Forbidden Forest |BTS FF|

✿9✿

Namjoon s Hoseokem seděli na jednom stromě, který při bouřích shodil vítr. V tichu jedli, avšak Hoseok stále zpracovával, co za ten den viděl. 
 
Drakům podobní wyverni byli nádherná, ale opravdu nebezpečná zvířata. Namjoon se k nim ani přesto nebál přiblížit. Wyverni ho dokonce nechali, aby ošetřil mládě s natrhlým křídlem. Hoseok pro jistotu zůstal v povzdálí, aby se náhodou nestal večeří pro to nebohé mládě. Wyverni byli největšími zvířaty, které Hoseok viděl, někteří jedinci měli nejspíš i přes šest metrů.
 
Zprva jen zíral a nevěřil svým vlastním očím. Dokonce chvíli protestoval, když mu Namjoon řekl, ať počká dál od nich, protože ho tam nechtěl pustit samotného. Vždyť byl oproti nim úplně bezmocný. Wyverni měli zuby a ostny na ocase plněné jedem, to věděl z různých pohádek. Stačilo by jediné škrábnutí a bylo by po Namjoonovi. Navíc, když šel ošetřovat zraněné mládě. Byla pravda, že na něj někteří cenili zuby, a dávali jasně najevo, že udělá jeden chybný krok a je mrtvý.
 
„Jestli se nehodláš najíst tak jsi to měl říct," ozval se Namjoon, čímž Hoseoka probudil z myšlenek. Podíval se na hnědovláska, který se na něj lehce usmíval, jako kdyby před chvílí neunikl z okruhu nebezpečných stvoření.
 
„Nebylo ti líto, že jsi zabil toho králíka?" zamumlal Hobi a kousl do masa. Namjoon ho upekl na ohni, který k Hoseokovu údivu rozdělal dost rychle. Jistě měl spoustu zkušeností jak s rozděláváním ohně, tak s pečením, jelikož králík byl opravdu dobrý.
 
„Ne tak moc. Králíci se množí dost rychle, takže je lepší jejich počty trochu menšit. A navíc tenhle králík byl zapotřebí. Jinak bychom umřeli hlady," vysvětlil Namjoon a Hoseok lehce přikývl. Jeden z jeho přátel míval králíky, a když se to povedlo, měli jich na jaře pětkrát tolik, co na podzim.
 
Oba v tichu dojedli, černovlásek si užíval chuť a tak na mluvení neměl čas. Užíval si svůj oběd, dokud už nebylo nic, co by snědl a na chvíli spokojeně zavřel oči. Naslouchal ševelení větru, zpívání ptáků a hukotu malé říčky, která lesem protékala nedaleko odtud. Oba mladíci byli stále tiše. Ani jeden z nich se neodvážil vydat hlásku, jen aby nenarušili příjemnou atmosféru.
 
„V podobný den, jako je tenhle jsem se narodil," zašeptal po dlouhé odmlce Namjoon. Hoseok na něj přesunul své oči, byl zvědavý, jestli mu Namjoon poví víc. Hnědovlásek se lehce usmíval, i když v jeho očích byl smutek.
 
„Řekla mi to moje máma, když jsem ještě žil mezi lidmi," pokračoval a spojil s menším černovláskem pohled. V Hoseokovi trochu hrklo. Vždyť ten kluk ani nevěděl, kdy se narodil.
 
„Nevíš přesný den?" 
 
„Ne. Jen si pamatuji, že říkala na podzim. Začátek podzimu, takový ten den, kdy je ještě teplo, ale už se zvedá podzimní vítr. Ty víš, kdy ses narodil?" zeptal se Namjoon, pohledem pátral po okolí. Působil klidně a příjemně, nejspíš na svou matku vzpomínal s láskou a snažil se udržet jen ty hezké vzpomínky.
 
„Vím. Osmnáctého února. Na konci zimy," řekl Hobi. Pamatoval si datum narození všech svých rodinných příslušníků, dokonce i Jina a Jimina.
 
„I kdybych věděl, kdy jsem se přesně narodil, bylo by mi to k ničemu. Těžko bych mohl počítat dny, když už naprosto netuším, co za den byl ten, kdy jsem začal žít v lese," Namjoon se dál díval do neznámého bodu, jeho malý neveselý úsměv neopadal.
 
