Forbidden Forest |BTS FF|

✿11✿

Jimin šel po návsi. Byl to víc jak týden a půl, co Hoseok odešel a zatím se nevrátil. Ani nevěděl proč, ale od jeho odchodu se s Taem bavil čím dál tím víc. Musel uznat, že si ho oblíbil. 
 
Wooyoung se smířil s tím, že o Hobim ví jen to, co ví a Seokjin mezitím vzdal marné pokusy o vypáčení nějakých informací. Radši Jiminovi i Dawon řekl, ať si dělají, co chtějí a ne příliš radostně odešel pryč. Jiminovi bylo líto, že mu to nemohl říct a zároveň žasl nad tím, že mu přeci jen všechno nevyklopil. Párkrát se o tom bavili s Dawon a oba se shodli, že bude lepší, když to nikomu nebudou říkat. Oběma jim totiž v hlavě problesklo pár tragických scénářů, co by se s Hobim mohlo po jeho návratu stát a potom neměli chuť mluvit ani poslouchat. Pro Jimina byl výjimkou Tae. Na toho se kolikrát i usmál a nechal ho, ať ho obejme. Což dělal druhý muž s veselýma očima skutečně rád.
 
Taehyung byl rád, že se s Jiminem může bavit. Ještě radši byl, když se Jimin smál. Ten zvuk si upřímně zamiloval, protože Jimina čím dál tím častěji vídal se smutnou tváří a po úsměvu nebyly ani památky.
 
Mohl děkovat bohu za to, že mu daroval trochu toho šílenství, a že tím Jimina bavil.
 
Taehyung už čekal na Jimina s pouličním kotětem na klíně. Kotě vrnělo a nemělo potřebu utíkat. Na to se mu až moc líbila péče, kterou mu Taehyung věnoval.
 
„Ahoj," řekl Jimin a trochu se na Taehyunga usmál. Tae mu úsměv i pozdrav oplatil, aniž by kotě přestal hladit.
 
„Kde jsi vzal tohohle prince?" zeptal se Jimin a něžně kotě pohladil po hlavě. Malé zvířátko se jen zamrvilo a spokojeně zavrnělo.
 
„Coural tady okolo, tak jsem ho vzal. Ku podivu mi po chvíli neutekl, ale zůstal a už tak deset minut mi vrní na klíně," zazubil se Taehyung a nechal tříbarevné kotě, aby mu zatínalo drápky do stehna. Z toho Tae poznal, že je na vrcholu blaha a ještě nějakou chvíli u něj jistě pobude.
 
„Čekal jsi na mě deset minut?" zeptal se pobaveně Jimin. Taehyung ho vždy donutil zapomenout na všechny chmury, dokonce zapomínal i na Jinovy vyčítavé pohledy.
 
„Čekal bych klidně i dýl. S tímhle malým zlatem bych tu dřepěl klidně i hodinu. I když jsem byl vždycky spíš psí člověk," druhou větu Taehyung spíš šeptl, jako kdyby nechtěl, aby ho kotě slyšelo.
 
„Já mám rád všechna zvířata, která mi nejdou po krku," zamumlal Jimin, jedním prstem hladil koťátko po hlavě. Byla pravda, že v rodině Jungů byl jeden pes, který vždy vrčel. Od té doby, co Hoseoka kousl, se mu všichni mladší členové domácnosti vyhýbali jako čert kříži. Jimin od té doby rozhodně nevěřil přísloví: Pes, který štěká, nekouše. Tenhle totiž štěkal opravdu hodně a kousal všechno okolo, a jen Hoseokův otec se k němu mohl přiblížit s jistotou, že neodejde bez ruky.
 
„Já myslel, že ten pes už není," poznamenal Tae, který si ihned pár věcí spojil dohromady.
 
„Bohužel, ta bestie je asi nesmrtelná," povzdechl si Jimin. Tae se rozesmál a tím popudil kotě na svém klíně. Kočičí princátko se jen uraženě zvedlo, a přelezlo k Jiminovi. Ten se, na rozdíl od Taehyunga, hýbal jen minimálně a to bylo pro kotě lákavější.
 
