Zajatci lži

Kapitola CV

„Tím bych si nebyl tak jistý, má milovaná ženo,“ pronesl nový zpěvný hlas a všichni se jako na povel otočili směrem k trůnu.

„Otče!“ zaradoval se Ge'els když viděl že jeho velmi spontánní nápad vyšel. Do poslední chvíle si tím vůbec nebyl jistý, ale nyní tu byl. Po takové době. Když se rozhlédl kolem sebe, spatřil své bratry, jak narychlo maskují šokované výrazy. Bylo zřejmé, že před bývalou vládkyní xavijského národa nechtějí vypadat překvapeně. Snažili se působit jednotně i přes to jak rozdílné byly jejich povahy a názory.

„Synové moji! Tak rád vás všechny po tak dlouhé době vidím," usmál se bývalý vládce a jemně rukou přejel po nablýskaném trůnu. „Och, to mi připomíná, že ti sedím na místě Gesi,“ zašklebil se černovlasý muž a sjel svého nejstaršího hodnotícím pohledem.

„Jen tam hezky zůstaň. Toto rozhodnutí stále náleží tobě,“ usmál se panovník a lehce se svému otci poklonil.

„V tom případě ti děkuji. Konečně budu moci rozsoudit tento, jak bych to jen řekl...“ zamyslel se bývalý panovník. „Za normálních okolností bych použil termín neobvyklý případ, ale nejsem si jist, zda se podobné označení hodí,“ Ge'zriel se na všechny tázavě podíval. Když zachytil jejich nevěřícné pohledy, jen se zaškaradil. „Pokud máte nějaký kreativnější nápad tak sem s ním,“ zasmál se král.

„Ono je pravda, že se moc často nestává, aby oběť soudila svého vraha,“ uznal Mor'greth a usilovně se vyhýbal vyloženě nasupenému pohledu bývalé královny.

„Mor'grethe! Skoro jsem si tě mezi ostatními nevšiml. Zdá se to jako by to bylo včera, když jsi pobíhal po lodi s L'argasem a smáli jste se kdejaké hlouposti,“ zavzpomínal muž s černými vlasy.

„Také vás moc rád vidím, můj pane,“ pokynul králi elf a snažil se potlačit modř, která se mu hrnula do tváří.

„Dobře, vrátíme se k tématu," povzdechl si nakonec Gez a upřel pohled, nyní již pichlavě modrých očí do své ženy.

„Ach Lor'ireth,“ pronesl s lítostí vepsanou ve tváři a hlasem plným žalu. Obě emoce se prolínaly tak, že se všichni v místnosti zachvěli. Jen plavovlasá žena zůstávala nehybná jako socha. „Bylo to všechno nutné? Řekni ženo, jaký jsi měla důvod pro to, abys spáchala ten nejhorší zločin, kterého se může Návi dopustit. Má vláda byla stabilní déle než tisíc let. Tu záležitost s Nedotykatelnými jsme zvládli i přes to, že se táhla už od doby mého děda. Zachránili jsme si kůži a náš národ se opět začal dávat do pořádku. Proč jsi narušila klid a harmonii, která tu panovala. Nenáviděla jsi mě snad tolik, že ti to za to stálo?" ptal se a spontánně se zvedl ze svého místa. Pomalým krokem mířil ke své družce a ani na moment neodvrátil pohled od jejích šedých očí. Připomínal predátora, který se tiše plíží ke své kořisti.

Naproti tomu bývalá vládkyně xavijského národa se začala třást po celém těle. Dlaně si mnula o sebe a snažila se nedívat do těch vyčítavých a zklamaných očí svého manžela. Když už byl od ní jen na dosah ruky, napnuly se ženě všechny svaly v těle. Udělala půl kroku dozadu a vypadalo to, že se pokusí utéct. V tu chvíli však Ge'elsovy duhovky zaplály rudým světlem a plavovlasá Návi se zastavila. Ihned si přitiskla dlaně na spánky a snažila se vzdorovat vůli svého krále, jež se jí prakticky okamžitě vypálila do mysli. Po několika vteřinách marného boje to vzdala a s úlevným, avšak zároveň nešťastným povzdechem padla na kolena. Ruce, které evidentně již velmi dlouho nedržely žádnou zbraň měla svěšené podél těla. Dříve hrdě vypjatá ramena klesla, stejně jako hlava a Lor'irethina pověstná hrdost byla najednou ta tam.