Natashinou rodinou. Jeho děti ji považovaly za svou tetu stejně jako Peter.

„Zní to jako skvělý nápad," souhlasila s úsměvem. Už ji zase chtěla vidět šťastnou. „Proč za ním neodjedeš ještě dnes? A do práce můžeš oficiálně nastoupit až příští týden," navrhla a Natasha se na ni konečně podívala. A byl to opravdu vyděšený pohled.

„Přece se tam nemohu jen tak ukázat! Ne po tom všem," zamumlala, načež se napila zeleného čaje.

„Neznám Clinta tak dobře, takže nemohu předvídat jeho reakci, ale kdybychom byli na jeho místě my, byli bychom štěstí bez sebe, kdyby ses po tak dlouhé době objevila na našem prahu. Možná vám to pomůže i s Brucem. I já si od Tonyho občas potřebuju dát na pár dní pauzu, víš, jaký dokáže být," zasmála se.

„Já ho miluju, Pepper," zašeptala, jako by to bylo nějaké velké tajemství. „Považuje se za zrůdu, ale je přesný opak. Je tak laskavý a vždycky se snaží pomáhat druhým! Nezasloužím si ho." Natasha složku od Furyho sice nespálila, ale ani ji neotevřela. Byla to minulost. A ona se opravdu musí naučit žít v přítomnosti. Musí za minulostí udělat tlustou čáru.

„Tak to není, Nat. Bruce má oči jen pro tebe, to by si všiml i slepý. Jeden druhého si zasloužíte a určitě vás čeká krásný život bok po boku. Pochopí, když budeš chtít jet. Ví, že je pro tebe Clint důležitý."

„Nechci ho ztratit. Už nechci ztratit nikoho z vás."

Pepper vstala ze židle a objala rudovlásku tak, jak vždy objímala Petera, když byl smutný. Dopřála jí pocit bezpečí. Pocit lásky. „Nikoho neztratíš, Nat. Jsme rodina a tak to už navždy zůstane."