„Bylo ti tehdy kolem deseti?" zeptal se Hoseok a Namjoon otočil hlavu. Překvapeně na něj vykulil oči. 
 
„Jak to víš?" podivil se Namjoon. Následně se zvedl a pomohl Hobimu také vstát. Nejspíš byl čas jít domů.
 
„Jak už jsi jednou řekl, o tomhle lese se vypráví spousta legend. Zvlášť ve vesnicích a městech, které jsou poblíž. Mně se vždy líbila ta… kde vystupoval muž s jeleními parohy," Hoseok poslední slova trochu zadrmolil. Došlo mu, že to může být vyššímu mladíkovi nepříjemné, až když to říkal nahlas.
 
„O-O mně? Ona je nějaká pověst, ve které jsem já?" Namjoon byl doslova šokovaný. Hoseok potichu mlaskl, nebyl si jistý, jestli s tím měl začínat.
 
„V-Vlastně ano. Říká se, že když ti bylo deset let, odhalili lidi to, že máš parohy… a vyhnali tě do lesa. Ten prý chráníš," vysoukal ze sebe Hoseok až příliš rychle. Nevěděl, jak bude hnědovlásek reagovat, a tak se radši připravoval na všechno.
 
Namjoon ale neodpověděl. Jen šel dál a jeho ústa byla stále pootevřená pod vlivem překvapení, které ho zalilo.
 
„Ta… povídačka je oblíbená?" zeptal se po minutě ticha, která Hobimu přišla jako věčnost. Byl rád, že vyšší konečně něco řekl, protože z toho ticha byl nervózní. Neuměl číst myšlenky, aby věděl, jak se Joon cítí, ani se neměl k tomu, aby začal jiné téma.
 
„Je. Většina dospělých sice nemá náladu na žádné pověry, ale děti a většina lidí mého věku je poslouchá ráda. Včetně té o tobě," odpověděl Hoseok s očima přilepenýma na Namjoonově tváři, aby mu náhodou neutekl žádný výraz v jeho obličeji. Pozorně sledoval jeho reakce, i když nejspíš ani sám hnědovlásek netušil jak reagovat.
 
„Je to… zvláštní. Já jsem nikdy neudělal nic tak úžasného. Jen jsem se narodil jako kříženec a následně utekl do lesa, kde mě ku podivu nic nesežralo," zamumlal si pod nos Namjoon a podíval se na Hoseoka. Všiml si, že má menší kvůli zraněné noze poněkud problém udržet s ním krok. A tak trochu zpomalil, a šel, co nejpomaleji to šlo. 
 
„Něčím jsi je zaujal. Já měl tvou pověst vždycky rád. Nevím, čím to bylo, ale byla moje oblíbená. Netušil jsem ale, že jsi podobně starý jako já," přiznal se Hobi a dál pokulhával vedle Namjoona. Ten nějakou dobu mlčel, než si přehodil Hoseokovu ruku přes rameno a svou paži omotal kolem černovláskova pasu. 
 
„Nerad bych tu strávil celý den," zamumlal Joon a nechal Hoseoka, aby se kdykoli opřel, když to bude mít zapotřebí. Byla pravda, že se mu s oporou v druhém muži chodilo o něco lépe, než jen s napodobeninou berle.
 
Šli nějakou dobu tiše. Oba měli co zpracovávat. Namjoon musel pochopit právě zjištěnou informaci o legendě. Hoseok musel zpracovat hnědovláskovu ruku kolem jeho pasu.

Nakonec dorazili k Namjoonovu domovu. Nešli ovšem rovnou dovnitř, aby se oba mohli po dlouhém dni svalit na postel. Zůstali sedět před rádoby domem a Hoseok učil Namjoona číst a psát do hlíny. Namjoon byl dosti učenlivý, a tak byla práce s ním zábavná. Hobi byl rád, že mu může alespoň trochu splatit to, co pro něj hnědovlásek udělal. 

-

Ahoj! Dneska část trochu o ničem, ale doufám, že vám to nevadí. Jsem a budu moc ráda, jestli se vám můj příběh líbí.
Tak si užijte zbytek čtvrtka a já jdu spát. (>ᴗ<)

Berrivie~