Forbidden Forest |BTS FF|

✿15✿

Hoseok stál s Namjoonem po boku u místa, kde se Hoseok téměř před měsícem rozplácnul o kořen. Nemohl uvěřit, že už je to tak dlouho. V břiše se mu rozléval zvláštní pocit, protože se mu nechtělo odejít. Slíbil sice Joonovi, že se vrátí, ale jak to řekne rodině, to si stále nebyl jistý. Podobné myšlenky raději rychle odložil na později. Zatím na to nemusel myslet.
 
„Tak jsme tu. Myslíš, že odtud už trefíš?" vydechl Namjoon s trochu smutným výrazem, opřený o posvátný strom. Jeden ze třinácti, které v celém lese rostly. Včetně toho, u kterého den před tím společně seděli a dlouhé hodiny mluvili.
 
„Myslím, že ano. Jsem si jistý, že jsem radši nikam nezatáčel, abych pak trefil domů. Bylinky mám, i tu mastičku na kotník a všechno ostatní taky," přikývl Hoseok a lehce se usmál. 
 
„Pak už můžeš jít. Jen… prosím nikomu o mně neříkej, ani o tom, že jsi byl v lese. Sám jsi řekl, že sem nikdo nevkročí, jelikož se domnívají, že by je něco hned sežralo a já že bych je proklel, nebo co. Bylo by to nebezpečné jak pro ně, tak pro les a stejně tak i pro mě," požádal Joon černovlasého mladíka. Hoseok lehce přikývl. Doufal, že se za dobu jeho nepřítomnosti Dawon nerozpovídala o tom, kam odešel.

Nastalo krátké ticho, než se Hobi pomalu otočil a podíval se na pomyslnou cestu, vedoucí až k jeho domovu. Nervózně si skousl ret a zhluboka se nadechl. 
 
Než ale vykročil, ještě se přeci jen naposledy otočil. Se širokým úsměvem zlehka přiskočil k Jelenovi a objal ho. Zaskočený hnědovlásek se tomu krátce zasmál a omotal své ruce kolem Hobiho, aby si ho k sobě nejistě trochu víc přitulil. 
 
„Na shledanou, Joone," vydechl Hoseok do Namjoonova ramene. 
 
„Budeš mi chybět," zamumlal nazpět Namjoon. Málem k tomu dodal i prosbu, aby se vrátil. Nechtěl ho k tomu přemlouvat, a tak nechal svá nevyřčená slova viset ve vzduchu. Hoseok se malinko odtáhl, aby mu mohl věnovat upřímný úsměv.
 
„Nemusíš se bát, určitě se sem vrátím," řekl tiše, jako kdyby vycítil, že Namjoon neřekl vše, co chtěl. Tomu se musel hnědovlasý uculit.
 
Jeho radost však téměř zmizela, když se Hoseok odtáhl a ještě s jedním ohlédnutím se vydal lesem domů.
 
~
 
Hoseok se dál proplétal hustým hvozdem. Kolem něj poletoval rudý dráček, který se ho ani po vydatném šlofíku nevzdal. Právě naopak, držel se ho jako klíště. Na druhou stranu to byl dobrý společník, když už nebyl s Joonem. Už teď mu chyběl a vlastně se tomu ani nedivil. Byli spolu celý měsíc, každý den a za takových podmínek bylo jasné, že si na Namjoona zvykne. 
 
Raději než přemýšlet nad mužem s parohy, začal Hobi přebírat jejich včerejší rozhovor. 
 
~
 
„Ta válka… jak vůbec dokázali porazit toho posedlého vládce? Když mohl ovládat démony z jiného světa?" ptal se Hoseok. Namjoon se trochu zamyslel a lehce pokrčil rameny.
 
„Nevím to jistě. V té době jsem ještě taky nebyl na světě. Ale… prý ten druhý, neposedlý ovládal jiné síly," přemýšlel hnědovlásek s pohledem přikovaným k obloze.
 
„Jaké?" 
 
