Zajatci lži

Kapitola XXXV

"Sbohem sestřičko a přeji ti všechno štěstí světa," usmál se na ní o odešel.

Ray tam ještě notnou chvíli zkoprněle stála a dívala se na místo, kde její bráška ještě před chvilkou stál. Zdálo se jí, jako by její mysl ustrnula v jediném bodě a nebyla se schopna pohnout z místa. Tak přeci jen mě někdo podpořil. Musím sebou pohnout. Mohlo by být divné, kdybych se najednou jen tak vypařila. Někdo by si mohl všimnout, že tam chybím a to by asi nebylo moc dobré, řekla si v duchu dívka a zhluboka si povzdechla.

Jejím nohám se sice nechtělo, ale bylo to nevyhnutelné. Dříve či později by se tam musela vrátit tak jako tak a ten čas právě přicházel. Proto se elfka pomalu vydala vstříc tomu, z čeho měla obavy. Stále měla pocit, že jí někdo určitě prozradí. Skutečná důvěra je vzácná a já jsem se neuvedla zrovna nejlépe. Je mi jasné, že se tu určitě najde někdo, kdo mě nemá zrovna v lásce a velmi rád by se mě zbavil. No nic, jde se na věc, řekla si dívka a cestou do jídelního sálu si znovu nasadila kápi.

Opatrně se prosmekla kolem zatočeného vchodu a opatrně nakoukla dovnitř. Všichni vypadali uvolněně a vzájemně si mezi sebou povídali. Dokonce i král stál u jednoho stolu a živě diskutoval s L'satem a díval se na všechny kolem. Ray si namísto toho jen sedla ke stolu a tiše všechno sledovala. Přemýšlela o tom, co se stalo předchozí noci a uvažovala nad tím, jestli neudělala chybu.

"Ray," ozvalo se za ní a ona se s trhnutím otočila. Stála za ní malá dívenka a prohlížela si jí svýma velkýma očima.

"Ahoj Lio," pozdravila děvčátko a povzbudivě se na ně usmála.

"Myslíš, že to teď už bude lepší?" ptala se dívka a mrkla na ní. Očividně tu většina elfů věděla, co je zač a že králi nesmí nic prozradit.

"Snad ano, Vládci nám určitě pomohou," ujistila ji Ray a snažila se působit co nejoptimističtěji. "Jsou velmi mocní a nějací Xavijové je rozhodně nezastaví," zasmála se Ray a v duchu se divila sama sobě. Bylo to tak absurdní, že se nemohla přestat napomínat, aby se neusmívala tak ironicky.

"A vrátíme se někdy domů?" zeptala se jí holčička a vyšplhala se jí na klín.

"Určitě," potvrdila jí elfka a vesele jí pocuchala ve vlasech. "Uvidíš,, že zvládneme cokoli co si zamaneme. Sice to možná bude chvíli trvat, ale jednou se domů určitě zase podíváme.

"A Ray?" nadhodila opatrně hnědovláska a sklopila pohled k zemi.

"Ano?" zeptala se jí zmateně princezna a nechápavě se na ní zahleděla.

"Myslíš, že se s Xaviji někdy usmíříme? Bojím se, že se něco špatného stane," zašeptala holčička a rozhlédla se okolo.

"Nevím, je to ještě moc daleko a do té doby se může stát tolik věcí, že ti na tuhle otázku asi neumím odpovědět," povzdechla si Zenti, ale hned zase pokračovala: "Ale doufám, že jednou snad najdeme něco, co by dokázalo urovnat ten nekonečný spor, který mezi sebou naše národy mají. Bylo by to lepší pro nás pro všechny," zamyslela se dívka a pohladila svou malou kamarádku po hlavě.

"A nechybí ti tvoje rodina?" nadhodila holčička a Ray bolestivě píchlo u srdce.

"Ano chybí a moc, ale myslím si, že zrovna teď bych doma nebyla zrovna vítaným hostem," usmála se smutně a rozhlédla se okolo.

"Tak to určitě není. Je to tvoje rodina a mají tě rádi, ať už jsi jakákoli. A ty jsi na nás byla moc hodná," oponovala jí dívenka a upřela na ní své kaštanové oči.

"Jsi ještě malá, Lio. Bohužel ne vše je tak jednoduché, jak se to na první pohled zdá. Mám je samozřejmě všechny moc ráda, ale bohužel nemohu nic dělat. Teď ale musím myslet i na ostatní. To je pro mě v tuto chvíli mnohem důležitější.