Forbidden Forest |BTS FF|

✿34✿

Hoseok pomalu otevřel oči a k vlastnímu údivu ležel na palouku, uprostřed kterého se majestátně tyčil největší posvátný strom. Působil, že je ještě ohromnější, než když ho viděl naposledy, jeho listy ani v tuto roční dobu neopouštěly větve a šuměly v lehkém větru. Hoseokovi ono tiché šumění znělo jako sbor šeptajících hlasů, které ho zvaly k sobě.
 
Nad jeho hlavou zářily hvězdy, všechna souhvězdí spolu se zářivým bílým úplňkem na něj z oblohy shlížela, i když si moc dobře pamatoval, že naposledy, když byl při vědomí, svítilo slunce skrz dešťové mraky. I přes to cítil, že takhle je to správně.
 
Levou rukou si promnul bolavé čelo a zhluboka se nadechl. Potom spustil obě ruce a zatnul je v pěst. Ucítil, že něco drží v pravé dlani. Zvědavě se podíval na svou pravou ruku.
 
Držel malý, dřevěný klíček, propletený zlatými nitkami. Zajíkl se, když prostorovým viděním zahlédl, jak se strom hýbe. Nejistě se postavil na vratké nohy, udělal krok vpřed a došlápl mezi pár kamenů, na nichž se zlatě rozzářily prastaré runy, které Hobi stále nedokázal přečíst.
 
Hoseok kolem sebe zaslechl znovu šeptat vítr, skoro by přísahal, že slyší nějaká slova. Polkl, když mezi nimi zaslechl stejné oslovení, kterým ho označoval Seojoon, ale nemyslel si, že se mu to jen zdálo. Udělal další čtyři kroky a ocitl se mezi druhým párem kamenů, na kterých se taktéž rozzářila slova napsaná ve starém písmu. Nyní mu ono zvláštní písmo přišlo podivně známé, i když jistě věděl, že ho nikdy neznal.
 
Pomalým krokem se dostal až ke kmeni obrovského stromu. Všude po tmavé kůře viděl zlaté nitky, které spojovaly body a vlévaly se do vyrytých znaků v kůře. Runy dokázal přečíst, nevěděl však, co ta slova znamenají. Rozhlédl se a naposledy se podíval po šumící trávě a svítících světluškách v ní. Na všech kamenech zlatě zářila slova, která mu najednou dávala dohromady smysl, a on se zhluboka nadechl. Pochopil, co má udělat, proto se s hlubokým nádechem otočil ke kmeni a lehce se usmál. Cítil se, jako by za ním stál Namjoon a jeho velká dlaň ho hladila po zádech. Jako by poblíž jeho pravice stál Yoongi s nataženým lukem, po levici zas Jungkook s tasenými noži, nad jeho hlavou hlídal Jang a opodál stál Seojoon a sledoval každý jeho krok.
 
S příjemným pocitem bezpečí vyšel tři dřevěné schody, které pro něj strom vytvořil. Několik malých větviček se přímo před jeho zrakem zapletlo do sebe a společně vytvořily zámek. Hobi se podíval na malý klíček a hned na to ho nejistě zastrčil do zámku.
 
Pasoval.
 
Otočil jím a uslyšel cvaknutí. Následně musel rychle zavřít oči a skrčit se, protože ho téměř oslepila zář a do jeho těla se pustil prudký vítr.
 
~
 
Odvážil se oči otevřít až tehdy, kdy do něj přestal ze všech stran narážet vítr. Sundal si z očí dlaň a málem omdlel údivem.
 
Již nestál před obrovským stromem, ale na nádherném místě, které by někdo nejspíš nazval jako ráj. Pod jeho holými chodidly se vlnila čerstvě zelená tráva, kolem něj voněly různorodé květiny a v dáli slyšel šumění vody. Podíval se před sebe a uviděl měsíc, jak vychází zpoza nekonečného tmavého moře. U dlouhého mola viděl také velikou loď z tmavého dřeva, s velmi silným stěžněm a různobarevnými plachtami, která se houpala na klidných vlnách.
 
Ohlédl se za sebe a spatřil západ slunce za nekonečnou plochou dlouhé trávy. Možná, že tam vzadu byly i hory, nebyl si jistý, co vlastně vidí.
 
Hoseok přešlápl z jedné nohy na druhou a zadíval se před sebe. Uviděl před sebou sedět ženu. Již na první pohled mu připadala zvláštní, čemuž se nedalo divit. Už jen její tmavá pleť v kontrastu se zářivě bílými vlasy ho udivily.
 