„Přesvědčit kohokoliv k čemukoliv. Musíš uznat, že to je užitečná vlastnost. Jen nevím, jestli se dá využít až tak dobře, abys porazil nějaký temný síly. Ale co my víme," zazubil se Joon. Měl ten příběh rád a už to bylo dlouho, co o něm mohl s někým diskutovat. Hobi přikývl a natáhl ruku ke kmenu. Přejel prsty po hrubé kůře, která se nezdála jiná, než jakou měly ostatní stromy. Něco ale bylo jistě jiné, to cítili oba.
 
„Ten strom je asi hodně starý, že?" broukl Hobi a dál přejížděl prsty po tmavé kůře. Nechápal, jak po takové době mohly být znaky stále vidět. Možná, že za to mohla magie, která podle všeho dřímala uvnitř stromu.
 
„Hodně. Divím se, že ještě neuschl nebo tak něco. Vlastně… tomu se divím u všech těchhle stromů," Namjoon sledoval Hoseokovu ruku.
 
„A co ta stvoření, která se sem dostala tím průchodem? Jsou to jenom ti… tamti, nebo je jich víc?" zapřemýšlel Hobi a Namjoon se malinko ošil. Tušil, že ho tato otázka napadne.
 
„Určitě je jich víc. Ten chlap přece otevřel bránu mezi světy. Zvířata jsou zvědavá, jasně že prolezou někam, kde se jim líbí. Asi bychom se oba hodně divili, kolik z obyvatelů tohohle lesa je ve skutečnosti od jinud," Namjoon skoro mumlal. Hoseok chápal proč, ale musel se zeptat.
 
„Třeba… ty?" kuňkl Hobi a sklonil hlavu. Plánoval to říct trochu mírněji, bohužel pro něj byl trochu nervózní, proto z něj vypadla jen tato neohrabaná věta. Namjoon jen vydechl, olízl si rty a chvíli mlčel.
 
„Jo, myslím, že i já. Nebo lidi jako jsem já," Namjoon si lehl do trávy a jeden svůj paroh uchopil do ruky. Sám nevěděl jistě proč, nejspíš proto, aby si připomenul, že tam jsou. 
 
„Lidi jako ty?" vyhrkl Hobi.
 
„Snad si nemyslíš, že jsem na celém světě jediný?" zasmál se Namjoon a pustil své paroží. Hobi s křečovitým úsměvem pokrčil rameny, i když ho hnědovlásek neviděl.
 
„No… jsi jediný, kterého jsem potkal."
 
„Asi ti je jasné, že mám i otce. Sice… jsem ho nikdy neviděl ani nic takovýho, ale někde je. Celkově nás nejspíš není moc, ale určitě nejsem jediný," Namjoon nyní nezněl vůbec jistě. Jeho hlas byl sice stále stejně tichý, ale nebyla z něj slyšet ona jistota, jako když mluvil například o bylinkách. Hobi si domyslel, že si spíš víc přeje a věří, aby nebyl jediný.
 
„Určitě nejsi jediný. Třeba se tu jednou objeví někdo jako ty," černovlasý mladík si v tu chvíli představil Namjoona s dívkou, která by byla stejná jako on. Chvíli nad tím přemýšlel, a poté sám nad sebou zavrtěl hlavou. ‚Laně přece nemají parohy, takže se dívka stejná jako je Namjoon asi pozná hůř a nebo vůbec.‘
 
Při tomto uvědomění se Hoseokovi podezřele ulevilo. Raději zavrtěl hlavou ve snaze srovnat si myšlenky. 
 
„Máš ještě nějaké otázky?" promluvil Namjoon po delší době ticha. Mezitím, co se Hoseok snažil uklidnit své myšlenky a alespoň trochu je ovládat, Namjoon pozoroval oblohu s šedými mráčky. Do uší mu svou tichou píseň vítr vál a on ji nechal znít. Měl tyto dny rád, i když už začínalo být chladno.
 
