Forbidden Forest |BTS FF|

✿25✿

Hoseok seděl v sedle krásného vraného koně, který si klidným krokem šel po cestě. Přesto se cítil velice nejistě, jelikož na koni seděl opravdu málokrát. I přesto, že na jeho hřbetě vypadal spíš jako pytel brambor a následkem toho je zdržoval, se na něj Jungkook sem tam pousmál a pečlivě sledoval vraníka.
 
„Nemůžeme jet ještě pomaleji?" zeptal se trochu podrážděný Vlk, který jel na grošovaném koni pár kroků před nimi. Na rozdíl od hnědovláska se v sedle pohyboval jistěji a určitě by mu nevadilo zrychlit minimálně do klusu nebo cvalu. Kdyby se Hoseok dokázal soustředit na něco jiného, než aby se udržel na vraníkovi, tak by mu jistě záviděl jeho schopnosti v sedle.
 
„Tak promiň, nerad bych z týhle věci spadl," zabrblal Hobi, protože si nechtěl nechat líbit Yoongiho poznámku, když on sám za svou pomalou jízdu nemohl. Neměl moc příležitostí a ani čas na to, aby se na koni naučil lépe. Jungkook, který očividně nevěděl, ke komu se má přiklonit, raději zůstal mlčet.
 
„Tak promiň, že bych tu nerad narazil na někoho, kdo by si rád odemkl bránu a radši bych byl už v tom lese," odfrknul si Yoongi a pobídl koně. Jungkook si povzdechl a věnoval Hoseokovi omluvný pohled. Bylo vidět, že chápe, proč se tak nejstarší z nich chová, ale mrzelo ho, že se ani nesnažil být milejší.
 
„Když tě štve naše tempo, Yoongi, tak jeď napřed a obhlídni cestu, já to tu zvládnu," usmál se Jungkook a Hobi se musel pozastavit nad tím, jak roztomilý chlapec byl. Yoongi škubnul ušima a pobídnul koně do cvalu a v sekundě byl pryč.
 
„Proč je takový?" kuňknul ani ne po minutě Hobi a pevněji sevřel otěže. Yoongi ho maličko děsil. Nejen, protože ho dokázal zbavit slov a v jednom kuse se tvářil, jako by ho celá tato výprava otravovala, ale i protože by nejspíš byl schopný ho na místě podříznout.
 
„Protože ti nevěří. A nemá moc rád lidi. Neměj mu to za zlé, má k tomu své důvody," povzdechl si Jungkook. Jeho hnědé oči se podívaly směrem dopředu, jako by přemýšlel nad mladíkem, který daleko vepředu uháněl na koni.
 
„I tak by se nemusel chovat jako naježenej pes," zabrblal Hoseok, pak se zarazil a podíval na Jungkooka. Ten se musel upřímně zasmát, ale hned se uklidnil a zavrtěl hlavou.
 
„Tohle mu neříkej, nebo tě zakousne," poučil Hoseoka a pobídnul koně do klusu. Hoseok se na něj trochu vyděšeně podíval, protože si klusem nebyl moc jistý. I přes to svého vraníka pobídnul, aby jel rychleji. Klus pro něj byl o dost namáhavější a navíc kvůli tomu náhlému zrychlení vzbudil malé ohnivé stvoření, které do teď klidně spalo v jeho náprsní kapse.
 
„Ale má pravdu, měli bychom jet rychleji. Když pojedeme klusem, budeme v lese dřív," řekl Jungkook, přičemž v sedle naprosto zkušeně vysedával. Hoseok jeho pohyby napodoboval, i když v tom pohybu byl o dost míň jistý.
 
Jungkook měl uši složené u hlavy, aby nebyly tak nápadné. I tak slyšel každý zvuk kolem a soustředil se, jestli náhodou nezaslechne kopyta jiného koně. Místo toho však uslyšel nespokojený, bručivý zvuk z Hoseokovy velké náprsní kapsy. Podíval se na Hoseoka a jenom o okamžik později mu z kapsy vylétlo stvoření, velké asi jako jeho ruka.
 