Žena otevřela oči modré jako pomněnky a její plné rty se roztáhly do milého úsměvu, skoro, jako by se matka usmívala na své dítě. Vypadala, že má z jeho příchodu radost.
 
„Vítej, Hope," vydechla se stále stejným úsměvem a pokynula mladému muži, aby se posadil k ní. Hobi její tichou nabídku přijal a opatrně se posadil kousek od ní, překvapen, že zná tuto jeho přezdívku. Nikdy neviděl podobného člověka, jako byla ona, to si byl naprosto jistý.
 
„Kdo jste?" zvládl kuňknout Hoseok a překřížil si nohy, aby se mu sedělo pohodlněji. Žena se přisunula trošku blíž k němu a s neskrývaným zaujetím si ho prohlížela.
 
„Jsem Převozník, který zkrotil vlny galaxií a propojil oceány všech světů. Za mnou je má loď, jediná svého druhu. Převážím duše do jiných světů. Když dostanu správné rozkazy, mohu převézt duše i s tělem," řekla bělovláska a Hobimu se překvapeně otevřela ústa. Zpracovával její slova dobrých deset sekund, než se konečně vzpamatoval.
 
„A- kde to jsme?" Hobi se znovu nervózně rozhlédl. To místo bylo tak moc klidné, že v něm skoro vyvolávalo obavy. Převoznice mu položila ruku s dlouhými prsty na tvář, kterou lehce pohladila, aby se uklidnil. Povedlo se jí ho uklidnit téměř ihned a Hobi se zadíval do jejích moudrých očí.
 
„Měla bych ti vše vysvětlit, že, Hope?" ještě jednou palcem pohladila Hoseokovu tvář. Černovlásek se tváří opřel do jejího jemného doteku, načež lehce přikývl. Chtěl vědět, kde jsou a co je čeká.
 
„Právě teď jsme… na místě, kam chodí duše, jež je potřeba převézt do jiného světa. Když někdo zemře, dostane novou podobu a je spolu se spoustou dalších převezen do jiného světa. S tebou je to jiné, ty jsi otevřel bránu, abys mohl poslat do jiných světů stále žijící stvoření. Jistě víš, že jsi klíč. A že před dlouhou dobou byla brána otevřena a vpustila do vašeho - a nejen do toho vašeho - světa cizí bytosti. Muž, který byl klíčem před tebou, byl krutý, nemilosrdný a byl zaslepen touhou vyhrát válku v jednom jediném světě, až kvůli tomu na dlouhá staletí poskvrnil spoustu jiných. Seděl zde se mnou, jako ty právě teď, ale neposlouchal varování ani mé povídání. Řekl mi jen, ať mu z nejhrůznějších světů přivedu nejmocnější bytosti, které budou schopné vyhrát jeho válku. Odmítla jsem, ale mé tělo se nemůže vzepřít příkazům klíče.
 
Hope v jednom jazyku z jiného světa znamená naděje. Důvod, proč ti jeden z tvorů z jiného světa tu přezdívku dal, je, že jsi naděje k jejich navrácení zpět domů. Ovšem na to, abys je všechny mohl vrátit zpět, musel bys mít opravdu velkou sílu," bělovláska se na chvíli odmlčela a než Hobi stihl říct jen půlku slova, pokračovala.
 
„Lidé jako ty mohou přenést duše do jiných světů i s jejich tělem. Velikost moci klíče je závislá na několika věcech. Třeba kolik světů dokáže otevřít, na jak dlouho dokáže bránu otevřít nebo jaké světy může otevřít-" 
 
„A jak velkou moc mám já?" vyhrkl Hobi. Od samého začátku, kdy se dozvěděl, že otevřel bránu, ho napadlo hned několik věcí a jedna z nich byla, že by kluky vrátil zpět domů. A nejen je. Byl však nesvůj z toho, že měl rozhodovat za ostatní lidi a tvory.
 
Hobi se omluvil, za svoje přerušení, bělovláska jen s úsměvem zavrtěla hlavou, že se nic neděje a zadívala se mu do očí. Chvíli vypadala, jako kdyby něco četla a následně si skousla ret.
 
