Forbidden Forest |BTS FF|

✿30✿

Jin stále seděl za velkou hromadou sena a napjatě poslouchal, jestli neuslyší nějaké podezřelé zvuky. Bylo to asi pět minut od toho, co Taehyungova babička odešla. Spíš to vypadalo, jako by se jenom šla ujistit, že tam ti dva jsou, protože se od té doby nevrátila. Když odcházela, měla rázný krok a něco si nespokojeně brblala pod nos, ale to Jin neslyšel. Ani radši nechtěl vědět, co se jí honilo hlavou. Než o tom začal hlouběji přemýšlet, raději se přesunul ke dvěma spícím chlapcům.

„Jiminie, Tae," hlesl tiše, jako by se bál, že ho uslyší Taeho babička. Když se ani jeden z nich nevzbudil, moc se tomu nedivil a tak si poposedl a znovu trochu hlasitěji zavolal jejich jména a maličko zatřásl s Jiminem, což trochu zahýbalo i s Taem.

„Spi, Tae…“ zabrblal napůl spící Jimin. Jin si povzdechl, lehce se třásl po celém těle, protože se bál, co mu jeho drahý kamarád řekne, až zjistí, že ho šel hledat a budí ho v tuto pozdní hodinu. Zvládl se odhodlat, znovu do něj šťouchl a pročistil si hrdlo.

„Promiň, že tě budím a nejsem Taehyung, ale je to docela naléhavé," vyhrkl Jin, a když Jimin slyšel jeho hlas, otevřel oči. Rychle se posadil a zaraženě se podíval na Jina

Jiminův prudký pohyb probudil i Taeho, který chvíli jen rozespale ležel a koukal kolem jako zrovna vyhrabaný krtek. V jiné situaci by se tomu Jin musel začít smát.

„Co... co tu děláš? Ty…“ Jimin se podíval na mžourajícího Taeho a pak zpátky na Jina, jako by nevěřil, že jsou všichni tři na stejném místě. Kulil na Jina své tmavé oči: „Tys nás tu viděl? Já ti všechno vysvětlím! Jen prosím nic neříkej-" Jimin začal jančit a chytil Jina za rukáv, aby mu zamezil útěk, ke kterému se Jin ale nechystal. Místo toho ho zarazil, aby ze sebe přestal chrlit nesmysly.

„Klid, Jimine. Já nejsem osoba, kterou bychom teď měli řešit," vychrlil Jin, aby přerušil Jimina a popleskal ho po tváři, aby se trochu probudil. Jimin zpracovával, co mu starší právě řekl a ohlédl se na Taeho, jako kdyby věděl něco víc. Taehyung stále ležel, ale už vypadal trochu víc vzhůru, tudíž se po chvíli posadil a protřel si oči.

„O co tu jde?" zabrblal rozespale. Podíval se s Jimina na Jina a hned, jakmile mu došlo, že s Jiminem nejsou sami, vykulil oči a překvapeně zamrkal. Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale hned ji zase zavřel, když mu došlo, že neví co.

„Nejsem jediný, kdo vás tady takhle viděl," řekl Jin hned, protože nemělo cenu obcházet kolem horké kaše, spíš by to bylo na škodu. Do Jimina a Taeho jako by uhodil blesk. Oba jen zaraženě seděli, vypadali, že se oba chtějí Jina zeptat, kdo byla ta druhá osoba, ovšem byli moc zaražení, aby ze sebe dostali byť jen jediné slovo. Jin se je rozhodl ušetřit slov a hodlal odpovědět na onu nevyřčenou otázku.

„Tvoje babička, Tae. Byla tu. A nevím jistě, co s tím zjištěním udělá, vypadala pořádně podrážděně. Mám pocit, že pro vás nenastane nic dobrýho," Tae nespokojeně zasyčel. Myslel si, že jeho babička něco tuší, ale doufal, že se mýlí. Bohužel, nemýlil. Neměl to vůbec pokoušet a s Jiminem něco vymyslet už večer. Doufal, že teď už není pozdě, ale jeho mozek tak brzy po probuzení nedokázal nic plodného vymyslet.

„Co teď?" vydechl Tae, přitáhl si kolena k hrudi a rukou si zakryl oči, jako by se chtěl před touto pravdou schovat. „Babička je hrozně pobožná a nemá ráda cokoliv, co by se dalo brát jako hřích. Navíc ví o tom, že jsem se dřív už scházel s jinýma klukama a jakmile by se to opakovalo, má o tom uvědomit moje rodiče. Bože, co asi teď udělají?"
Jimin i Jin na něj chvíli jen soucitně hleděli. Ani jednoho nenapadalo, co by teď mohli ti dva dělat a Tae v tu chvíli vypadal, že se příšerně bojí. Jimin se taky třásl, v očích se mu zračil stejný strach jako Taemu. Moc dobře věděl, co dříve udělali Taeho rodiče a nechtěl přemýšlet nad tím, co by mohli udělat nyní. A už vůbec nechtěl vědět, jak by to řešili pan a paní Jung.