Fenka tento prudký pohyb vyděsil, až málem spadl z koně. Nechápal, co v tu chvíli vidí, jelikož to stvoření ani v nejmenším nepoznával. Znovu zpomalil do kroku a díval se na malého plaza, který v té chvíli již seděl Hoseokovi na rameni a nespokojeně broukal. Znělo to skoro, jako by Hoseokovi vyčítal, že ho vzbudil.
 
Hobi také zpomalil a podíval se nejdřív na malého Janga, a pak na Jungkooka, který se pomalu vzpamatoval z úleku a udiveně se díval na dráčka.
 
„Co to?" dostal ze sebe Kook a oplácel dráčkovi, již ne vyděšený, ale zaujatý pohled.
 
„To je Jang… je to drak," kuňkl Hobi a malinko si oddechl, že se Jang nechce pouštět do nějakého boje a jen si cizího muže líně prohlížel. Úplně na dráčka v posledních hodinách zapomněl, ale to bylo dráčkovi asi úplně ukradené, když mohl spát v jeho náprsní kapse.
 
„Páni… kde se ti vzal v kabátu?" Jungkook dál sledoval Janga, který se rozhodl, že ho Fenek už nezajímá a vzlétl. Bylo vidět, že se dále drží Hoseoka, ale už zkrátka nechtěl trávit čas uvnitř kapsy.
 
„Odešel se mnou z lesa a od té doby se mě drží. Jsem rád, že se mnou je, protože aspoň vím, že se mi celá ta záležitost s lesem nezdála. Navíc jsem si ho dost oblíbil," zamumlal Hobi a jeho oči také sledovaly tvora s červenými šupinami, který si bezstarostně létal po obloze, ovšem dával si pozor, aby se příliš nevzdálil. Jungkook vedle něj znovu pobídnul koně do klusu.
 
„Zvláštní," ohodnotil to Jungkook.
 
„Není ale to nejzvláštnější stvoření, co jsem potkal v lese…" vylétlo Hobimu z úst, než se nad tím víc zamyslel. Jungkook na něj znovu otočil hlavu.
 
„Narážíš na toho, za kterým právě teď jedeme?" zeptal se Jungkook a rychlým pohledem zkontroloval cestu.
 
„Ano. Namjoon je… jeden z nejzajímavějších lidí, které jsem kdy viděl a potkal. Což jste vy dva vlastně taky," přiznal Hobi. Při vzpomínce na vysokého hnědovláska s rozkošnými ďolíčky se musel maličko usmát. Těšil se, až ho po tak dlouhé době uvidí.
 
Jungkook si olízl rty a škubnul krémovýma ušima. Chápal, že právě ona Hoseokovi přišla tak zvláštní.
 
„Jaký vůbec je?" zeptal se Jungkook, aby změnil téma.
 
„Joon? On je… je strašně milý, hodný, vyzná se v bylinkách a léčení. Má trošku delší vlasy, ďolíčky a strašně milé oči," Hoseok to tím menším popisem ukončil, protože kdyby měl světlovláskovi vyprávět všechno, co se mu na Namjoonovi líbilo, nejspíš by vyprávěl dost dlouho. Viděl, jak se Jungkook nenápadně pousmál a cítil se, jako by byl před ním úplně průhledný.
 
„Těšíš se na něj, že?" řekl Kook nakonec se stále stejným malým úsměvem.
 
Než na to Hobi stihl reagovat, oba chlapci uslyšeli dusot kopyt. Oba se na sebe vyděšeně podívali, hned na to se ohlédli, a když zjistili, že za nimi široko daleko nikdo není, podívali se dopředu.
 
Oběma se nesmírně ulevilo, když viděli, že se k nim rychlým cvalem blíží Yoongi a jeho grošák.
 
„Nejspíš ještě nějakou chvíli potrvá, než se tam s vaším tempem dostanem, ale do večera bychom měli být u lesa. Nejspíš," oznámil, když přijel blíž. Hoseok si nemohl pomoct, musel se celý rozzářit, když to slyšel, a dokonce zvládl i ignorovat onu kousavou poznámku na jejich tempo. Neskutečně se těšil, až znovu uvidí vysokého hnědovláska s parohy.

-

Berrivie~