„Tvá moc je v jistých směrech velká, ale v jiných malá. Všechno zkrátka musí být v rovnováze. Bránu můžeš otevřít jen na dvanáct hodin, ale můžeš poslat kohokoliv do jakéhokoliv světa. Zároveň nikdo nemůže projít bez tvého vědomí. Tudíž nemohou jen tak probíhat náhodní tvorové bránou do jakého jen chtějí světa, jako tomu bylo v minulosti. Všechny bytosti, které jsou v jiném světě, než v jakém mají být, jsou teď v jakémsi spánku, jelikož je jednoduše můžeš poslat pryč. Ale má to jeden háček, Hope," žena se odmlčela a položila svou ruku na tu Hoseokovu. Hobi se zadíval na jejich ruce a ačkoliv měl trochu strach z toho háčku, musel se pousmát nad tím hezkým kontrastem jeho a jejího odstínu pleti. Musel uznat, že byla tou nejkrásnější ženou, kterou kdy viděl.
 
„Tím háčkem je, že můžeš otevřít jen tři další světy."
 
Hoseok na ní maličko vykulil oči. ‚Jen tři?‘ divil se ve svojí hlavě a musel si pořádně zanadávat. Světů muselo být o moc víc. Vždyť jen v tom jeho se nacházelo až moc cizích bytostí a on mohl otevřít jen tři světy. To rozhodně nemohlo stačit na to, aby je všechny vrátil domů. Nelíbilo se mu to.
 
„To je… málo. Jak mám rozhodnout, které bytosti poslat zpátky, a které tu nechat?" vydechl Hobi a promnul si rukou obličej. Tohle byla opravdu těžká volba.
 
„Chápu, že ti to přijde málo. Jen ve vašem světě jsou bytosti z šestnácti dalších. To je velké množství," vzdychla žena a zhluboka se nadechla. „Bylo štěstí, že se váš svět pod náporem cizích bytostí nezhroutil…“
 
Hobi chvíli mlčel. Divil se, že mu z toho všeho už nejde hlava kolem. Na jednu stranu mohl poslat Joona, Yoongiho, Kooka a Seojoona domů. Na druhou stranu ale ani netušil, jestli chtějí pryč. A jestli on chce přijít o Namjoona. Snažil se, opravdu se snažil nebýt sobecký, ale nedokázal pomyslet na to, že by Namjoona poslal pryč. Staral se celé roky o les, pomáhal mu a on si nedokázal představit, že by tohoto ochránce sebral. Navíc si nedokázal představit, že by byl navždy bez něj, když mezi nimi vykvétal krásný vztah a bylo mu s ním tak dobře. Bylo to od něj nejspíš naprosto hloupé. Zároveň se ale dost sblížil s Jungkookem a Yoongiho pomalu ale jistě taky opouštěla jeho opatrná a nepřátelská stránka. Dokonce se na Hoseoka i častěji usmál a bylo na něm vidět, že už se ho nechce při první příležitosti zbavit.
 
Černovlásek zavřel oči, aby se mu lépe přemýšlelo. Nad sebou uviděl několik hvězd a na chvíli se pozastavil nad tím, jak se nad ním obloha tak zvláštně půlila. Zavrtěl hlavou, aby přemýšlel nad tím důležitějším. A nakonec ho něco napadlo.
 
„Můžu se zeptat? Jací nejnebezpečnější tvorové se dostali do mého světa? Anebo z jakého světa je tu nejvíc bytostí?" zeptal se. Když už měl nějak začít, chtěl to aspoň udělat pořádně. A začít od těch nejnebezpečnějších a od těch, kterých je tu nejvíc, mu přišlo jako dobrý nápad.

„Nejnebezpečnější tvorové jsou nejspíš ti, kterým se v jejich světě říkalo pericula. Jsou ze světa, ze kterého celkově uteklo nejvíc tvorů. Mezi námi převozníky se mu říká padlý, nebo temný svět. Zničily ho inteligentní bytosti, které ho měly chránit a tím zničily i samy sebe," převoznice se tvářila dost neurčitě a tak se Hoseok rozhodl, že se nebude ptát dál. Nejspíš to stejně nebylo moc hezké poslouchání. Rozhodl se, že otevře temný svět a pošle jim tam zpět bytosti, které tam patří, a že žádné nepustí do jeho ani jiného světa.
 
„S těmi tvory jsi se dokonce i setkal. Tedy s jedním trochu zakrslým," Hoseok na ženu nechápavě otočil hlavu. Ona si jeho pohledu všimla a pokračovala: „Dvakrát tě napadl. Je to to černé zvíře, díky jehož krvi se ti povedlo otevřít bránu."
 
