Afraid! - never /h.s.

- Třicet čtyři -

Jsem nervózní, když scházím schody v Hnízdě. Jako bych si odpočítávala minuty do smrti. Nevím, proč jsem najednou tak vystrašená. Je to přeje jen moje matka. Matka, se kterou jsem se neviděla týden a půl. Neříkám, že mi chyběla. Ale klidně bych ji neviděla déle. 

,,Bude to v pohodě" stiskne mi Harry ruku a věnuje mi lehký úsměv. Úplně jako by věděl, že mě něco trápí. Překvapeně zvednu obočí a on mrkne, čemuž se zasměji. ,,Nebudou tady snad dlouho, byl by to trest i pro mě" protočí očima a pustí mě, načež seskáče pár posledních schodů a rozejde se dveřmi ven z Hnízda. projde přitom okolo mých rodičů. 

Máma má ruce podél těla, v pravé drží nějakou brožurku a právě upřeně pozoruje Alana, který o něčem povídá tátovi. Blonďaté vlasy má sepnuté skřipcem, růžovou halenku má navlhlou od deště co zuří venku. Vypadá jako vždycky, upnutě. Jako nějaká stará a nerudná učitelka matematiky. Chybí jen brýle na nos.

Táta v khaki kalhotách vypadá naopak uvolněně, zrovna se směje, když k nim přicházím. Zamává mi na dálku a já jen na pozdrav kývnu. Alan se otočí, tak že ho naši nevidí a propíchne mě pohledem. Mě však zajímá jen matka, která si mě prohlídne od hlavy až k patě. Schválně, co se jí na mém oblečení nezdá tentokrát. Že by tričko s potiskem? 

,,Ahoj rodino" prohodím, když se postavím vedle bratra. ,,To už jste tady?"

,,Už?" zeptá se máma. ,,Proč jsi byla nahoře a ještě k tomu tak dlouhou dobu?" je zvědavá už od přírody. Spíš vlezlá, abych byla přesnější. 

,,Prostě jsem se tam byla podívat" usměji se křečovitě a snažím se nebýt protivná. Prostě to s nimi chvilku vydržím. To mě přeci nezabije..doufám. Přemýšlím, jestli byla taková vždycky, tak přísná a někdy skoro bezcitná. Jo, vím že by někdo namítl: "ale ona to s vámi myslí dobře". Jenže jí chybí takový to, že víte, že právě u ní najdete útěchu a mateřskou něhu. Rady a vtipné nápady. 

,,Takhle si přece nebudeme kazit návštěvu, ne?" zasáhne táta do naší slovní kopaný. ,,Radši nám zlato pověz, jak se ti tu líbí? Al říkal, že jsi poslušná a dokonce vyhráváš soutěže." Jen kývnu a v duchu poděkuji bratrovi, i přesto že vím, že ve skutečnosti si tohle nemyslí a nejradši by mě utopil v rybníku za Hnízdem. 

,,To je slušné, nečekala jsem, že by jsi byla schopna se přizpůsobit" urovná si halenku matka. 

,,Jo, je to tu překvapivě fajn. Myslela jsem, že mě po týdnu pošlou domu a hleďme, já se snad těším na další den. Nevím sama, čím to je, ale baví mě to. Možná je to lidmi" pohledem sklouznu do rohu místnosti, kde stojí Zayn. Sleduje mě s podivným zájmem, až mi z toho po zádě přejede mráz. 

,,To máme radost!" znovu se tak mile usměje táta a obepne si palcem a ukazováčkem zápěstí na druhé ruce. Přesně, jak to dělám já, když nevím, co s rukama. Sama pro sebe se ušklíbnu, když si uvědomím, jak musí být jasný, kdo po kom v naší rodině jsme. 

,,Jo, je pravda, že chvilkami jsem jí měl chuť poslat po lodi zase hezky zpátky a že skončila na marodce už..umh, dvakrát?" natočí na mě hlavu Alan. Mám nutkání ho kopnout, idiota. Vůbec jsem to nechtěla před nimi vytahovat. Sakra práce. 

,,Jak jako na marodce? Victorie Johnson, co jsi to vyváděla? Prala jsi se?" potlačím protočení očí a radši jí klidně odpovím. 

,,Je to jen kvůli tomu vedru co tu první týden bylo. Pak moc nestíhám jíst, kvůli pestrému rozvrhu her, ale nikdy to nebylo nic přehnaného. Nic vážného, opravdu" snažím se, aby můj hlas zněl přesvědčivě. Matka jen hlasitě vydechne nosem.