Forbidden Forest |BTS FF|

✿27✿

„TaeTae… já vážně musím jít," kuňkl Jimin na mladšího muže, který si ho u sebe držel a vypadal, že ho ještě pěknou dobu nechce pustit. Sám Jimin se od něj nechtěl ani hnout, ale věděl, že když se neukáže na večeři, akorát se o něj budou zbytečně bát.
 
„Já vím… ale já nechci, abys šel. Strašně se mi líbí tě objímat. A taky rád něco objímám, když spím. Prostě bych tě chtěl mít u sebe, aspoň na jednu noc," Taehyung mluvil tichým, prosebným hlasem, tak moc chtěl Jimina přesvědčit, aby zůstal. Věděl, že to nejspíš není příliš chytré, ale zkrátka chtěl jednu noc, kdy by se mohli tulit a aspoň na tu jednu jedinou noc na vše zapomenout.
 
„Tae… já nevím, jestli je to dobrý nápad. Co bych řekl panu a paní Jung? Nebo Jinovi?" povzdechl si Jimin. Rozhodně chtěl zůstat, ale bál se. Bál se, že na ně někdo přijde nebo že by Jin zase začal s tím, že má nějakou dívku. Měl svého staršího kamaráda rád, ale občas dokázal být opravdu otravný.
 
„Je pravda… že to taky nevím. Ale no tak, Jiminie. Něco bychom spolu určitě vymysleli," Tae si ho ještě víc přitáhl k sobě a přitulil si hlavu k Jiminovu krku, čímž ho úplně zalehl. Jimin tiše hekl nad váhou mladšího muže, ale hned ho objal kolem pasu a přitulil se.
 
Jimin chvíli tiše přemýšlel. Strašně se mu líbila přítomnost mladšího muže, ale zase se nemohl neukázat doma, protože by se po něm jistě sháněli a hledali by ho. A kdyby je tu spolu našli, moc by to jejich situaci neprospělo.
 
A v tu chvíli Jiminovi svitlo.
 
„Dobře, Tae. Ale nejdřív doopravdy budu muset domů. Přijdu kolem jedenácté, ano?" Jimin Taemu vlípnul malý polibek do vlasů. Tae překvapeně zvednul hlavu a na tváři měl roztomilý kukuč. Jimin měl co dělat, aby se nad jeho roztomilostí velmi nemužně nezahihňal.
 
„Takže se půjdeš ukázat k Jungům, a pak utečeš za mnou?" odhadl nadšeně Tae a díval se na něj jako nedočkavé štěně. Jimin se pousmál a hned přikyvoval. 
 
„Je to ta nejlepší možnost, která mě napadla. A navíc je dost možné, že na to nikdo nepřijde, protože Jin si myslí, že mám ve vsi nějaké děvče a Wooyoung, když usne, tak ho skoro nic neprobudí. Takže… ano, neměl by být problém," vysvětloval spokojeně Jimin. Potom se vyprostil z Taehyungova sevření, věnoval mu pár polibků, kterými ho ujistil, že se vrátí a nakonec vyrazil zpět domů.
 
~
 
Jimin slyšel, jak odbila jedenáctá. Hluboce se nadechl a vydechl. Rozhlédl se po malé místnosti a uviděl, že Wooyoung je plně ponořen ve svém snu. Zadíval se i na Jina, ale u něj si nikdy nebyl jistý, jestli starší muž opravdu spí. Nakonec se však odvážil, spustil své nohy na zem a pomalu se dostal do stoje. Jeho sluch byl napnutý tak, že slyšel každé zaštěkání psa před domem, nebo jen zašumění větru zvenku. Doufal jen, že on sám nenadělá moc velký rámus.
 
Pomalu a opatrně otevřel okno. Zvenku ho přivítal příjemně pomalý vánek, i když byl velmi studený. Jimin se trošku oklepal a jednu nohu položil na parapet, díky čemuž se vyšvihnul nahoru. Malinko si oddechl, když se ohlédl a viděl, že zbylí obyvatelé pokoje nadále klidně spí.
 
Jimin se nadechl čerstvého vzduchu a opatrně seskočil. Ještě jednou se podíval do pokoje a pak opatrně přivřel okno. Doufal, že se pod vlivem větru neotevře a nikoho tím nevzbudí.
 
Rukama objal svůj pas, aby se trochu zahřál a rychlým krokem mířil za Taem. Hrozně se těšil a hřál ho dobrý pocit z toho, že nikoho neprobudil.
 
Jin seděl na posteli a díval se směrem k oknu, ze kterého před maličkou chvilkou vyskočil jeho mladší kamarád. S povzdechem se zvedl a zavřel okno tak, aby bylo zavřené, ale zároveň aby se Jimin dostal zpět. Nechtěl se ráno probudit tím, že bude mladík beznadějně klepat na okno, aby ho pustil dovnitř.
 
Maličko se zamračil, když se podíval na noční oblohu. Skrz mraky svítil měsíc, hvězdy ale neviděl. S povzdechem se vrátil do postele a tam se uvelebil. Měl nemilý pocit, že celá tato Jiminova aféra nedopadne dobře.
 
~
 
Hoseok, Jungkook a Yoongi se prodírali hustým houštím zakázaného lesa. Hobi šel jako první. Hlavně protože věděl kde přibližně Jelen žije, ale také kvůli tomu, že se na hnědovláska nesmírně těšil a nedokázal jít pomaleji.
 