Hobi přikývl, myslel si, že jeho otevření brány mělo něco společného s tím zvířetem. Rozhodl se, že je rozhodně pošle pryč. Když tedy byl ten obrovský tvor zakrslý jedinec, radši ani nechtěl potkat normálně, nedej bože abnormálně velkého jedince.
 
„Mohu otevřít ještě dva světy. Můžete prosím pokračovat s těmi nejnebezpečnějšími tvory?" Hobi se na ni pousmál. Nemohl se dočkat, až to skončí. 
 
„Je to… vlastně hmyz. Jsou to maličcí broučci, co mají v oblibě lézt lidem do hlavy a pomotat jim celkové myšlení. Lidé dělají věci, co by normálně nedělali. Vraždí, znásilňují a dělají všechna různá zvěrstva, která vy lidé trestáte. Následkem jejich pobytu v lidské hlavě bývá smrt. Ti brouci patří do jednoho velmi zvláštního světa," povídala převoznice.
 
Černovlasý mladík přikývl a v hlavě si zaškrtl další svět, který otevře. Teď už mu zbýval jen jeden poslední. Pohledem převoznici vyzval, aby navrhla další.
 
„Jako poslední bych ti nejspíš poradila… chyméry. Jsou to míšenci lva, kozy a draka. Žijí v bažinách a močálech, kam se většinou lidé neodváží, proto jsi o nich nejspíš nikdy neslyšel. Z jejich světa sem prchlo taky dalších pár stvoření, dělají v tom vašem nepořádek," kývla si sama pro sebe a čekala, co na to řekne Hoseok. Ten v tu chvíli přemýšlel ještě nad jednou věcí.
 
„Do jakého světa patří tvorové, jako jsou moji přátelé?" kuňkl po chvíli Hobi. Převoznice se lehounce pousmála a pohladila palcem hřbet Hoseokovy ruky. 
 
„Říká se jim hybridi. Nepatří ani do jednoho ze světů, které jsem zde jmenovala. A navíc ty je ani nechceš poslat pryč, nemám pravdu?" Hoseokovi zrůžověly tváře, ale nechtěl lhát, a tak jen zavrtěl hlavou. Nechtěl je poslat pryč, Jungkooka a Yoongiho začínal brát jako svoje přátele a navíc si byl víc než jistý, že se do Joona zamiloval. Cítil se s ním tak, jako s nikým před tím. Zbožňoval jeho polibky a objetí a to, jak se smál. Rozhodně s ním chtěl strávit víc času.
 
„Láska není hřích, Hope. Další klíč možná bude schopný poslat domů i je. A to už tě nebude muset trápit," bělovlasá žena celou dobu sledovala Hoseoka, který se lehce červenal. Poznala, co za cit chová k jednomu z hybridů.
 
„Ne, nebude… rozhodl jsem se. Otevřu ty tři světy, do kterých patří chyméry, pericula a ti brouci. Pošlu tam všechny bytosti, co sem nepatří a žádné, co by nepatřily sem, nepustím," oznámil pevným hlasem Hobi. Převoznice se postavila a s Hoseokem po boku se vydala směrem ke své lodi.
 
„Máš ještě nějaké otázky? Nebo můžeme začít?" zeptala se.
 
„Ještě se zeptám. Klíč se znovu narodí v mém světě? Nebo tentokrát v jiném?" otázal se s pohledem na bělovlásku. Nebyl si jistý, jestli to bude vědět, ale zajímalo ho to.
 
„Nejspíš ve tvém. Klíč se vždy rodí ve světě, kde je zrovna posvátný strom, nebo jinak, brána. Onen strom ve vašem světě roste už dlouhá staletí, proto hádám, že se to ani nyní nezmění. Jakmile ho ale někdo pokácí, vyroste zas v jiném světě a tam se narodí klíč," vysvětlila mu žena a hned na to se oba nalodili.
 
„To je už asi všechno, na co bych se chtěl zeptat," kuňkl Hobi a zadíval se k západu slunce. Žena, která byla téměř o hlavu menší, než on, mu položila ruku na rameno a on viděl, jak se na její lodi jeden za druhým objevují spící tvorové. Působili klidně, jako by snili o domově, do kterého je Hoseok chtěl navrátit.
 
Bylo na čase vyrazit.

-

Tak... Hobi otevřel bránu, hehe. Btw, tohle je úplně nejdelší díl z celého příběhu.

Co říkáte na Dynamite? Já už to slyšela tak desetkrát a strašně se mi líbí :33

Těším se na vás příště! ^-^

Berrivie~