Zajatci lži

Kapitola LXXXIII

"Co takhle požádat o pomoc Prvního havrana," nadhodil L'argas a v jeho hlase se snad poprvé celou za tu dobu, co ho Ray znala, objevil strach.

V obrovské hale z černého kovu se stropem vyšším než třípatrový dům proti sobě stály dvě postavy. Dohromady působily jako oheň a voda. Dívčiny bílé vlasy jí poletovaly kolem hlavy v neexistujícím větru a rudé oči kmitaly po místnosti. Zdálo se, že planou svým vlastním vnitřním světlem a dodávají tak mladě vyhlížejícímu obličeji rozvážnost, kterou bychom u takto mladé bytosti nehledali. Zkušenosti vepsané v soustředěném výrazu upoutávaly pozornost každého, kdo onomu boji přihlížel a nenechával ho na pochybách. Děje se něco velkého. Prastaří tvorové se hlásili o své místo ve světě a právě nyní se mělo rozhodnout, zda se mu poddají, nebo nad ním převezmou kontrolu.

Rudá energie se kolem dívky rozlévala jako hustá mlha. Převalovala se a formovala do podoby dvounohé bytosti s nebezpečným dlouhým ocasem, vysokými zatočenými rohy a ostrými zuby. Energií tvořený přízrak se postavil vedle elfky s bílými vlasy, která byla oblečena v bojovém brnění a v rukou pevně svírala svou hůl. Rudý krystal s modrým středem slabě zářil, až to vypadalo, že doslova pulzuje energií.

Naproti nim stál muž s černými vlasy a zářivě, možná až nepřirozeně modrýma očima. Jeho pohled se však od toho dívčina lišil. Nepůsobil tak vyrovnaně a klidně, ba naopak. Emoce z něj tryskaly na všechny strany a nebezpečné jiskry dávaly tušit, že se asi nebude jednat jen o přátelský duel mezi kamarády. Tiché vrčení, jež dokreslovalo divoce se zmítající energii poletující kolem něj v podobě šlahounů odvíjejících se z jeho těla, se dostalo do každé části místnosti a rozechvívalo všechny nebohé návštěvníky trůního sálu.

Nikdo napětím ani nedýchal. Vteřiny  ubíhaly, aniž by se kterýkoli z elfů byť jen pohnul.

Najednou se však stalo něco, co dodnes mnozí nechápou. Rudá energie tvořící postavu po dívčině pravici splynula s mladou Zenti, aniž by se by se byť jen jedna z nich jakkoli pohnula. Zdálo se, že se sama realita ohnula a prolnula dvě zcela odlišné bytosti. Rudý záblesk, který po tomto neuvěřitelném jevu následoval, na několik vteřin oslepil každého, kdo nebyl dostatečné pohotový a včas nesklonil svůj zrak k zemi.

Když záře pominula, stála tam Ray. Z hlavy jí vyrůstaly přízračné rohy a ze zad čněla průhledná, lehce načervenalá blanitá křídla. Zpočátku jimi několikrát jen tak lehce zaškubala, načež je rozvinula do plné šířky. Tenký ocas s bodcem na konci se jí komíhal kolem nohou a princezna se musela sama pro sebe usmát. Už konečně pochopila, co Falauqai myslel tím, že na několik hodin splynou v jednu bytost. Dráp, který  ještě před několika okamžiky držela v rukou se rozplynul a zůstalo po něm jen vědomí, že až ho bude znovu potřeba, tak se ukáže.

Drakovo a její vědomí splynula v jedno. Viděla jeho pocity, tužby i nesplněná přání. Zahlédla počátek jeho existence. Zrod obrovské bytosti tvořené světlem, energií a nepřeberným množstvým hvězd. Znala sílu, která pohltila jejího druha a věděla, co má dělat. Více než milion let zkušeností a vědomostí, společně se značně staromódním smyslem pro humor, to vše nyní sídlilo v její hlavě.

Víš, že ráno by mě ani ve snu nenapadlo, že se z údajně klidného plánování dalšího postupu s mým otcem a radou staších stane snaha o spojení se s Prvním havranem? zeptala se Ray'lith v duchu draka, který se právě pohodlně usazoval v jejím těle.

Mám dojem, že s tím nikdo nepočítal má milá, ovšem hlavní je, co s tím teď uděláme, nadhodil Falquai taktéž v myšlenkách a rudá mlha se kolem dívky neklidně zavlnila.