Forbidden Forest |BTS FF|

✿19✿

Hoseok se udiveně díval na Seojoona. Myslel svými slovy, že u sebe má někde ten klíč, nebo snad on sám má být tím klíčem? Co to pro něj vůbec znamenalo? V hlavě měl úplně vybíleno. O tom, že existují i jiné světy se dozvěděl sotva před několika dny. A teď je součástí toho všeho? ‚Cože?!' vykřikl ve své hlavě.
 
„Hoseoku?" Seojoon luskl Hobimu před obličejem a ten na něj s trhnutím zvedl hlavu.
 
„Jak... jako klíč? Jak jsi to vůbec poznal?" vykoktal Hoseok a stále se díval na Seojoona se zmatením v očích.
 
„Brána má klíč, který jí otevře. Ale tadyta je jiná, protože nepotřebuje klíč z kovu, ale klíč živý. Klíče jsou všechny jinak mocné, ale to je asi vše, co ti řeknu. Ty ses narodil v roce, kdy se měl podle výpočtů klíč narodit. Nevím, co přesně na tobě tím klíčem je, ale jsi to zkrátka ty. Víš, my... ti kteří sem nepatří, to poznáme, pokud víme, co hledat. To je ten důvod, proč není bezpečný, abys byl mezi lidmi," starší muž se postavil a znovu šel něco hrabat v truhle ve vedlejší místnosti. Po chvilce se vrátil s kusem papíru a něčím na psaní. Když si všiml Hoseokova nechápavého pohledu, začal s dalším vysvětlováním.
 
„Na tomhle světě je mnoho bytostí s nečistými úmysly. Pokud by ses jim dostal do rukou, bůh ví, jak bys dopadl. Navíc, když začnou cítit i obyčejní lidé, že s tebou je něco v nepořádku. A to začne brzy. Někteří se možná budou chtít dostat do lepších světů. Ale jiní... možná tu bude někdo, jako byl ten muž před sedmi sty lety. Někdo, kdo díky tobě bude chtít přivést síly z jiných světů," Seojoon se zašklebil, jako kdyby sáhl na něco doopravdy slizkého a nechutného. Hobi se zatvářil stejně jako starší muž, ale nic mu na to neřekl, protože mu mozek pracoval na plné obrátky.
 
„Věřím, že to bys nechtěl. Bylo by asi dobré, kdybychom nezjišťovali, jak ten klíč funguje. A... nejspíš bys už měl jít a nejlépe se co nejdřív seber a uteč zase do lesa. Hlavně měj oči otevřené. Zvlášť, když nemusíš hlídat jenom sebe," upozornil ho Seojoon a sklonil se ke kusu papíru. Hobi se nezajímal o to, co starší muž celou dobu vyváděl, raději se kvapně zvedl, lehce se uklonil, a rychlým krokem odešel.
 
~
 
Byl to týden od toho, co se Seojoon Hoseokovi představil. Hobimu stále v hlavě zněla jeho slova. Dokonce si znovu opakoval legendy a příběh o válce s temnými tvory, aby případně našel nějakou spojitost. A to zejména na půdě. Tam zřídil menší útočiště pro ohnivého plaza, se kterým všechno pečlivě prodiskutoval. I přes to, že mu dráček neodpovídal, ani mu nejspíš nerozuměl, to byl skvělý posluchač. Většinou na něj sice jen hloupě zíral, a když mu jednou všechno Hobi šeptem líčil, k jeho úleku si dokonce olíznul oko.
 
Jimin byl, naproti Hoseokově nevšední a tiché náladě, dost usměvavý a plný energie. Chodíval za Taem víckrát, než bylo zdrávo. Hobi si občas dával pozor za něj, aby je dva náhodou něco neprozradilo. Možná, že do sebe byli zakoukaní, ale to jim nedávalo důvod, aby je někdo mohl odhalit a naprášit. Přece jenom byly vztahy mezi stejným pohlavím obrovské tabu.
 
A Jin? Ten byl jako jediný stejný jako dřív. Vyprávěl svoje vtipy, rozesmával Jimina, Wooyounga i Hoseoka, ale hlavně byl stejně starostlivý, jako před měsícem. Hoseokovi se ani nechtělo věřit, kolik věcí se zde změnilo. Možná, že se nezměnilo nic a Hoseok nyní na dost věcí pohlížel jinak. To bylo nejspíš ono.
 
Venku začínala být větší a větší zima, čemuž se nebylo co divit, když už byla polovina října pryč. Hoseok se proto začal oblékat do teplejšího oblečení, aby mu nebylo chladno. Vždycky, když se oblékal, musel myslet na Namjoona a jestli má vysoký hnědovlásek co na sebe. Nakonec se vždycky utnul s tím, že dost zim už v lese přežil, tak si s tím nemusí lámat hlavu.
 
Hoseok se vracel z tržiště s košem plným různých koupených věcí na zimu. Dráček, kterému z vlastního rozmaru začal říkat Jang, si poletoval kolem něj a zřejmě mu byla změna teplot úplně lhostejná. Nejspíš ji ani necítil, vzhledem k ohni v jeho nitru. I přes to se poslední dobou schovával v Hoseokově oblečení, jen aby byl se svým černovlasým člověkem a možná i aby ho trochu zahřál. Zkrátka už si na něj zvyknul. A Hobi na něj.
 
~
 
Jimin byl i s Taem na návsi. Oba si dávali pozor, aby nebyli moc nápadní, ale stejně jim to nebylo zapotřebí. Všude kolem se totiž nacházelo jen pár pouličních koček, oni dva a občasně někdo prošel. Sice na sobě nemohli být nalepení, ale mohli být spolu. A to pro ně momentálně bylo hlavní.
 
„Tae?" ozval se Jimin po chvilce ticha.
 
„Ano?" Tae se na Jimina usmál. Nejradši by ho obejmul kolem pasu a dal mu pusu na spánek, ale to si jaksi nemohl dovolit.
 
„Já jenom... nepřijde ti teď Hoseok nějaký divný? Včera jsem ho slyšel, jak si na půdě povídá sám se sebou. A celkově je teď takový tišší," Jimin si pro sebe zavrtěl hlavou. Hoseok měl stále svůj úsměv, svůj humor a všechno se zdálo stejné jako dřív. Ale něco na něm bylo přece jenom jinak.
 
„Možná. Já jsem s ním asi nemluvil tolikrát, jako ty. Ale pravda... chodit na půdu, jen aby mohl mluvit sám se sebou?" pronesl Tae zamyšleně. Jimin se zadíval na červánky na obloze. Nechápal, co se s tím Hoseokem v lese stalo. Min se prudčeji nadechl, když mu konečně svitlo. Vždyť byl v lese a přece by se nevrátil, když by měl zmrzačenou nohu a nikoho by v lese nepotkal.
 
„Jiminie?"
 
„Asi už vím, jak zjistit, co se s Hoseokem stalo. Zítra se ho zkusím zeptat. Dnes už ne. Už je pozdě," Jimin se rozhlédl, a když zjistil, že jsou sami, vlepil Taemu rychlý polibek na tvář. Oběma zrůžověla líčka. Poté si popřáli dobrou noc a oba se vydali domů.
 
Jimin šel potemnělou vesnicí. Přemýšlel, jak se co nejšetrněji zeptat Hoseoka na jeho pobyt v lese. Říkal si, že by bylo lepší přibrat i Dawon. Ta toho přece jenom mohla vědět víc než on, a i kdyby ne, minimálně si zasloužila vědět o tom, jak Hoseok přežil celý dlouhý měsíc v zapovězeném lese.

-

Berrivie~