Zajatci lži

Kapitola XXXVI

Ahoj, moc se omlouvám, ale včera jsem se vrátila domů dost pozdě. Úplně jsem zapomněla, že vydávám.

Ray se trochu zapotácela a opřela se o stěnu jednoho ze zanedbaných domů, z nichž opadávala omítka. Právě se ocitla v jedné z nejzapadlejších londýnských uliček a doufala, že tudy zrovna nebude neprocházet žádná Xavijská hlídka.
Najednou se za ní ozvalo tiché zakrákání. Ray polekaně nadskočila a vyděšeně se otočila. Na rezavém zábradlí, které ohraničovalo boční vchod do jedné již dávno zavřené hospody, seděl havran a zvídavě si jí měřil.

Ray'lith? ozval se v její hlavě známý hlas.

"Uf, to jsi ty, Silarie. Víš ty jak jsem se tě lekla?" vydechla dívka a s úlevou se svalila na první schod.

Měla by ses opět zamaskovat. Stačilo by, aby tě zachytila jediná kamera a byli bychom v háji, podotkla L'argasova strážkyně a dívala se na svou společnici zkoumavým pohledem.

"Já vím, vždyť už na tom pracuji," povzdechla si Ray, zavřela oči, zhluboka se nadechla a začala se soustředit. Drak v její mysli se jen pobaveně uchechtl a společně vyměnili a zamaskovali své energie tak, aby Ray nikdo nepoznal. Její bílé vlasy pomalu nabíraly rudou barvu a dívka si smutně povzdechla. Ne že by jí její současný vzhled nějak moc vadil, ale na ten svůj si už zvykla a měla ho prostě nejraději. Měla s ním pocit, jako by se nemusela před nikým skrývat.

Tak, tohle je už mnohem lepší, pochválila ji Ochránkyně a spokojeně se uvelebila na zábradlí.

"Sil? Jak jsi se sem vlastně dostala ty?" zeptala se zničeho nic elfka když jí konečně došlo, že neví, kde se tu její společnice vzala a podívala se na ni.

Od toho posledního přenosu jsme propojeny. Ke všemu je L'argas můj pán a tvá spřízněná duše. Takže je jasné, že se na sebe dokážeme napojit. A přesně to jsem udělala. Neměla jsem jinou možnost, jinak bych tam zůstala trčet a mohli by mě najít tvoji Zentijští přátelé.

Stejně se budeme muset znovu rozdělit, jinak by Xavijům mohlo dojít, že tady asi nebude něco v pořádku. Ne každý má dokonale vycvičeného havrana, který sleduje všechno a všechny kolem, uchechtla se v duchu Silarie a zamávala křídly. Hned nato vzlétla a zmizela vysoko v oblacích.

"Tak a jsem tu zase sama" povzdechla si Ray a hodila si na záda pouzdro s houslemi, do něhož se přeměnila její hůl.
Připevnila si ho na záda a pomalu se proplétala opuštěnými křivolakými uličkami do rušnější části města. Její kroky byly tiché, ale zároveň její chůze působila nenuceně. Nechtěla, aby si někdo myslel, že má co skrývat. Kápi si ani nenasadila, jelikož jí tu stejně nikdo nemohl poznat. Pokud tedy náhodou někdo nezjistil její podobu, což však bylo velmi nepravděpodobné. Jediný, kdo jí viděl byl ten elf, kterému nakopala zadek když zachraňovala Liu a Laureth. Ten voják už si jí určitě pamatovat nemohl, protože mu L'sat údajně vymazal paměť a Lauee slíbil, že nic neprozradí. Ale ani tak jí neopouštěly obavy, které postupně naplňovaly její mysl.

Najednou jí z jejího zamyšlení vytrhl zvuk přibližujících se kroků. Na lidi byly ty zvuky příliš tiché a dech až moc pomalý. Dívčina srdce se zběsile rozběhla a Ray měla co dělat, aby nezačala utíkat s nimi. Jenže to právě nemohla. To by se prozradila prakticky ihned. Jediná její možnost byla předstírat, že je obyčejný člověk.
Snad je ta iluze natolik dobrá, že nezaslechnou nepravidelný tlukot mých tří srdcí, to by mi tak ještě scházelo, napadlo dívku.

"Uhni ty lidská špíno," vyštěkl jeden z Xavijů, když procházel kolem a Ray'lith mu ihned pokorně uhnula z cesty. Rychle sklopila pohled k zemi a snažila se vypadat vyděšeně. O to se zase tolik snažit nemusela.