Zajatci lži

Kapitola LXXXVIII

„Tati?“ ozval se nejistý dívčí hlas ztichlou místností. Zentijský panovník sebou polekaně trhl a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Seděl ve své pracovně, a před sebou měl aktivované jedno z mnoha holografických zařízení, která k němu přenášela aktuální informace. Až o několik vteřin později zaregistroval, že v místnosti již není sám.

„Promiň, nechtěla jsem tě budit,“ omluvila se elfka a sklopila pohled k zemi. Bylo evidentní, že ví, jak je její otec unavený z toho neustálého plánování a řízení zentijských akcí, ale nedokáže mu nijak výrazně pomoci.

„To nevadí Ray,“ povzdechl si král a promnul si své spánkem ztěžklé oči. „Hlavně že jsi v pořádku,“ oddechl si když si vybavil, co se v průběhu jeho indispozice vlastně mělo stát. „Byli jste úspěšní?“ zajímal se okamžitě, avšak odpověď znal dříve, než svou otázku stihl dopovědět. Energie jeho dcery se vlnila kolem v pomalém a smutném tanci. Dávala tak ostatním najevo, jak je mladá Návi hrozně vyčerpaná, zklamaná a ač by tomu sám nevěřil i vyděšená.

„Ne, nezvládli jsme to. S Havranem jsme se sice spojili, ale to je taky vše. Alquelia, což je podoba Havrana, kterou na sebe brala v době míru, nám řekla, že si Lasee musí ujasnit, co vlastně chce a za co bojuje. Je vnitřně rozpolcený mezi touhou pomoci mě a mezi povinností udělat to, co by bylo nejvýhodnější pro jeho lid. Proto se s ním nechce spojit. Obává se, že pokud by v jednu chvíli otočil, mohl by napáchat nejen škody na vybavení ale dokonce by mohly být i oběti na životech. A to nehodlá připustit,“ pronesla elfka a zmoženě se posadila do křesla, které stálo na druhé straně otcovy kanceláře. Přitáhla si kolena pod bradu a položila si na ně hlavu.

Cítí se hodně špatně, ale proč? prolétlo svrchovanému vládci hlavou. Vždyť za to nemůže? říkal si v duchu a čekal, jestli bělovlasá bojovnice nějak vysvětlí tuto svou pohřební náladu. Ano, chápal, že tato zpráva je velmi znepokojující. Dokonce už v duchu upravoval postup svých mužů, jejich přesuny a odsouval plánované akce, aby mohli přehodnotit postup, ale vše se dá řešit. Vždycky se najde nějaké řešení a ani tentokrát to nebude výjimka.

Po několik minutách tíživého ticha se jeden z nich konečně odvážil promluvit. „Ray, vysvětli mi prosím, co se tam stalo. Já vím, že to teď bude těžké. Budeme muset změnit plány a upravit předpoklady, ale to není nic, co bychom tu už několikrát neměli. Sice to na chvíli vypadá beznadějně, ale není, věř mi,“ snažil se král uklidnit svou dceru a naklonil se k ní přes svůj stříbrný stůl. Vždycky, když se starého dřeva z jejich původní planety dotkl, ucítil zvláštní klid a doufal, že to tak bude působit i na jeho druhorozenou. Jemně ji vzal za ruku a podíval se do jejích utrápených očí.

„To není to, co mě trápí. Víš svým způsobem nesu na tom, co se stalo značný podíl viny. Kdyby nebylo mě, nikdy by Lasee nebyl tak rozpolcený. To já způsobuji jeho nesoustředěnost,“ pronesla dívka takřka plačtivým hlasem a uhnula pohledem. Nechtěla, aby si otec v její mysli přečetl všechny  starosti a obavy, které již stihl odhalit Lasee. Nechtěla aby viděl, jak se v duchu obviňuje a hlavně, nechtěla aby zahlédl, že je v koncích. Mnohokrát už se nacházela v  naprosto bezvýchodných situacích, ale tentokrát to na ni nějak víc dolehlo. Tato prohra představuje poslední zrníčko písku na pomyslných vahách, které elfku mohou strhnout do temnějších koutů její mysli.

„Ray,“ zavrčel Rai'lior a nazlobeně se na ni zadíval. Původně se bál, že se jeho dceři něco stalo, nebo že se něco přihodilo jejímu příteli. Počkat co? Ne to ani náhodou! Bát se o Xavije? Nikdy. Jen jsem se bál, aby se jeho případné zranění nebo dokonce smrt nějak nepodepsaly na Ray. Mít strach o to arogantní, přihlouplé, nevychované a drzé princátko? Děkuji pěkně, to ani náhodou, hudroval král v duchu, ale ihned se opět zaměřil na dívku před sebou. „Teď mě pořádně poslouchej,“ začal a ona na něj hleděl se šokem vepsaným ve tváři. Evidentně vůbec netušila, co udělá. Mohl se ji snažit jak utěšovat, tak potrestat z to, že společně s Laseem nesplnili zadaný úkol.