Z lesa znovu byl slyšet jen zlomek zvuků, které normálně Hoseok slýchal. Žádný zpěv ptáků, ani bzučení lesních včel. Bylo zde ticho a jediné zvuky, co Hoseok slyšel, byly jejich kroky a to, jak Jang máchal křídly. Les působil svým klasickým děsivým dojmem, skoro, jako by je chtěl vypudit svou tajemností a mlčenlivostí a ušetřit je tím nebezpečí, které skrýval. Ani jeden z trojice mladíků se však nechystal strachem otočit a jít zpět. Hodlali jít dál a dostát svého cíle.
 
Hobi nevěděl, čím to bylo, ale nebál se. I když věděl, že na ně může každou chvíli narazit nějaké zvíře nebo nějaké monstrum, co žilo v temných hlubinách hvozdu, nepřipouštěl si myšlenku, že by k Namjoonovi nedošli. Muži za ním byli navíc ozbrojení a Hobi věděl, že Yoongi má natažený luk i s šípem a se svou skvělou muškou by se určitě trefil do jakéhokoliv cíle. Sám nechápal, že tomu vlkovi opravdu věří, že je ochrání.
 
Jungkook byl ale také ve střehu. Velké uši měl nastražené a každou chvíli začichal, jestli necítí nějaký cizí pach. Hobi mu jeho smysly opravdu záviděl.
 
„Řekl bych, že už tam skoro budeme…" zašeptal Hobi. Přišlo mu to jako věčnost, co se proplétali lesem. Stejně jako tehdy, akorát měl jinou, trochu méně příjemnou společnost. To ho ale nezajímalo a snažil se najít nějaký záchytný bod.
 
S Namjoonem prošli docela velkou část lesa. Hobi tedy znal dost míst, která by mu napomohla k nasměrování k Joonovu domku. Tušil, kde právě teď jsou. Nedaleko by mělo být to obrovský množství těch velkejch jedovatejch hub, pak bych šel doleva, říkal si Hoseok. V hlavě si skládal cestu a děkoval všem bohům, které znal, že má tak dobrý orientační smysl. Pokud šli celou dobu správně, měli by být do hodiny u Joonova domu.
 
O pár chvil později se Hobimu jeho domněnky potvrdily a on si div nadšeně nezavýskl. Stáli před obrovským shlukem velkých, jedovatých hub. Jen jediní živí tvorové byli odolní proti jejich jedu. A to trpaslíci.
 
Namjoon Hobimu vysvětlil, že ti maličcí tvorové jsou většinu dne zahrabaní někde v podzemí, ale na večer, kdy už je tma a les je o to nebezpečnější, se schovávají pod těmi houbami, aby je náhodou něco nesežralo. Kdyby se totiž predátor pokusil lovit v kolonii hub, jistě by nepřežil déle, než do rána. Tento druh hub byl totiž dost jedovatý na to, že se stačilo dotknout, pak si olíznout tu část těla, která se houby dotkla a tvor pak po nějaké době s křečí v břiše zemřel. 
 
Trpaslíci se tedy většinou zdržovali poblíž a jen málokdy se stalo, že by vylezli ven z lesa. Proto se mezi lidmi říkalo, že když člověk zahlédl trpaslíka, tak bude mít do konce života štěstí. Hobi se tomu teď musel trochu hořce usmát, když od Joona věděl, že jsou trpaslíci stejně jedovatí jako ty houby. Jistě, vidět je bylo štěstí, jen asi nebylo moudré se jich dotýkat, když každý dotek mohl způsobit odpornou vyrážku.
 
Hobi si přiložil ukazováček k ústům a pokynul svým společníkům, aby šli za ním. Zvláštními gesty jim také naznačil, aby se nepokoušeli dotýkat těch hub. Oba na něj sice chvíli koukali jako na slabomyslného, nakonec ty posunky ale pochopili a opatrně šli za ním.
 
Opatrně zatočil doleva. Teď už přesně věděl, kudy má jít. Nejradši by se rozeběhl, aby co nejdřív mohl obejmout vysokého hnědovláska. Věděl však, že by tím nadělal zbytečný hluk a navíc nebyl moc dobrý nápad na sebe příliš upozorňovat. Už byli blízko a bylo by docela nehezké, kdyby po nich teď skočil nějaký tvor.
 
Šli nějaký čas, přičemž si Hoseokovi společníci všimli, že Hobi zrychluje jejich tempo. Jungkook se trošku usmál, když viděl, jak moc se starší mladík těší. Dokonce i malý ohnivý dráček vypadal nadšeně, že je zpět na místech, která zná.
 
„Už jsme blízko," oznámil tiše Hobi, což vlastně ani nebylo potřeba.
 
Obešli jedno velké křoví s několika stromy uprostřed a objevili se na malém kousku lesa, kde nebyl žádný strom. 
 
Hobi se zastavil. Jeho tělo zaplavilo neuvěřitelné množství radosti, když přímo před sebou uviděl vysokého muže s parohy. Nerozmýšlel se a ihned vyběhnul a skočil Namjoonovi přímo do náruče. Úplně zaskočený Jelen ho jen silně objal nazpět. 
 
Namjoon všechno pomalu zpracovával, nemohl se ale přestat široce usmívat. Všechno přišlo tak rychle a on byl náhle tak šťastný, že Hoseoka viděl a musel ho objímat.
 
Hobi se po chvíli odtáhl a zadíval se do krásné tváře hnědovlasého muže. Joon se na něj díval stále trochu překvapeně, ale z jeho nádherného úsměvu šlo poznat, že má úplně stejnou radost jako Hobi. Chvíli si jen hleděli do tváří, a pak se Hoseok neovládl, pod náporem neskutečné euforie přitiskl své rty přímo na ty Namjoonovy.

-
;P

Berrivie~