„Mám jich hrozně moc a zároveň žádnou. Nemůžu si ani jednu vybrat. Ale… přece jenom je tu jedna. Jak tohle všechno víš? Kdo ti to řekl?" Hoseok si lehl vedle Joona a ze strany se díval na mladíkovu tvář. Přišel mu roztomilý, když přemýšlel.
 
Namjoon se odmlčel. Zavřel oči a dlouze vydechl.
 
„Něco mi řekla máma. A ten zbytek… no, už víš, že dokážu mluvit se zvířaty. Když jsem to tady našel poprvé, bylo tu se mnou několik ptáčků. Dost si štěbetali, a když jsem se zeptal… tak vyprávěli. Přidalo se i pár jiných zvířat a tak jsem se to dozvěděl. Nevím, co všechno z toho je pravda, ale i kdyby nebylo nic z toho… tak je to alespoň zajímavý příběh a možný vysvětlení toho, proč jsem takový, jaký jsem," Namjoon otevřel oči a natočil hlavu na Hobiho. Chvíli si hleděli do očí a jen v tichosti leželi. 
 
Oba dlouhou chvíli mlčeli, než pokračovali v rozhovoru, který trval až do doby, kdy se na obloze objevily červánky.
 
~

Hoseok se rozhodl skončit s přemýšlením o včerejším dni právě u té chvíle. Chvíle, kdy si s hnědovlasým mužem v příjemném tichu hleděli do očí. Bez jakéhokoli strachu. Člověk a poloviční Jelen. ‚Ideální chvíle na polibek-‘ Hoseok se plácl po čele, aby tu myšlenku zahnal, co nejdál a jen si povzdechl. Možná mu Joon přirostl k srdci až moc.
 
Vyšel malý kopeček a poznal, že už se blíží ke kraji lesa. Celou cestu se modlil, aby nepotkal ta zvláštní zvířata. Zatím měl štěstí, jelikož nezahlédl ani chuchvalec černé srsti. Místo toho každou chvíli viděl malého červeného dráčka, který si spokojeně broukal. Hoseok sice nevěděl, co to znamená, ale tušil, že je plaz spokojený.
 
Hoseok se zastavil, když spatřil kraj lesa. Chvíli jen stál a zíral před sebe, než mu na rameni se zavrkáním přistál ten malý ďáblík.
 
„Tak, zlatíčko rudý, musíme se rozloučit," Hoseok otočil hlavu k dráčkovi na svém rameni. Ten na něj pomrkával a tvářil se, jako by mu vůbec nerozuměl.
 
„Ale no ták. Leť. Nemůžeš se mnou mezi lidi," Hoseok s výčitkami svědomí shodil dráčka ze svého ramena. Malý drak měl křídla, takže to s ním nic moc nedělalo a zkrátka letěl za Hobim. Tentokrát si mu sedl na hlavu a vydal ze sebe vrčivý zvuk. Nezněl agresivně, ale smutně, že se ho Hobi pokusil zbavit.
 
„Nemůžeš jít se mnou. Nepatříš tam," Hoseok vzal dráčka do dlaně a zavrtěl hlavou. Plazovy zelené oči jen smutně koukaly. Asi doopravdy netušil, co po něm Hobi chce. 
 
„Stejně se mnou půjdeš, i když budu protestovat, že jo?" černovlasý hoch si povzdechl. Dráček se mu uvelebil na rukou a čekal, co bude dál. 
 
„Tak fajn. Ale jestli mě prozradíš… tak…" Hobi se snažil vymyslet nějakou smysluplnou výhružku, ale když viděl šupináčův rozkošný kukuč, zmlknul. Zkrátka by tomu malému stvoření nezvládl ublížit.
 
Nakonec ho tedy se vší opatrností uložil do volné kapsičky v brašně a modlil se, aby se mu uvnitř nic nestalo. Když ale vzhlédl, uvědomil si důležitou věc.
 
Už jen pár kroků a bude z lesa venku.

-

Zdravím a doufám, že jsem vám alespoň trochu vylepšila čtvrteční odpoledne. Užívejte zbytek dne ʕ•ᴥ•ʔ

Berrivie~