Forbidden Forest |BTS FF|

✿17✿

Dva mladíci seděli u lesa velmi dlouho. Domů se vydali až poté, co se dostatečně vypovídali. Když šli vesnicí, několik známých se po nich otočilo. Hoseok se jen lehounce usmíval a každému mírně zamával, na což mu většina lidí také odpověděla zamáváním. Ostatní lidé z vesnice si nejspíš všimli, že zde Hobi není, možná dokonce věděli, že měl být u kořenářky.

Hoseok se za chůze protáhl a zhluboka se nadechl. Cítil se zvláštně, ale byl opravdu rád, že nikdo kromě Jimina a Dawon neví, kde poslední měsíc pobýval. To bylo jen dobře a on se už musel starat o to, aby se omylem neprořekl. Tušil ale, že to nebude příliš těžké a tak mu na tváři stále zářil jeho srdcový úsměv. Nemohl se dočkat, až znovu uvidí rodiče, sourozence, Daeho a Jina. Celý měsíc mu chyběli. Ale teď mu chyběl Namjoon.

Brzy došli až k domu Hoseokovy rodiny, černovlásek rychle otevřel dveře a pustil Jimina prvního dovnitř. Když vešli, oba dva uslyšeli z kuchyně hovor mezi několika lidmi. Bůh ví, kdo u nich doma byl. Hobi se zazubil a vešel do kuchyně s Jiminem v patách.
 
„Zdravím ve spolek," pozdravil Hoseok. Přesně ze sekundy na sekundu se všechny hlavy zvedly a jen udiveně hleděly. U stolu seděla celá domácnost, k nim se přidával i Hoseokův strýc a teta s malým dítětem.
 
Jako první ze všech se vzpamatoval Dae a ihned k Hobimu s nadšeným výjekem přiletěl a rovnou mu skočil kolem krku. Dawon a Wooyoung šli hned po něm a Hoseoka i s Daem v náruči zabalili do objetí. Dawon vypadala, že se brzy rozpláče a Hoseok se jí ani nedivil. Muselo se jí ohromně ulevit, když ho mohla konečně obejmout a neobávat se, zda se vůbec vrátí. Jin se k nim po chvilce také přidal. I když přesně nevěděl, co s Hoseokem bylo, také mu moc chyběl.
 
„Hoseoku," ozval se hlas Hobiho matky, a když se mladší členi domácnosti neochotně odtáhli, pomalu i se svým mužem přišla až k němu.
 
„Ty můj kluku šikovná. Děkuji. Moc ti děkuji," Sooyeon vzala Hoseokovu tvář do malých dlaní a vtiskla mu políbení na čelo. Wooseok se jen usmíval a poplácal svého mladšího syna po rameni. Byl to moc hodný muž, pokud ho nikdo nenaštval a všechny své děti měl velmi rád.
 
„Nesu ještě další. Myslel jsem, že by bylo dobré mít jich víc. Vlastně se teď v bylinkařině docela vyznám," Hobi poklepal na brašnu. Jen doufal, že tím neprobudil malé ohnivé stvoření, které si v klídku spalo v jeho brašně. To by brzy měl po brašně i po bylinkách. A možná i po prstech.
 
„Psal jsi, že máš něco s kotníkem," ozval se Wooyoung. Hoseok přikývl a trochu si zahýbal kotníkem. Hrozně rád by v té chvíli dal vědět Namjoonovi, že zvládl celou cestu bez toho, aby si dříve pochroumaného kotníku vůbec všiml.
 
„Proč tu stojíte? Pojďte si sednout a Hoseok nám povypráví," zahnala je paní Jung, než stihl Hoseok něco říct o svém vyléčeném kotníku. Všichni si více méně posedali kolem stolu. Deset lidí na jeden stůl a dvě lavice bylo přece jenom dost. Jakmile byli všichni posazení, veškerá pozornost padla na Hoseoka.
 
„Vlastně se to stalo náhodou. Šel jsem s kořenářkou k jejímu domu a bylo to dost daleko. Zkrátka jsme šli docela rychle, a pak jsem tak trochu zadrhl o kořen. Já vlastně ani pořádně nevím, co se stalo. Praštil jsem se totiž i do hlavy. Chudák ta paní, byla ze mě vyděšená," Hoseok se nervózně zasmál. Tuto historku si vymyslel během minuty a doufal, že se mu to povede zamluvit. V tu chvíli si uvědomil, že jeho teta drží v náruči dítě.
 
„Ale tebe neznám," naklonil se Hobi blíž, aby si malou holčičku lépe prohlédl.
 
„Když jsi byl pryč, narodila se nám dcera. Promeškal jsi oslavu na její počest," Hoseokův strýc pohladil děvčátko po tvářičce.
 
Ještě dlouhou dobu mluvili o malé holčičce a potom si Hoseok vymýšlel, co všechno za ten měsíc dělal. Nemohl říct nic o Namjoonovi, nebo wyvernech, dráčkovi v jeho brašně a dalších stvoření. Měli by ho za blázna. A to on opravdu nechtěl.
 
Když Hoseok domluvil, podepřel si hlavu rukou a poslouchal nový rozhovor. Bylo to milé, jelikož zde byli všichni z jejich rodiny, tedy až na prarodiče. Hobi pár podobných večerů zažil a měl je moc rád. Jenže teď se nemohl úplně uvolnit. Něco mu chybělo. Nejspíš si na Namjoona za tu dobu možná až moc zvykl. Věděl, že chce zpět do lesa, ale nenapadala ho téměř žádná výmluva, jak se tam dostat. A přece nechtěl jen tak znovu zmizet.
 
