Afraid! - never /h.s.

- Třicet osm 1/3-

Holky? Napište mi prosím odkud jste, klidně jen kraj, do komentáře. Děkuju♥
Zayn zpět na scéně :3

V I C T O R I E :

,,Překvapil jsi mě" zamumlám mu do mikiny. Slyším jak se usměje ta lehce mě od sebe odtáhne přesně jako to dělával Harry. Na tváři měl velký vřely úsměv, který mi tolik chyběl. Jeho kaštanově hnědé oči i přes tmu povzbudivě zářili. 

,,O to mi šlo, čekal jsem na tebe chvíli, viděl jsem tě utíkat od jezera, byla jsi tam s klukama" najednou jeho úsměv povadne ,,jenže jsi skoro utekla když se přiblížil Styles" zamrazí mě. Jen pokrčím rameny a usměji se. 

,,No jo no, jsme se nepohodli a nebavíme se, což vlastně ani není novinka" mávnu rukou a tou druhou ho chytím za tu jeho. ,,Co ty?" zeptám se ho abych zahnala tohle ošemetné téma a táhnu ho do chatky, kde se potkáme s Kate. Ta nás  s překvapeným pohledem pozdraví.

,,Ahoj, co vy dva tady?" položí nám otázku, mezitím co jí její malý dotykový telefon osvětluje velkou část světlého obličeje. Vypne ho a posadí se na posteli. ,,Ráno tě tady hledal brácha a chtěl s tebou nutně mluvit" řekne jen mě. Její pohled je zvláštní a nepříjemný, proto uhnu a zavřu dveře. Zayna zatáhnu na mojí postel, kam oba se žuchnutím usedneme.

,,Na to jsem se tě vlastně taky chtěl zeptat, protože Alan přišel totálně nasranej, že jsi nebyla na snídani a že tě nenašel ani na chatce" cítím an sobě dva páry očí. 

,,Byla jsem se projít, provětrat si hlavu" pokrčím rameny. Oba dva mají obočí skoro ve vlasech, povzdechnu si. 

,,Sama?" nechápe Kate ,,kde?"

,,Přijde ti, že máš tady v táboře vzduchu dost? Navíc máš jasně zakázáno vycházet z tábora" zamračí se Zee. Dám mu ruku na hrudník, což je opravdu zvláštní gesto. Je vidět, že ho to překvapí, ale uklidní svůj hlasitý tlukot srdce který díky spojení slyším. Kate se zvedne z postele a podívá se na nás naštvaným pohledem. 

,,Můžete mi říct, co se to s vámi všemi sakra děje?" vykřikne. ,,Od začátku tohohle tábora jste všichni úplně zešíleli. Nevím jestli je to tím, že jsi přijela ty Vicky, nebo něčím jiným, ale je úplně všechno na nic" zatahá se za vlasy a ztěžka vydechne. To dělá i Harry. 

,,Kate klid, myslím že to přeháníš.." zavrtí Zayn hlavou a chce pokračovat, ale já ho přeruším.

,,Nevím, jaké to tu bylo předtím, než jsme přijela, ale i tak si myslím, že má Kate pravdu" mluvím především k Zaynovi. ,,Uvažuji o tom celý den a myslím, že by byl dobrý nápad, abych z Koloráda odjela."

H A R R Y :

Je něco po osmý hodině ranní a já místo toho, abych pomáhal v táboře procházím úplně sám les. Už to tam prostě nemůžu vydržet, ani se Sony, ani s nikým jiným. Mám ponorku, všichni mi lezou na nervy a z představy, že dnes přijde na návštěvu sousední tábor se asi zblázním. 

Tábor je plný lidí, takže je opravdu hodně těžký najít místo, kde si můžete sednout a prostě vypnout. Všechny myšlenky, ať už špatné nebo dobré prostě vypustit. Právě proto mi les hned za táborem přišel jako nejlepší řešení. Omluvil jsem se u Orla, že potřebuji něco zařídit nutně ve městě a autem jsem jel kus po dálnici celou dobu podél lesa až k odpočívadlu, kde jsem auto nechal. 

Celý les znám i přes jeho velikost úplně nazpaměť, po tolika letech co sem jezdím jsem ho prošel snad milionkrát.

 Ruce mám zabořené hluboko v kapsách mojí oblíbené černé mikině, krok mám pomalý. Cítím se najednou strašně v pohodě. Uvolněně a bezstarostně. Zatřepu hlavou a povzdechnu si, musím ještě vyřešit Sony. Nevím totiž, jestli je to pořád to, co chci. Nechci o ní přemýšlet jako o věci, jenže jsem prostě na sobě začal zpozorovávat změny. V chování, myšlení i  cítění.