Afraid! - never /h.s.

-Dva-

Po vyjmenování těch miliónů dětí to Orel konečně zabalil a propustil nás. Takže ten miliónovej dav se vyvalil před hnízdo. To znamená,že přišla čast loučení. Lidi okolo nás svoje děti líbali a objímali,zatímco naše máti nám věnovala hodinová kázaní o slušném chování,které patřilo hlavně mě. Několikrát jsem kývla,přičemž jsem ale nevěděla,o čem to mluví. Nic nového.

,,Tak jo a Alane,ty dávej pozor na ty mladší děti! A Victorie,ty si dávej pozor na pusu,znáš se!" poslední povzbudivá slova matky,než nasedne do auta jsou doopravdy něco skvělého. Hlasitějc už řvát nemohla.

,,Chceš pomoct s taškou?" nabýdne se bratr neochotně. Změřím si ho nevěřícným pohledem a kouknu kolem sebe. Chatky jsou spíše do kopce a já mám tu tašku vážně těžkou. Z druhé strany nechci ukázat,že jsem na něm závislá. ,,Tak jo,nebo ne?" zeptá se už vztekleji. Vida,jak se chová,když matinka odjela.

,,Zvládnu to sama" ubezpečím ho. Pokrčí rameny,s nezájmem si vezme svojí tašku přes rameno a vydá se do toho kopce k chatkám. Mám chuť tu tašku hodit do rybníka,jenže je za A) rybník docela daleko a za B) ji msuím dostat nahoru,ne dolu. Jenže jak ji tam mám asi dotáhnout?

Povzdychnu si a uchopím tašku za jedno ucho,nějak extra dobře to ale nejde. Je na mě příliš těžká. Možná jsem měla říct Alovi,jenže nechci ukázat slabost. Hluboce se nadechnu a chytnu tašku jednou rukou za obě její uši. Rychle ji zvednu a popojdu s ní tak dva metry dopředu,kde ji zase položím na zem a sednu si na ní,abych si odpočinula. Takhle to ještě párkrát zopakuji.

,,Je těžká,což?" ozve se za mnou pobavený hlas. Mám nutkání se otočit a ukázat na dotyčného prostředníček,ale ovládnu se. Místo toho se postavím,načež se otočím na příčinu toho hlasu. Je to ten kluk s jeansovou bundou,jeden z praktikantů. Nechápu,že není spařenej,musí být tak sto stupňů!

,,Ne,je jako peříčko" ušklíbnu se. Jen zvedne koutky do ještě více pobaveného úsměvu,který mi už teď leze krkem. Stojí pár kroků ode mně a nmá zkřížené ruce na prsou, vypadá jako by se náramně bavil. ,,Můžeš si to zkusit vynýst do kopce,je to náramná legrace" zavrčím a znovu se ohnu k uchům tašky.

,,Já bych ti s tzím klidně pomohl" ozve se za mnou znovu,otočím se a p4ekvapeně pozvednu obočí ,,když hezky poprosíš,tak ti ji pomůžu vynýst až nahoru" nabýdne se ochotně. Oči vykulím ještě víc než předtím,takže se bojím,že mi vypadnou.

,,Takže tě mám na kolenou prosit,aby jsi mi pomohl s taškou?" ujišťuji se a on kývá ,,nestačilo by,kdybych ti nahoře poděkovala?" zeptám se.

,,Ne,poděkuješ mi nahoře,teď chci to prošení" je na něm vidět,že se jen tak tak drží,aby se nazačal smát nahlas. Blbec. ,,Jak ty se vůbec jmenuješ zlato? Nemám tě náhodou na starosti?" pousměje sese zvedlým obočím.

,,Viktorie Johnson " odpovím přes zuby ,,a ne,nemám tě za prefekta" dodám. Je však stále zaražený z mé předešlé odpovědi na jméno. ,,A tebe nemám za prefekta stoprocentně."

,,Ty jseš malá Johnson?" ušklíbne se,z hraveho tónu se stal zapšklý ,,tak to jsem mohl čekat" dodá a celou si mě změří očima. ,,Takže jsi taky celá žhavá jela na tábor,aby jsi mohla lidi poučovat o pořádku a klidu?"

,,Nejsem malá" odfrknu si. Dobře,tohle asi znělo dětinsky. ,,A ne,nejsem Alan" protočím očima,je to jako s matkou. Vypravovat mu důvod mé návštěvy nemá smysl,vypadá teď nedůvěřivě. ,,To máš fuk,já se totiž musím dostat do svojí chatky" informuji ho a sehnu se pro tašku,načež ji poponesu a rychle ji po pár krocích pustím. Jako by v tom byly cihly.

,,Tak já ti jí tam donesu,když už jsem ti to slíbil" pronese nenadšeně,snažím se něco namítnout,ale prolítající komár u mého ucha mi jasně naznačil,že se mi s tím táhnout nechce. ,,Jaký máš číslo chatky?" otočí se na mě ještě,než stihnu protestovat.