„Ty největší bestie žijou vždycky nejdýl," pokrčil Tae nakonec rameny a pokusil se kotě nalákat zpátky, ale to si ho ani nevšimlo. Raději se lísalo k Jiminovi a dávalo to najevo hlasitým vrněním. Jimina donutila Taehyungova poznámka k úsměvu.
 
Jin se mezitím na druhé straně vesnice bavil s Daem a Wooyoungem. Seděli spolu v kuchyni, a jen mluvili. Jin přemýšlel, proč se od něj Jimin v poslední době držel dál. Nejspíš to tak bylo, protože na něj nebyl v poslední době příliš milý. Přeci jen mu pořád vyčítal, že mu nechce říct, kde je Hoseok. Možná, že to neměl tak hrotit. Dawon a Jimin mohli přeci říkat pravdu a v takové náladě byli jen kvůli strachu o Hoseoka a jeho nohu. Pokud to bylo vážné, málokdo by to dokázal vyléčit a to je také důvod k obavám.
 
Malinko si povzdechl. Kéž by tak věděl, co se vlastně dělo. 
 
~
 
„Vstávej," promluvil Namjoon už asi popáté, trochu přitom do Hoseoka strčil, aby se konečně vzbudil. Hobi byl vzhůru, ale ani za mák se mu nechtělo pryč z tepla.
 
„Hm…“ zabručel Hoseok a konečně se posadil, „Po včerejšku jsem se vůbec nevyspal," zahuhňal a protřel si oči. Celou noc Namjoonovi vyprávěl příběhy a legendy a to bylo skutečné utrpení pro jeho ústa, hlasivky a spánek. Byli kvůli tomu dlouho vzhůru a menší z mužů nyní nechápal, jak může být Joon tak čilý.
 
„Ale no ták!" zazubil se Namjoon a znovu do Hoseoka šťouchl, aby ho trochu probral. Hobi si sám pro sebe něco zabručel. Věnoval Namjoonovi unavený pohled, čemuž se vyšší muž jen zasmál. 
 
„Tak mi zatím převaž nohu, než se proberu," zabrblal Hobi. Byl u Namjoona už tři týdny a jeho noha se uzdravovala rychleji než by si kdy představil. Joon byl očividně velmi schopný léčitel. Za ty tři týdny s ním také chodil na různé procházky po lese, při kterých se ke svému údivu vůbec nebál. Jednou s Jelenem přinesli malého, nejspíš polomrtvého ježka, který se jako zázrakem vzkřísil, aby mohl spinkat schovaný někde v nitru Namjoonova domu, což ani jednomu z nich nevadilo. Ježek ale nebyl jediný tvor, se kterým se Hobi seznámil. Mimo jiné zde byla Anthea, kterou Namjoon vždy pozdravil láskyplným pohlazením po úctyhodném peří. Těch tvorů v lese žilo mnoho a o spoustě z nich Hoseok nikdy předtím neslyšel.
 
Hnědovlásek se také velmi rychle učil. Na znaky, které mu Hoseok ukázal, si zvykl téměř hned, i přesto si stále netroufl psát, aniž by mu Hoseok koukal přes rameno.
 
Černovlásek opatrně položil svou nohu Joonovi na klín, aby mu ošetřil nohu rychleji. Namjoon se zasmál a začal odmotávat obvaz. Dva kousky dřeva položil vedle sebe a chvíli si prohlížel Hoseokovu nohu.
 
„Bolí?" zeptal se vyšší a trochu s kotníkem zahýbal. Hoseok zavrtěl hlavou. Namjoon ho trošku promasíroval a namazal mastí, kterou Hobi už dobře znal. Nohu mu znovu obvázal, ale už mu k ní nepřidělal ta polínka.
 