Napadal ho jen jeden nápad. A ten si chtěl ještě promyslet. Alespoň do dalšího dne.
 
A tak se o pozdním večeru omluvil a odešel do postele.
 
~
 
Bylo to přesně tak, jak předpokládal. Dráček se ho držel jako klíště. V noci ho pustil na čerstvý vzduch, aby se proletěl a pořádně protáhl křídla. Dráček letěl do noci, ale ráno ho Hobi našel stočeného u okna. Vnitřně ho to potěšilo, ale raději ho rychle schoval.
 
Své matce pak předal květiny, aby si z nich mohla udělat čaj, nebo je zkrátka jen uložila. Byla překvapená, že jich Hobi sehnal tolik.
 
Když se blížilo pozdní odpoledne, Jimin začal být nervózní. S Hoseokem se dohodli, že večer společně půjdou za Taem. Jimin ho potřeboval jako podporu a nakonec, Tae byl také Hoseokův kamarád.
 
A tak se kolem šesté hodiny oba vydali pryč z domu. Jimin měl skloněnou hlavu a mnul si lem košile. Byl už od pohledu nervózní, ale uvnitř cítil, že to opravdu chce udělat.
 
Došli na náves, přičemž si oba všimli hnědovlasého chlapce, který seděl u vysokého stromu. Na klíně měl trojbarevné kotě, se kterým se mazlil a hrál si s ním. Nevypadal zrovna šťastně, ale malé kotě bylo očividně velmi spokojené.
 
„Ahoj, Tae," pozdravil ho Hoseok. Taehyung sebou škubl a zvedl hlavu. Sjel oba mladíky překvapeným pohledem.
 
„Ahoj, Hobi, Jimine," kývl hlavou na oba. Položil kotě na zem a to si uraženě odkráčelo.
 
„Nechcete jít radši někam... kde nejsou lidi?" zamumlal Jimin a malinko se na oba usmál. Nejmladší z nich se postavil a přikývl.
 
„Můžeme jít k hrázi. Tam nikoho ani nepáchne. Až na rybáře... ale ten včera chlastal do tří do rána, takže tam nebude," řekl Taehyung. Dva starší chlapci přikývli a radši se neptali, jak ví do kolika rybář pil.
 
Celou cestu mezi nimi nepadlo jediné slovo a kvůli tomu kolem panovala napjatá atmosféra. Jistě si měli co říct. Po několika minutách už seděli u řeky, která líně tekla. Čím dál studenější vítr se proháněl kolem tří mladíků a řeky, na které tím vytvářel vlnky.
 
„Jsem rád, že jsi zpátky Hoseoku. Chyběl jsi mi," kuňkl Tae, přičemž si hrál se svými prsty. Bylo mu nepříjemně, protože netušil, proč tu jsou všichni tři. Mohl jen doufat v rozhovor s Jiminem, který by končil tak, jak si přál. Tak, že by Jimin oplatil jeho city. Ale když s nimi byl i Hoseok, nevěděl, co má čekat.
 
„Tae nemusíš být nervózní. Nemáme v plánu ti ukousnout hlavu, nebo tak," Hoseok poplácal vysokého hnědovláska po rameni.
 
„Tak... proč tu jsme všichni tři?" vyhrkl nervózně Tae.
 
„Protože si vy dva musíte něco vyjasnit. Já jsem tu jako... duševní podpora, aby tenhle člověk moc nepanikařil," Hoseok se s jemným úsměvem otočil na Jimina, který přikývl. Dva mladší chlapci zvedli pohledy k tomu druhému.
 
Hoseok se lehce pousmál, když si všiml intenzivního očního kontaktu mezi dvěma mladíky. Byl možná jako duševní podpora, ale taky proto, že tohle prostě musel vidět.
 
„Jiminie?" mňoukl Tae, aniž by přerušil jejich oční kontakt. Jimin se malinko usmál a nadechl se, aby konečně řekl to, co uvnitř opravdu chtěl.
 
„Tae, já... už asi vím, co k tobě cítím. J-Já tě mám taky rád... stejně jako ty mě," vymáčkl se velice tiše Jimin. Taemu se v očích objevili jiskřičky. Jeho ústa se trošku otevřela a bylo na něm jasně vidět, že má neskutečnou radost. Lehce se k Jiminovi naklonil. Přitáhl si ho do objetí, které mu Jimin s roztomilým smíchem hned oplatil. Taehyung ho k sobě dlouhou chvíli tiskl, poté se malinko odtáhl a zadíval se na jeho rty.
 
„Můžu?" zašeptal. Jimin se lehce usmál a přikývl. A tak Tae spojil jejich rty.
 
Hoseok se štěstím celý rozzářil. Kdyby to Tae neudělal, nejspíš by sám Hobi začal skandovat, ať mu dá polibek. Když se na ně teď díval, moc jim to přál. Zároveň ale chtěl něco podobného také zažít.
 
Raději odehnal své myšlenky jinam, když mu na mysl přišel Namjoon.

-

Vmin!ヾ(＾▽＾)ﾉ"

Berrivie~