Afraid! - never /h.s.

-Dvacet jedna-

I po tom všem mi chybí Zayn..
___
Natáhnu ruce k nebi ,kde je nechám volně dotýkat se vzdáleného nebe. Modrost za nimi je ztmavuje a vytváří z nich jen obyčejné stíny ,do kterých naráží lehce pofukující vítr ,který mi čechrá i vlasy, Neposekaná tráva mi dělá příjemnou podložku na ležení a slunce ,které dosti pálí mi vytváří kapičky potu na čele. Jsem však tak moc unavená a zaneprázdněná pozorováním svých rukou ,že si je ani nejsem schopna utřít. Jen si tak ležím s nataženýma rukama a nevnímám okolí. 

,,Co si myslíš ,že následuje po smrti?" zeptám se klidným a skoro tichým hlasem ,přičemž stále pozoruji svoje ruce. Je ticho ,žádná odpověď nepřichází. 

,,Nevím ,smrtí jsem si neprošel. Prostě tma ,ticho a klid" odpoví mi můj společník. Někde vedle mě zašumí tráva. ,,Ale opravdu si to nedokážu představit ,prostě je to pro někoho zasloužilý odpočinek ,trest ,nebo jen shoda náhod. Jak by jsi ty definovala smrt? Nebo spíše co je po ní?" padne otázka pro změnu mě. Zamyslím se než odpovím a i tak váhám. 

,,Já si nemyslím ,že se člověk znovu narodí. Určitě je dlouho ticho ,klid a možná i bolest. To ale podle toho ,za jakých okolností zemřeš ,samozřejmě. Je to těžký prostě. Nejspíš potom půjdeš někam za světlem ,kde si prolítneš svůj život ,jako by jsi se koukal na film. Potom se podíváš na ty ,kdo zůstali na světě. Tvoje rodiče ,děti ,přátelé a příbuzní. Dál už ale nevím ,myslím že potom už nic."

,,To je zajímavý" dvě silnější ruce se objeví vedle těch mých. ,,Ale pořád jsou to jen dohady ,přesně to vědět nemůžeš" natočím se doleva a spatřím dvě oříškově hnědé oči ,jak se koukají k nebi na naše ruce. Vypadá zamyšleně a uvolněně. 

,,To ano ,ale co jiného nám živým zbývá jiného ,než se o tom jen domýšlet?" namítnu a vzápětí se jeho hlava natočí k té mé. Dělí nás tak dva centimetry ,takže cítím jeho teplý dech ve tvářích. ,,Škoda že nám to mrtví nikdy neřeknou ,zrovna tohle by mě zajímalo" ušklíbnu se a vyšvihnu se do sedu. 

,,Já jsem rád ,že všichni zemřelí odpočívám. Přeji jim to" Zayn zůstává nadále ležet. ,,Zombie by nebyl dobrý nápad" smích protne ticho ,které rušilo jen šumění větru. 

,,Takhle jsem to přece nemyslela" řeknu ostřejším hlasem ,protočím očima a skloním se nad něj. ,,Myslela jsem jako duchové ,nebo jen jako malá návštěva těch ,co žijí. Utěšit ty ,co truchlí" vysvětlím. 

,,Vicky jako promiň ,ale zombie je lepší možnost" zabublá smíchy. Nekomentuju to ,je mi jasné ,že chce pozornost odvést jiným směrem. Využiji chvilku nepozornosti a sednu si mu obkročmo na břicho. Vypadá překvapeně ,ale neváhá a chytne mi boky. 

,,Zemřel ti někdo Zayne?" moje vlasy mi spadají podél obličeje skoro až k jeho snědé tváři. Oči mám zapíchnuté hluboko v těch jeho ,skoro nemrkám. Vypadá že váhá nad odpovědí ,jestli vyřknout lež ,nebo jít s pravdou na povrch. Mísí se v něm emoce a já se jen v tichu modlím ,aby mi řekl pravdu. 

,,Táta ,když mi bylo asi pět let. Vím ale ,že se má teď už o dost lépe než když byl na živu. Pro něj je to lepší i když mi chybí. Ale co nadělám?" posmutněle se uchechtne. ,,Je to prostě život a já jsem s tím už dlouho smířený. A mezi námi? Nechci aby se za mnou přišel podívat. Už jsem se s ním rozloučil a kdybych ho po tolika letech znovu viděl ,už bych ho nenechal odejít. Musel bych samozřejmě ,ale byla by to další a nejspíše i větší bolest." Nastane ticho ,kdy Zayn sklopí pohled do trávy vedle nás. Má skelný pohled a rozpraskané rty ,na kterých mi pohled zůstane nejdéle. 

,,To je mi líto Zee" zašeptám a skloním se ,abych ho políbila. Je to nejspíš jen jako útěcha ,nebo snad poděkování ,že mi to řekl. Nevím ale vychutnávám si to. Navíc jsem to udělala já ze své vlastní vůle ,on se na mě nevrhnul jako Harry v té uličce. Tohle bylo protože jsem chtěla já sama. Zayn to samozřejmě nečekal ale i přesto mi polibky oplácí a ne to ne zrovna málo. Užívá si to a doslova cítím ,jak se mu to líbí. Jak to chce. Zůstaneme ale jen u líbání ,v tom mám jasno.