„Zkus si stoupnout. Ta noha by už mohla být v pořádku i bez opory, stačí to jen zkusit. Jenom doufám, že mám pravdu," vyzval Hobiho, aby se zvedl a pokusil se chodit. Hoseok trochu přikývl a opatrně se postavil. Zprva stál jen na pravé, ale pak položil i levou a konečně po třech týdnech pořádně stál. Byl to pro něj zvláštní pocit. Stál na obou nohách, bez jakékoliv opory. 
 
Namjoon stál vedle něj a hrdě se usmíval. Byl rád, že zvládl ošetřit člověka, i když byl Hoseok první po několika letech, se kterým mluvil. Možná, že byl první člověk po té době, kterého si mohl pořádně prohlédnout. Ať už by to popíral nebo ne, Hobi mu přirostl k srdci. 
 
„Zkusíme se projít? Budu celou dobu blíž, kdybys náhodou špatně došlápl, nebo tak," Namjoon poplácal Hoseoka po rameni a pak vyšli ven. Namjoon mu předal upravenou berli, kdyby náhodou už nechtěl namáhat ten kotník a mohli vyrazit.
 
Šli směrem k horám. Wyverní mládě, které před nějakou dobou Namjoon ošetřil, se nyní muselo ošetřit znovu. Hoseok zjistil, že mláděti musel křídlo dokonce i sešít. Sice nechápal, kde sebral nit nebo jehlu, nebo proč by vůbec šil do wyverního mláděte, ale tuhle informaci přešel pouze s kývnutím. Namjoon se nad jeho nechápavým výrazem musel zasmát a vysvětlil mu, že dal mláděti i nějaké byliny, které tlumí bolest. Nejspíš by ho obrovští plazi sežrali, kdyby mláděti způsobil újmu. 
 
Cestou se Hoseokovi vedlo skvěle došlapovat, takže málem spadl jen jednou. Namjoon ho přitom chytil a začal se smát. Hoseok se mu chvíli jen zblízka koukal do očí, byl trochu v šoku z toho pádu, ktery se nestal, ale hned na to se k jeho smíchu přidal.
 
Nakonec došli až tam, kde se povrch začal zvedat ve vysokých horách. Namjoon sice říkal, že nejsou až tak vysoké, ale Hoseoka i tak ohromily. I přes to, že zde s Namjoonem už párkrát byl a měl tu čest sledovat obrovské tvory z bezpečné vzdálenosti.
 
Tentokrát ale nečekal daleko od nich. Podle Namjoona si už wyverni zvykli na jeho přítomnost. Nechápal to. Vždycky čekal daleko od nich.
 
„Wyverni mají úžasně vyvinutý čich. Cítili tě, i když jsi byl dál. Myslím, že si už zvykli na tvůj pach, když jsem tam byl," vysvětlil mu Namjoon. Hobi to pochopil jako: Možná tě nesežerou.
 
I tak si tím nebyl zcela jistý. ,Abych se nakonec vůbec vrátil domů,' brblal si v hlavě.
 
Namjoon vzal Hoseoka kolem ramen, aby mu dopřál uklidňující dotek. Černovlásek se i tak velmi bál, ale snažil se to nedávat najevo. Stáli tam, kde Hoseok vždy čekal a chystali se překročit jeho lajnu bezpečí.
 
„Joone, jsi si jistý? Já jen, že vypadají tak nebezpečně," se strachem v očích se podíval Namjoonovi do tváře. Byla pravda, že wyverni byli zajímavá zvířata, a že by si je Hoseok rád prohlédl zblízka, ale jeho strach byl momentálně o něco větší, než zvědavost.
 
„Neboj se, budu u tebe. Oni mi věří a neudělají ti nic, pokud je o to požádám. Dám ti radu. Drž se dál od mláďat, a pokus se nevypadat jako vystrašená veverka," Namjoon Hoseoka cvrnkl do nosu a věnoval mu uklidňující pohled.
 
,Jde se na to,' polkl Hoseok a s Namjoonem překročil svou lajnu bezpečí.

-

Tak co myslíte, sežerou ho? ;)

Nicméně doufám, že se vám kapitola líbila a do příštího týdne ahoj!

Berrivie~